IV. ÚS 471/99

19. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV.ÚS 471/99







Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P. R., zastoupeného JUDr. I. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.6.1999, č.j. 16 Co 138/99-59, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.6.1999, č.j. 16 Co 138/99-59, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22.10.1998, č.j. 5 C 85/97-37. Stěžovatel namítal, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když označil, příp. předložil důkazy, jejichž obsah při samostatném posuzování je jednoznačný a soud I. stupně z těchto důkazů získal zjištění o určitých skutečnostech, avšak ve smyslu těchto zjištění neučinil skutkové závěry, aniž by vysvětlil, proč ke skutečnostem zjištěným v jednotlivých důkazech v těchto skutkových závěrech nepřihlédl. Odvolací soud potom potvrzujícím rozsudkem odkázal na to, že není oprávněn přezkoumávat toto hodnocení důkazů provedené soudem I. stupně a že soud I. stupně jinak všechny provedené důkazy hodnotil správně a řádně, tak jak mu ukládá za povinnost § 132 obč. soudního řádu.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Připomenul, že stěžovatel nerespektuje postavení Ústavního soudu v soudní soustavě a podstatu námitek stěžovatele spatřuje v polemice se závěry obecných soudů. Ohledně svého postupu při přezkumu skutkových závěrů soudu I. stupně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž vyložil, proč má skutkové závěry napadeného rozsudku za správné a že žalobkyně důkazem předloženým v odvolacím řízení takové závěry jen potvrdila. Vedlejší účastník proto nepokládá ústavní stížnost za opodstatněnou a navrhl, aby byla jako nepřípustná odmítnuta nebo jako nedůvodná zamítnuta.
Vedlejší účastnice J. R. se k ústavní stížnosti nevyjádřila, když nepřevzala doručovanou žádost o vyjádření.
Ústavní stížnost není důvodná.

IV.ÚS 471/99

Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaného vyjádření účastníka a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 5 C 85/97 učinil Ústavní soud následující zjištění: Vedlejší účastnice podala - v souladu s § 705 odst. 2, věta druhá, obč. zákoníku - dne 12.5.1997 u Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu, domáhajíc se zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu a určení, že se stává výlučným nájemcem a členem družstva. Soud I. stupně svým rozsudkem žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že žaloba byla důvodná. K námitce stěžovatele odůvodňující jeho návrh na zamítnutí žaloby, že uzavřením dohody mezi účastníky zaniklo právo společného nájmu, nepřihlédl, neboť dospěl k závěru, že z chování účastníků v průběhu rozvodu manželství a po rozvodu nelze dovodit žádnou dohodu předpokládanou v § 705 odst. 1 obč. zákoníku, ani jednoznačný úmysl žalobkyně vzdát se práva na byt po rozvodu, lze jen usoudit na to, že se účastníci snažili nějakým způsobem situaci vyřešit, ovšem k výsledku nedospěli. Stěžovatel v zákonné lhůtě podal proti rozsudku soudu I. instance odvolání, v němž především namítl, že soud nesprávně po právní stránce zhodnotil stěžejní důkaz, a sice potvrzení žalobkyně ze dne 2.12.1996. Podle jeho názoru z tohoto potvrzení zcela nepochybně plyne skutečnost, že mezi účastníky došlo před vystavením tohoto potvrzení k uzavření dohody ústní formou, jejímž předmětem bylo zrušení práva společného nájmu předmětného družstevního bytu a s tím spojeného členství v bytovém družstvu. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když zejména uvedl, že v projednávaném případě záviselo rozhodnutí na zásadním skutkovém závěru o tom, zda mezi účastníky došlo k uzavření dohody o dalším užívání předmětného bytu, přičemž soud I. stupně k tomuto tvrzení provedl účastníky nabízené důkazy regulérním způsobem a přezkoumatelně je vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud, když využil možnost danou systémem úplné apelace a doplnil dokazování prohlášením žalobkyně, se ztotožnil s tím, že žalobkyně ve sporu unesla důkazní břemeno, když se žalovanému nepodařilo vyvrátit její tvrzení, že mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o dalším nájmu společného bytu., tudíž byly splněny podmínky pro rozhodnutí o zrušení společného nájmu družstevního bytu.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznášel již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Podstata jeho námitek spočívá v úvaze zabývající se důkazem existence dohody o zrušení společného nájmu družstevního bytu. V tomto směru vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť všechny uvedené námitky byly předmětem úvah při rozhodování obecných soudů. Na tomto místě lze uzavřít, že ústavní stížnost je pouze polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud, s ohledem na svoje postavení, se zabýval ústavně právní povahou posuzované věci. Notorieta vycházející z jeho dosavadní judikatury ohledně zásahů do jurisdikční činnosti obecných soudů akcentuje myšlenku, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, proto může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny. Např. v odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93 Ústavní soud konstatoval, že čl. 36 odst. 1 Listiny obsahuje svou povahou zásady nestranného a spravedlivého procesu (je proto chybný stěžovatelův odkaz na čl. 38 odst. 2 Listiny), k nimž mimo jiné náleží právo každého, aby (nestranný a nezávislý) soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Takovýmto postupem lze ovšem rozumět jen zcela bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících. Jestliže obecný soud z nich vykročil a při hodnocení důkazů jeden z nich opomenul, zatížil své rozhodnutí a řízení jemu předcházející nejen vážnou vadou, ale současně jednal v rozporu s ústavně zaručeným právem z již citovaného článku Listiny vyplývajícím a ve svých důsledcích též v rozporu
IV.ÚS 471/99

s povinnostmi vycházejícími z čl. 95 odst. 1 Ústavy. Tyto principy mají nepochybně obecnou platnost, je však třeba posoudit, zda došlo k jejich porušení v konkrétním případě. Po posouzení listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, zejména spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 5 C 85/97, lze uzavřít, že žádná ústavní zásada dokazování v soudním řízení nebyla porušena. Tvrzení stěžovatele, že došlo k uzavření dohody o zrušení společného nájmu bytu je pouze jeho tvrzením, obecné soudy při hodnocení předložených důkazů dospěly k závěru, že ohledně tohoto tvrzení neunesl důkazní břemeno. S námitkami ohledně důkazu dohody se soud I. stupně vypořádal v rozsudku na str. 4 odst. druhý (v rámci zobecněného hodnocení i dalších důkazů, které by mohly vést ke zjištění existence dohody), soud II. stupně podpořil toto zjištění i provedením důkazu prohlášením žalobkyně a jeho zhodnocením (v napadeném rozsudku na str. 3 dole a na str. 4 nahoře). Jen takový postup, když by se soudy nezabývaly tvrzeními stěžovatele, by bylo možné považovat za porušení jeho základních práv; neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení některého z ustanovení Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný v celém rozsahu odmítl.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 19.1.2000






JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 471/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies