II. ÚS 443/99

19. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti B. V., a. s., zastoupené Ing. J. N. a P. N., členy představenstva, právně zastoupené JUDr. P. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 1999, č. j. 28 Ca 254/98-32 a proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 5. 6. 1998, č. j. 9337/2/97, t a k t o:


Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:


Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 10. 9. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 1999, č. j. 28 Ca 254/98-32, a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 5. 6. 1998, č. j. 9337/2/97, a to pro porušení čl. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 5. 6. 1998, č. j. 9337/2/97, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru č. 970000365 na daň z příjmů právnických osob za rok 1996 ve výši 12 793 950,- Kč, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 6 dne 30. 9. 1997 pod č. j. 162791/97/006512/6046.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 1999, č. j. 28 Ca 254/98-32, byla žaloba na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 5. 6. 1998, č. j. 9337/2/97 zamítnuta.

Podstatou žaloby stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu podle stěžovatele byla skutečnost, že Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu svým rozhodnutím o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 6 potvrdilo rozhodnutí tohoto úřadu, které však bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Navíc v rámci řízení před tímto úřadem došlo k pochybením majícím za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nesprávné posouzení věci spatřuje stěžovatel, jak uvádí ve své stížnosti, zejména v tom, že jeho odpočet daňové ztráty vzniklé za zdaňovací období roku 1995 od základu daně vyměřené za zdaňovací období roku 1996 učiněný v souladu s ustanovením § 34 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., byl výše uvedenými daňovými orgány shledán v rozporu se zákonem č. 586/1992 Sb., tj. jako odpočet tímto zákonem zakázaným a na základě této skutečnosti byla stěžovateli vyměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 12 793 950,- Kč.

Stěžovatel uvádí, že k datu 31. 12. 1996 již nebyl investičním fondem a je nutno na něj pohlížet ve smyslu shora citovaného zákona ve znění platném pro rok 1996 jako na akciovou společnost a stanovit tak základní daňovou sazbu pro vyměření výše daňové povinnosti dle ustanovení § 21 odst. 1 cit. zák., tedy v daném případě 39 %.

Druhým a rozhodujícím problémem, jehož řešení ze strany Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu a Městského soudu v Praze zavdalo příčinu pro podání ústavní stížnosti stěžovatele, je posouzení možnosti odpočtu daňové ztráty za rok 1995 v daňovém přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 1996 u stěžovatele.

Podle stěžovatele lze uplatnit jako odčitatelnou položku i ztrátu vzniklou v roce 1995, byť ztráta vznikla v daňovém režimu investičnímu fondu. Je třeba podle stěžovatele snížit základ daně za rok 1996 o částku 32 805 462,- Kč tj. část ztráty vyměřené za rok 1995, kdy byl stěžovatel investičním fondem.

Dále stěžovatel vytýká Finančnímu úřadu pro Prahu 6, že si vyžádal stanovisko Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu k projednávané věci, a své rozhodnutí pak učinil v souladu s tímto stanoviskem Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že postup Finančního úřadu pro Prahu 6, který rozhodl na základě stanoviska Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, jako orgánu, který rozhoduje o případném odvolání proti rozhodnutí orgánu I. stupně, je v rozporu se zákonem č. 337/1992 Sb., kdy tímto postupem došlo k redukci daňového řízení na řízení jednostupňové.

Stěžovatel v přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1996 uplatnil odpočet daňové ztráty podle § 34 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o daních z příjmů, ve výši 32 805 462 Kč, jako část daňové ztráty vyměřené za zdaňovací období roku 1995, kdy byl stěžovatel na základě povolení Ministerstva financí ČR uděleného dle § 8 odst. 2 zák. č. 248/1992 Sb. o investičních společnostech a investičních fondech, investičním fondem. Toto povolení bylo odňato na základě žádosti stěžovatele ve zdaňovacím období roku 1996, ke změně předmětu podnikání došlo ke dni 14. 6. 1996.

Podle § 34 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, lze od základu daně odečíst daňovou ztrátu, která vznikla a byla vyměřena za předchozí zdaňovací období nebo jeho část, a to nejdéle v sedmi zdaňovacích obdobích následujících bezprostředně po období, za které se daňová ztráta vyměřuje s tím, že poprvé lze toto zákonné ustanovení použít u daňové ztráty vzniklé za zdaňovací období roku 1993.

Zákon o dani z příjmů však omezuje možnost odpočtu daňové ztráty vzniklé investičnímu fondu. Čl. V. bod 10 zák. č. 149/1995 Sb. ve znění zákona č. 248/1995 Sb., stanovil, že investiční a podílový fond může ust. § 34 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb. poprvé použít u daňové ztráty vzniklé za zdaňovací období roku 1996.

Městský soud v Praze v odůvodnění svého výše uvedeného rozsudku dovozuje, že ustanovení čl. V. bodu 10 zák. č. 149/1995 Sb. nepochybně upravuje možnost odpočtu daňové ztráty vzniklé z určitého předmětu podnikání, tj. konkrétně z kolektivního investování vykonávaného na základě povolení dle zákona, které je předmětem podnikání investičních společností a investičních fondů. Čl. V. bod 10 zák. č. 149/1995 Sb. je podle názoru soudu třeba vyložit tak, že toto ustanovení umožňuje odečíst dle dle § 34 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb. daňovou ztrátu vzniklou z kolektivního investování, tj. ztrátu vzniklou investičnímu fondu, a to nejdříve za zdaňovací období roku 1996, nikoli tedy za zdaňovací období předcházející. Uvedené zákonné ustanovení se tedy dle názoru soudu prioritně váže k charakteru podnikání, z něhož bylo ztráty docíleno, nikoli k subjektu, který tuto ztrátu uplatňuje. Neumožňuje tedy odpočet daňové ztráty vzniklé v roce 1995 investičnímu fondu, byť by tuto ztrátu uplatňovala již obchodní společnost, u níž došlo k přeměně z investičního fondu na jiný podnikatelský subjekt.

K další námitce stěžovatele konstatoval Městský soud v Praze následující: "...je pravdou, že pracovník správce daně uvedl, že k vyměření daně došlo na základě stanoviska Finančního úřadu pro hl. m. Prahu. Uvedené stanovisko ze dne 25. 9. 1997 č. j. FŘ-5262/2/97 je však formulováno zcela obecně a bylo finančnímu úřadu pro Prahu 6 zasláno k obecnému dotazu správce daně. Předmětný platební výměr byl vydán Finančním úřadem pro Prahu 6 dne 30. 9. 1997 s odkazem na příslušná ustanovení zákona, nikoli tedy s odkazem na shora uvedené stanovisko žalovaného."

Z výše uvedených důvodů Městský soud v Praze rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 6, č. j. 162791/97/006512/6046, a tedy i rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, č. j. 9337/2/97, shledal správnými a žalobu stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství hl. m. Prahy zamítl.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 5 nebo čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS

V Brně dne 19. ledna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. II. ÚS 443/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies