III. ÚS 395/99

20. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

2/1993 Sb.: čl.36
182/1993 Sb.: §75 odst.1
99/1963 Sb.: §239 odst.2

USPrnSO Právo na soudní a jinou právní ochranu


III. ÚS 395/99

>
Za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom považovat pouze takový procesní postup vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z uvedeného důvodu jím není jak podnět ke stížnosti pro porušení zákona v řízení trestním, tak i návrh odvolacímu soudu na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení. Pokud však účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o. s. ř.
Tuto podmínku přípustnosti ústavní stížnosti nutno požadovat i v případě, kdy návrh na připuštění dovolání byl podán v téže věci, avšak pro jinou otázku po právní stránce zásadního významu, než byla předmětem kasačního rozhodnutí o dovolání, jež uplatnění daného návrhu předcházelo. Podání dovolání i v tomto případě totiž sleduje zrušení soudního rozhodnutí, jehož protiústavnost je v ústavní stížnosti namítána.


Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 20. ledna 2000 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti Investičního fondu B.1, a. s., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, za účasti vedlejšího účastníka I. P., zastoupeného JUDr. P. Z., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 1999, č. j. 7 Cmo 158/99-174, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. prosince 1998, č. j. 54 Cm 279/98-119, o neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti, takto:


Návrh se odmítá.


Odůvodnění


I.

Návrhem, podaným osobně Ústavnímu soudu dne 12. srpna 1999, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, doplněným podáním ze dne 2. září 1999, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 1999, č. j. 7 Cmo 158/99-174, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. prosince 1998, č. j. 54 Cm 279/98-119, o neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčen v základním právu na spravedlivý proces dle z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a částečně i dle čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy, v základním právu na podnikání dle čl. 26 Listiny, v základním právu spjatém s ústavním principem rovnosti a dále namítá porušení maxim vyplývajících z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, jakož i porušení principu právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy.
Z obsahu spisu Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 54 Cm 279/98, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Rozsudky Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. března 1997, č. j. 54 Cm 158/96-34, a Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 1997, č. j. 7 Cmo 387/97-74, byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem na vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady Investičního fondu B.1, a. s., a mimořádné valné hromady Investičního fondu B.2, a. s., konaných dne 3. května 1996, a to v části týkající se změny stanov těchto společností. Vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud považoval otázku přeměny investiční společnosti na akciovou společnost s jiným předmětem podnikání za otázku po právní stránce zásadního významu, stejně jako otázku, zda lze aplikovat ustanovení § 183 odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku i na případy, kdy byla žaloba o prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady podána před účinností zákona č. 142/1996 Sb., připustil o těchto otázkách dovolání.
V rozsudku ze dne 22. července 1998, č. j. 32 Cdo 587/98-97, Nejvyšší soud obě výše uvedená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, když se především zabýval otázkou přípustnosti změny předmětu podnikání investičního fondu za účinnosti zákona č. 248/1992 Sb., před novelou provedenou zákonem č. 151/1996 Sb. Vycházeje ze systematického výkladu zákona č. 248/1992 Sb., ve znění před uvedenou novelou, zejména s poukazem na ustanovení § 2 odst. 1, § 3 odst. 1, 2, § 8 odst. 1, § 23, § 30 a násl., § 34 a násl. a § 36 a násl., jakož i ze smyslu a účelu zákona, dochází k závěru, dle něhož je zcela nelogické vykládat to, že se v ustanovení zákona č. 248/1992 Sb., ve znění před novelou, výslovně nezakazuje přeměna investičního fondu na společnost s jiným podnikáním tak, že taková přeměna je možná bez jakéhokoli omezení. Naopak Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí vyjádřil názor, dle něhož z toho, že zákon výslovně zakazuje investičnímu fondu, jako akciové společnosti sui generis, založené na základě příslušného povolení státního orgánu, vykonávat jinou činnost než kolektivní investování, je nutno dovodit, že valná hromada investičního fondu nesmí rozhodnout o změně zákonem stanoveného předmětu podnikání investičního fondu, neboť by tím porušila ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., ve znění před novelou, a pokud by valná hromada investičního fondu takové rozhodnutí přijala, nedochází tím ke změně stanov a přeměně investičního fondu na "prostou akciovou společnost", neboť takovým postupem by se dostaly stanovy investičního fondu do rozporu s kogentním ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., ve znění před novelou, a v této části by tedy byly neplatné. Pokud jde o možnost použití ustanovení § 183 odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku na případy, kdy byla žaloba na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podána před účinností zákona č. 142/1996 Sb., který toto ustanovení do obchodního zákoníku zařadil, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že použití tohoto ustanovení není možné, když uvedený zákon takový postup ve svých přechodných ustanoveních nepřipouští, jelikož přístup opačný by znamenal zpětnou aplikaci zákona a tím porušení zákazu retroaktivity.
V navazujících, ústavní stížnosti napadených, rozhodnutích Krajského obchodního soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, a to vycházeje z uvedeného právního názoru Nejvyššího soudu, byla vyslovena neplatnost předmětného usnesení valné hromady Investičního fondu B.1, a. s., a mimořádné valné hromady Investičního fondu B.2, a. s., konaných dne 3. května 1996.
V ústavní stížnosti se možnost proměny investičního fondu na jiný podnikatelský subjekt před účinností novely zákona o investičních fondech a investičních společnostech č. 151/1996 dovozuje zejména s dikce a logického výkladu ustanovení čl. II odst. 8 zákona
č. 151/1996 Sb., dle něhož ustanovení o ochraně akcionářů (obsažené v § 35i zákona č. 248/1992 Sb., ve znění zákona č. 151/1996 Sb.) se vztahují i na investiční fondy, které na základě rozhodnutí valné hromady změnily předmět své činnosti, ale ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. k 1. červenci 1996) nebyla tato změna zapsána do obchodního rejstříku. Výklad Nejvyššího soudu, odmítající v době před nabytím účinnosti novely zákona o investičních fondech a investičních společnostech č. 151/1996 Sb. možnost proměny investičního fondu na jiný podnikatelský subjekt, považuje stěžovatel za retroaktivní, když je tím zasaženo i do principu právní jistoty, čímž měl být porušen princip ústavně konformní interpretace jednoduchého práva. V napadených rozhodnutích obecných soudů spatřuje z uvedených důvodů výše již uvedená dotčení v základních právech a svobodách.
Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od Vrchního soudu v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. Účastník řízení v něm pouze s poukazem na ustanovení § 243 odst. 1 o. s. ř. odkazuje na právní názor obsažený ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byl ve vlastním rozhodování vázán, a vycházeje z něj, považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
K ústavní stížnosti obdržel Ústavní soud dne 8. prosince 1999 i písemné vyjádření vedlejšího účastníka (doplněné podáním ze dne 12. ledna 2000). Vedlejší účastník úvodem upozorňuje na změnu obchodního jména ústavního stěžovatele, a to zápisem do obchodního rejstříku, vedeného Krajským obchodním soudem v Praze, dne 9. září 1999. K věci samé pak odkazuje na prameny dokumentující záměr zákonodárce, dále na odborná stanoviska obsažená v právnické literatuře a konečně na evropský standard nahlížení na danou problematiku, vyjádřený ve směrnicích Evropské rady ze dne 20. prosince 1985, č. 385L061, ve znění pozdějších předpisů, jimiž argumentuje pro nepřípustnost změny předmětu podnikání investičního fondu na jinou podnikatelskou činnost dle zákona o investičních fondech a investičních společnostech i před jeho novelou č. 151/1996 Sb. K otázce aplikace čl. II odst. 8 zákona č. 151/1996 Sb. na předmětnou věc vedlejší účastník vyjadřuje přesvědčení, dle něhož takovýto postup by odporoval obecně akceptovanému zákazu retroaktivity.
V doplnění svého vyjádření pak zejména poukazuje na důvodnost odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to jednak s poukazem na právní názor Ústavního soudu obsažený v jeho rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98, a jednak na nutnost podání dovolání dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jako podmínku uplatnění námitky dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny. Odkazuje na hlediska obsažená v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/96, konstatuje nenaplnění podmínek pro přijetí ústavní stížnosti dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
K vyjádření vedlejšího účastníka Ústavní soud obdržel dne 18. ledna 2000 repliku stěžovatele, v níž se zejména uvádí, že přípustnost přeměny investičního fondu před novelou zákona o investičních fondech a investičních společnostech č. 151/1996 Sb. lze dovodit i ze skutečnosti, že pokud by tato byla v uvedené době nepřípustná, pak by uvedená novela neměla rozumný smysl (když výslovným umožněním přeměny za stanovených podmínek by tato novela postavení akcionářů oslabila). Stěžovatel dále upozorňuje na termín výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu po přijetí novely zákona investičních fondech a investičních společnostech č. 124/1998 Sb., která přeměnu investičního fondu výslovně zakázala, přičemž zákaz přeměny, který zákon č. 248/1992 Sb. v předmětné době výslovně neobsahoval, obecné soudy, dle jeho přesvědčení, dovodily pod vlivem novely č. 124/1998 Sb. a pod intenzivním tlakem společenské poptávky na ochranu akcionářů. V takovém postupu soudů stěžovatel spatřuje porušení principu dělby moci, nepřípustný zásah do moci
zákonodárné, ohrožení a dotčení základních principů právního státu, a tím zejména porušení čl. 1 Ústavy.
K námitce vedlejšího účastníka, týkající se nepřípustnosti ústavní stížnosti, stěžovatel v ústním jednání poukázal na rozdíl v obsahu právní otázky zásadního významu, pro kterou bylo připuštěno dovolání rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 1997, č. j. 7 Cmo 387/97-74, a následně pak rozhodováno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. července 1998, č. j. 32 Cdo 587/98-97, a v návrhu stěžovatele na připuštění dovolání, jenž byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 1999, č. j. 7 Cmo 158/99-174, zamítnut.

II.
Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Dle právního názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu sp. zn. III. ÚS 224/98, za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom považovat pouze takový procesní postup vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z uvedeného důvodu jím není jak podnět ke stížnosti pro porušení zákona v řízení trestním, tak i návrh odvolacímu soudu na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení. Pokud však účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o. s. ř.
Tuto podmínku přípustnosti ústavní stížnosti nutno požadovat i v případě, kdy návrh na připuštění dovolání byl podán v téže věci, avšak pro jinou otázku po právní stránce zásadního významu, než byla předmětem kasačního rozhodnutí o dovolání, jež uplatnění daného návrhu předcházelo. Podání dovolání i v uvedeném případě totiž sleduje zrušení soudního rozhodnutí, jehož protiústavnost je v ústavní stížnosti namítána.
V předmětné věci stěžovatel v odvolacím řízení uplatnil návrh na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř., jenž byl ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 1999, č. j. 7 Cmo 158/99-174, zamítnut.
Jelikož za této situace ústavní stěžovatel v předmětné věci nepodal dle § 239 odst. 2 o. s. ř. dovolání, a protože Ústavní soud nenalezl důvody postupu dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (a to s ohledem na hlediska, jež pro takovýto postup Ústavní soud zformuloval v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 15/96) nezbylo, než návrh z důvodu nepřípustnosti dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 395/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies