I. ÚS 328/98 - Vyklizení bytu a zajištění bytové náhrady

20. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta



Ústavní soud je povinen posoudit podle ustanovení § 72 odst.
1 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, ústavnost pravomocného rozhodnutí vydaného
v řízení orgánem veřejné moci, o kterém stěžovatel tvrdí v ústavní
stížnosti, že jím bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda.
Tzv. řízení exekuční, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, však
není pokračováním nalézacího řízení, ve kterém bylo vydáno
pravomocné rozhodnutí, které sice stěžovatelka kritizuje, leč
ústavní stížnost proti němu nesměřuje. Proto Ústavní soud
konstatuje, že není oprávněn posuzovat, zda pravomocným
rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 21
Co 53/96, došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod, jak
uvádí stěžovatelka ve své stížnosti.

Ústavní soud dospěl k názoru, že je především povinností
exekučního soudu zkoumat v souladu s procesněprávním ustanovením
§ 340 o.s.ř. - při aplikaci právní úpravy vymezení bytových náhrad
dle ustanovení § 712 obč. zák. a dalších hmotněprávních ustanovení
občanského zákoníku (upravujících právní úkony a jejich vznik ve
vztahu k nájmu bytu), jakož i stavebně právních předpisů
upravujících vymezení bytů a oprávnění k jejich užívání - zda je
oprávněnou osobou dostatečně prokázáno, že je pro povinného
zajištěna bytová náhrada uvedená ve vykonávaném rozsudku. Takto
vymezený procesněprávní a hmotněprávní rámec při rozhodování
exekučního soudu (zde Okresního soudu v Kroměříži) je v zásadě
jediným ohraničením jeho nezávislosti v rozhodování těchto
právních věcí v zájmu zajištění principů řádného a spravedlivého
procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv
a svobod jakož i z čl. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod. Jedním z principů, představujících právo
na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování soudů
v řízení o výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, za který má být
povinnému poskytnuta náhrada, je právě povinnost soudu dle § 340
o.s.ř. nařídit provedení výkonu rozhodnutí poté, co oprávněný
prokáže, že zajistil bytovou náhradu určenou v rozsudku. Tato
povinnost vychází - dle ust. § 254 a § 153 odst. 1 o.s.ř. - ze
zjištěného skutkového stavu věci, který se při aplikaci ust. §
340 odst. 2 o.s.ř. opírá o důkazy předložené osobou oprávněnou.
Jestliže soud nařídí provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu,
ačkoli důkazy předložené oprávněným, že pro povinného zajistil
bytovou náhradu určenou v rozsudku, obsahují jen údaje, na základě
kterých nelze v žádné možné interpretaci k takovému závěru dospět
jinak než hypoteticky, je nutno takové rozhodnutí považovat za
stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a svobod (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu III. ÚS
84/1994 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, Svazek 3., Praha
C. H. Beck).

Jako nevýznamné se v tomto ohledu jeví tvrzení Krajského
soudu v Brně (obsažené ve vyjádření k ústavní stížnosti), že při
skončení nájemního poměru z důvodu § 711 odst.1 písm. d) o.z., je
přímo ze zákona stanoveno právo na náhradní byt, tj. byt o menší
podlahové ploše, nižší kvalitě, méně vybavený, popř. mimo obec. To
proto, že i když se tato zásada v rozhodovací praxi soudů ustálila
(neboť byla výslovně upravena v ust. § 712 obč. zák. ve znění
platném před účinností novely č. 267/94 Sb. k 1.1.1995 jako jedna
z variant), byla a je nadřazeným výkladovým hlediskem při určení
náhradního bytu podmínka vyjádřená v ust. § 712 odst. 2 první větě
obč. zákoníku, o níž se pojednává v předchozím odstavci tohoto
nálezu. Právě v nedostatečně prokázaném splnění této podmínky,
tedy podmínky zajištění lidsky důstojného ubytování stěžovatelky,
a v dalších shora uvedených nedostatcích v postupu obou exekučních
soudů prvního a druhého stupně, spatřuje Ústavní soud porušení
práva stěžovatelky na spravedlivý proces.



(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 22.02.2000 sp. zn. I. ÚS 328/98)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě a ve věci
stěžovatelky L. J., zastoupené Mgr. P. Š., účastníků řízení
- Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Kroměříži,
a vedlejšího účastníka - města H., proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 15. 5. 1998, sp. zn. 21 Co 196/97, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 1998, sp. zn.
21 Co 196/97, se zrušuje.


Odůvodnění
Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti v záhlaví
uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 1998, sp.
zn. 21 Co 196/97, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu
v Kroměříži ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. E 234/97. Tímto usnesením
nařídil okresní soud výkon rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži
ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. 5 C 389/93, vyklizením bytu
stěžovatelky v H. jejím přestěhováním do náhradního bytu
sestávajícího se z jedné místnosti, zajištěného městem.

V odůvodnění svého usnesení Krajský soud v Brně popřel
důvodnost odvolání, ve kterém stěžovatelka namítala, že se v daném
případě nejedná o náhradní byt, ale pouze o jednu zcela
nevybavenou místnost a že soud nepřihlédl k jejímu nepříznivému
zdravotnímu stavu. Krajský soud zjistil sdělením příslušného
odboru hospodářského oddělení správy bytů ze dne 28. 4. 1998, že
se náhradní byt nachází v prvém poschodí, k vytápění slouží
plynové topidlo (WAW), v místnosti je umyvadlo, sociální zařízení,
sprcha a WC jsou společné na chodbě u bytu. Dále krajský soud
sdělením ošetřující lékařky stěžovatelky ze dne 13. 3. 1998
zjistil, že se stěžovatelka ambulantně léčí od roku 1979 pro
chronický zánět průdušek. Obecně pro takového pacienta není (podle
tohoto sdělení) vhodné znečištěné ovzduší jakéhokoliv původu.
Krajský soud dále konstatoval, že v případě výkonu rozhodnutí
vyklizením bytu zkoumá soud v souladu s ust. § 340 odst.2
občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), zda je pro povinného
zajištěna taková bytová náhrada, jaká je určena ve vykonávaném
rozsudku. Dle rozsudku Okresního soudu v Kroměříži č.j. 5
C 389/93-120 ve znění opravného usnesení č.j.5 C 389/93-134 byla
stěžovatelka zavázána byt vyklidit a vyklizený jej předat
oprávněnému do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt.
V tomto rozsudku bylo soudem přivoleno k výpovědi z nájmu bytu
dané stěžovatelce dle §711 odst. 1 písm. d) o.z. (neplacení
nájemného). Dle § 712 odst.2 o.z. je náhradním bytem byt, který
podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování
nájemce a členů jeho domácnosti, přičemž toto ustanovení dále
definuje přiměřený náhradní byt, který je poskytován v případech
dání výpovědi dle § 711 odst. 1 písm. a), b), e) nebo f), tedy
v případech, kdy dání výpovědi nesouvisí s porušováním povinnosti
ze strany nájemce, zatímco pro případ porušování těchto povinností
totéž ustanovení umožňuje poskytnout jako náhradní byt, byt
o menší podlahové ploše, menší kvalitě, méně vybavený, případně
i byt mimo obec, než je byt vyklizovaný a v případě, že se nejedná
o rodinu s nezletilými dětmi i náhradní ubytování. V daném případě
vykonávaný rozsudek přiznává stěžovatelce právo na náhradní byt
a za takový je nutno považovat i místnost se společným
příslušenstvím, zajištěný pro stěžovatelku oprávněným. Nebylo
prokázáno, že z důvodů zdravotního stavu stěžovatelky je tento byt
pro ni zdravotně nevhodný.

Stěžovatelka napadla citované usnesení Krajského soudu v Brně
ústavní stížností. V ní uvedla, že město H. podalo u Okresního
soudu v Kroměříži proti ní žalobu, kterou se domáhalo zaplacení
dlužného nájemného a přivolení k výpovědi z nájmu bytu, který se
nachází v obytném domě v H. a sestává se z kuchyně, dvou pokojů
a příslušenství. Důvodem výpovědi byla skutečnost, že žalovaná od
roku 1991 neplatí nájemné a služby s tím spojené. Okresní soud
v Kroměříži rozhodl rozsudkem ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. 5
C 389/93, tak, že soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu
stěžovatelky, který se nachází v domě v H. a sestává se ze dvou
pokojů, kuchyně a příslušenství, 3 měsíční výpovědní lhůta počne
běžet 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci
rozsudku a skončí posledním dnem v měsíci po jejím uplynutí.
Písemné vyhotovení tohoto rozsudku bylo doručeno stěžovatelce dne
21. 11. 1995, takže 15denní lhůta k podání odvolání končila dne
6. 12. 1995. Stěžovatelka podala proti rozsudku Okresního soudu
v Kroměříži odvolání dne 7. 12. 1995. Vzhledem k tomu, že okresní
soud opomněl uvést v písemném vyhotovení rozsudku část výroku
vyhlášeného dne 18. 10. 1995, vydal po zjištění této skutečnosti
opravné usnesení, kterým doplnil písemné vyhotovení svého rozsudku
tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený
předat žalobci do 15-ti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní
byt. Toto opravné usnesení bylo doručeno stěžovatelce dne 8. 8.
1995, takže začala znovu běžet odvolací lhůta, která skončila dne
23. 8. 1996. V této obnovené lhůtě stěžovatelka další odvolání
nepodala.

Podle tvrzení stěžovatelky pak Krajský soud v Brně usnesením
ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 21 Co 53/96, její odvolání ze dne 7.
12. 1995 podle § 218 odst.1 písm. a) o.s.ř. odmítl jako opožděné.
Z odůvodnění tohoto usnesení prý vyplývá, že je-li podáno odvolání
podle §204 odst.1 věta první o.s.ř., je účinné, i když je podáno
před doručením písemného vyhotovení rozhodnutí, tedy ode dne jeho
vyhlášení do posledního dne 15-ti denní lhůty. Pokud je však
vydáno opravné usnesení, lze podat účinné odvolání teprve po
doručení opravného usnesení. Tento právní názor není dle mínění
stěžovatelky správný, neboť není důvod rozlišovat mezi během
odvolací lhůty od doručení rozsudku a během odvolací lhůty od
doručení opravného usnesení. Důvodem, proč zákon připouští
odvolání do 15-ti dnů od doručení opravného usnesení, je
skutečnost, že rozsudek je vlastně doručen účastníkovi ve dvou
částech, takže logicky lze teprve po doručení opravného usnesení
považovat rozsudek za řádně vyhotovený a doručený. Z toho vyplývá,
že účinné odvolání je v takovémto případě možné podat ode dne
vyhlášení rozsudku do posledního dne 15-ti denní lhůty počítané od
doručení opravného usnesení. Jestliže tedy krajský soud včas
podané odvolání stěžovatelky odmítl jako opožděně podané, porušil
tím její ústavní právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka dodala,
že proti citovanému usnesení nepodala dovolání ve smyslu § 238a
odst.1 písm.e) o.s.ř., neboť není práva znalá a o této možnosti
nebyla krajským soudem poučena. Proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 5. 9. 1996, kterým bylo odmítnuto odvolání,
stěžovatelka ústavní stížnost nepodala.

Stěžovatelka dále uvedla, že město H. podalo u Okresního
soudu v Kroměříži návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením
bytu dosud užívaného stěžovatelkou, která má zajištěn náhradní byt
IV.kategorie. Podle vyjádření okresního hygienika v Kroměříži ze
dne 9. 7. 1996 se jedná o jednu místnost o podlahové ploše 12 m2,
vybavenou umývadlem s tekoucí studenou vodou a sporákem na pevná
paliva, a WC a umývárna jsou společné na chodbě podlaží. Proti
usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 3. 1997, sp. zn.
E 234/97, kterým výkon rozhodnutí nařídil, aniž by se zabýval
otázkou, zda se skutečně jedná o náhradní byt, podala stěžovatelka
odvolání ke Krajskému soudu v Brně, v němž poukázala na svůj
zdravotní stav. Stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Brně
napadeným usnesením usnesení Okresního soudu v Kroměříži potvrdil,
aniž by provedl alespoň základní dokazování směřující ke zjištění,
zda jsou splněny zákonné podmínky pro provedení výkonu rozhodnutí.
Především nebylo doloženo, zda místnost, kterou město H. nabídlo,
má charakter bytu ve smyslu stavebních předpisů, neboť je sporné,
zda jediná obytná místnost, tvořící náhradní byt, má podlahovou
plochu alespoň 12 m2, jak stanovila v době nařízení výkonu
rozhodnutí platná vyhláška č. 83/1976 Sb. ve znění vyhlášky č.
376/1992 Sb. v § 42 odst.4 písm.a). Zcela bezpečně "přidělený
náhradní byt" ztratil charakter bytu vydáním nyní platné vyhlášky
č. 137/1998 Sb., účinné od 1. 7. 1998, neboť podle § 3 písm.m)
této vyhlášky, pokud tvoří byt jediná obytná místnost, musí mít
podlahovou plochu nejméně 16 m2. Přidělený náhradní byt pak není
podle názoru stěžovatelky očividně náhradním bytem i proto, že má
menší podlahovou výměru než byt vyklizovaný (jde o dvoupokojový
byt), "když § 712 odst.2 o.z. sice připouští, aby soud z důvodů
zvláštního zřetele hodných rozhodl, že nájemce má právo na
náhradní byt o menší podlahové ploše než vyklizovaný byt, ovšem
takovéto omezení nájemce by muselo být výslovně uvedeno
v rozsudku, což v daném případě není". Přidělený náhradní byt
navíc nezajišťuje lidsky důstojné ubytování stěžovatelky, neboť
další byty v tomto domě obývají společensky nepřizpůsobivé osoby,
což může ohrožovat zdraví stěžovatelky. Ze všech uvedených důvodů
má stěžovatelka za to, že jak v nalézacím řízení, tak
i v exekučním řízení, nebyly dodrženy zákonné postupy zajištující
spravedlivé rozhodnutí soudu, čímž bylo porušeno její ústavní
právo na spravedlivý proces zaručené zejména článkem 36 Listiny
základních práv a svobod a článkem 90 a 96 Ústavy. Stěžovatelka na
ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší
účastník řízení - město H.

Krajský soud v Brně jako účastník řízení uvedl, že "případná
změna právních norem, k níž došlo po vydání rozhodnutí, nemohla
být v době rozhodování zohledněna". Výměra 12 m2 náhradního bytu
byla sdělením správy bytů města H. potvrzena, povinnou nebyla
zpochybňována. K tvrzení stěžovatelky, že by bylo nutno ve výroku
rozsudku uvést, že nájemce má právo na náhradní byt o menší
podlahové ploše, přichází dle § 712 odst. 2 o.z. v úvahu pouze při
skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele dle § 711 odst.1
písm. a),b),e), a f) o.z., když se jedná o výjimku z jinak v tomto
ustanovení zakotveného principu práva na byt dle místních podmínek
zásadně rovnocenný bytu vyklizovanému (přiměřený náhradní byt).
Při skončení nájemního poměru z důvodu § 711 odst.1 písm. d) o.z.
- jako je tomu u stěžovatelky - je prý přímo ze zákona stanoveno
právo pouze na náhradní byt, tj. byt o menší podlahové ploše,
nižší kvalitě, méně vybavený, popř. mimo obec. Tyto dva pojmy
"přiměřený náhradní byt" a "náhradní byt" jsou přímo ustanovením
§ 712 odst.2 používány a po obsahové stránce v něm definovány,
takže se rozhodovací praxe důvodně ustálila na jejich používání ve
výroku rozsudku, aniž by tamtéž uváděla i jejich zákonnou definici
co do rozsahu a obsahu poskytované náhrady. Tvrzení o nezajištění
lidsky důstojného ubytování stěžovatelky je nové. V této
souvislosti Krajský soud v Brně dodal, že při úvaze o vhodnosti
zajištění bytové náhrady nelze zkoumat i osoby nájemníků v témže
domě. Krajský soud v Brně sdělil, že na ústním jednání u Ústavního
soudu netrvá.

Okresní soud v Kroměříži jako účastník řízení k ústavní
stížnosti uvedl, že je nedůvodná, neboť postupoval v souladu se
zákonem. Odkaz ve stížnosti na porušení vyhlášky č. 376/1992 Sb.
a nyní platné vyhlášky č. 137/98 Sb. je prý rovněž nedůvodný,
neboť právní úprava náhradních bytů a náhradního ubytování je
upravena v občanském zákoníku a zejména "aplikací těchto
ustanovení je nutno posuzovat otázku náhradních bytů". Citované
vyhlášky pouze stanoví požadavky na územně technické řešení staveb
a na účelové a stavebnětechnické řešení staveb a uplatňují se
zejména ve stavebním řízení. Navíc nová vyhláška č. 137/98 Sb.
nabyla účinnosti až po vydání obou rozhodnutí soudu v rámci výkonu
rozhodnutí, nehledě k tomu, že podle § 63 cit. vyhlášky se
u dosavadních staveb postupuje podle dosavadní právní úpravy.
Okresní soud v Kroměříži sdělil, že na ústním jednání u Ústavního
soudu netrvá.

Město H. jako vedlejší účastník k ústavní stížnosti zejména
uvedlo, že stěžovatelka, která užívá byt v obytném domě v H.,
přestala od dubna 1991 platit nájemné a úhrady za topení, vodu
a ostatní poplatky za služby spojené s užíváním bytu. Poněvadž
nereagovala na domluvy a vstřícné návrhy ohledně splacení dluhu,
uplatnilo město H. své právo prostřednictvím soudu. Porušení
povinnosti platit nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním
bytu totiž hodnotí občanský zákoník v § 711 odst.1 písm. d) jako
hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu. Postup Krajského
soudu v Brně, který usnesením ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 21 Co
53/96, odmítl odvolání, nelze považovat za porušení ústavního
práva na spravedlivý proces, neboť stěžovatelka byla v písemném
vyhotovení rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 10.
1995 č.j. 5 C 389/93-120, i v písemném vyhotovení opravného
usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 3. 1996, č.j.
5 C 389/93-134, řádně poučená o možnosti podat odvolání ve lhůtě
dle § 204 odst.1 o.s.ř. Námitka stěžovatelky proti usnesení
Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 3.1997, č.j.E 234/97-9,
kterým byl nařízen výkon rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži ze
dne 19. 10. 1995, sp. zn. 5 C 389/93, vyklizením bytu
stěžovatelky, je dle názoru vedlejšího účastníka nedůvodná, neboť
stěžovatelka využila svého procesního práva a uvedené rozhodnutí
napadla odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením
ze dne 15. 5. 1998, sp. zn. 21 Co 196/97, tak, že po doplnění
dokazování usnesení soudu I. stupně potvrdil. Krajský soud
dostatečně zkoumal a posoudil, zda jsou splněny formální
a materiální předpoklady výkonu rozhodnutí ve vztahu k posouzení
zajištěné bytové náhrady, která je uvedená ve vykonávaném
rozsudku.

Vedlejší účastník má za to, že náhradní byt přidělovaný
stěžovatelce odpovídá požadavku obsaženém v ustanovení § 712
občanského zákoníku, který připouští při vyklizení bytu, pokud
nájemní poměr skončil výpovědí podle §711 odst.1 písm.d),
poskytnout přístřeší. Pouze v případě, že se jedná o rodinu
s nezletilými dětmi, může soud, jsou-li proto důvody zvláštního
zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní
ubytování, popřípadě na náhradní byt. Postupem obecných soudů
nebylo podle jeho názoru porušeno ústavní právo stěžovatelky na
spravedlivý proces.

Vedlejší účastník na ústním jednání před Ústavním soudem
netrvá.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální
(§ 72 odst.2, § 43 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů) i po stránce obsahové.
Formální nedostatky ani nedodržení zákonné lhůty k podání ústavní
stížnosti nezjistil. Po stránce obsahové pak Ústavní soud oddělil
námitky stěžovatelky vztahující se k usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 21 Co 53/96, kterým bylo
odmítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu
v Kroměříži ze dne 18. 10. 1995, č.j. 5C 389/93-120, doplněného
opravným usnesením ze dne 22. 3. 1995, č.j.5C 389/93-134 - jejž
však nebyly ústavní stížností napadeny - od námitek stěžovatelky
vztahujících se k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5.
1998, sp. zn. 21 Co 196/97, kterým bylo potvrzeno usnesení
Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. E 234/97,
o nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu.

Pokud se jedná o námitky prvně jmenované, zjevně se týkají
řízení nalézacího, které předcházelo řízení tzv. exekučnímu,
v němž bylo vydáno rozhodnutí orgánu veřejné moci, proti kterému
tato ústavní stížnost směřuje. Ústavní soud je povinen posoudit
podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č.182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavnost
pravomocného rozhodnutí vydaného v řízení orgánem veřejné moci,
o kterém stěžovatel tvrdí v ústavní stížnosti, že jím bylo
porušeno jeho základní právo nebo svoboda. Tzv. řízení exekuční,
v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, však není pokračováním
nalézacího řízení, ve kterém bylo vydáno pravomocné rozhodnutí,
které sice stěžovatelka kritizuje, leč ústavní stížnost proti němu
nesměřuje. Proto Ústavní soud konstatuje, že není oprávněn
posuzovat, zda pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze
dne 5. 9. 1996, sp. zn. 21 Co 53/96, došlo k porušení ústavně
zaručených práv a svobod, jak uvádí stěžovatelka ve své stížnosti.
Ze spisu Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 5 C 389/93, bylo
ostatně zjištěno, že uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne
25. 10. 1996, takže eventuální ústavní stížnost proti němu by byla
opožděná.

Teprve námitkami proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
15. 5. 1998, sp. zn. 21 Co 196/97, stěžovatelka odůvodňuje
v zákonné lhůtě svůj návrh na jeho zrušení z důvodů porušení
jejího práva na spravedlivý proces. V tomto směru stěžovatelka
vytýkala zejména to, že Krajský soud v Brně potvrdil usnesení
Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 3. 1997, č.j. E 234/97-9,
nařizující výkon rozhodnutí vyklizením bytu, aniž by byl provedl
alespoň základní dokazování směřující k tomu, zda jsou splněny
zákonné podmínky pro provedení výkonu rozhodnutí. Proto se Ústavní
soud zabýval zejména rozsahem povinností obecných soudů v rámci
řízení o výkonu rozhodnutí podle zákonných ustanovení občanského
soudního řádu se zaměřením na ustanovení vztahující se k vyklizení
bytu. Je zřejmé, že soud (exekuční) je povinen posoudit, zda je
předmětem výkonu rozhodnutí splnění povinnosti, kterou ukládá
vykonatelné rozhodnutí ve svém výroku, když se současně musí
jednat o povinnost uloženou podle hmotného práva. V případě, že
obecný soud již nařizuje provedení výkonu rozhodnutí vyklizením
bytu, je rovněž povinen posoudit podle ust. § 340 odst. 2 o.s.ř.,
zda je pro povinného zajištěna taková bytová náhrada, jaká je
určena ve vykonávaném rozsudku. Tuto skutečnost musí prokázat
oprávněný. Poněvadž ze spisu Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn.
E 234/97, plyne, že město H. jako oprávněný prokazovalo již
současně s podáním návrhu, že bytová náhrada byla pro stěžovatelku
zajištěna, zabýval se soud prvního stupně posouzením podmínek
ustanovení dle § 340 odst. 2 o.s.ř. ještě před vydáním usnesení,
kterým rozhodl tak, že se výkon rozhodnutí vyklizením bytu (v něm
specifikovaného) nařizuje včetně jeho provedení způsobem popsaným
v citovaném usnesení z 6. 3. 1997. Ústavní soud dále ze spisu
zjistil, že Okresní soud v Kroměříži vycházel z listin
předložených městem H., kterými jsou vyjádření Okresního hygienika
v Kroměříži ze dne 9. 7. 1996, č.j. 216/2606/7/96/Zap.Tr., kopie
dopisů hospodářského odboru města H. z 21. 11. 1996 a 14. 1. 1997
a dopis stěžovatelky ze dne 23. 1. 1997; tento soud dále vycházel
z přílohového spisu téhož soudu sp.zn. 5C 389/93, který obsahuje
rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 10. 1995, opravné
usnesení k tomuto rozsudku ze dne 22. 3. 1996 s výrokem o tom, že
žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený předat
žalobci do 15ti dnů po té, co jí bude zajištěn náhradní byt,
a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 21 Co
53/96, jímž bylo odvolání stěžovatelky proti uvedeným rozhodnutím
Okresního soudu v Kroměříži odmítnuto.

Obsahem prvně uvedené listiny byl zejména údaj Okresního
hygienika v Kroměříži, že na žádost stěžovatelky provedl za
přítomnosti bytového technika MěÚ H. kontrolu "náhradního
ubytování" v H., kterým je jedna místnost o podlahové ploše 12 m2
v prvním patře dvorního traktu bytového domu vybavená umývadlem
s tekoucí studenou vodou a sporákem na pevná paliva. WC a umývárna
jsou společná na chodbě podlaží. Místnost je osvětlena jedním
oknem, podlaha parketová s podlahovou krytinou. Obsahem dopisů
hospodářského odboru pak bylo sdělení o přidělení bytu č. 9,
kat.IV., velikosti 1 plus 0 (garsoniéry), spolu s výzvou
k převzetí bytu.
Na základě těchto zjištění nařídil Okresní soud v Kroměříži
přímo provedení výkonu rozhodnutí maje za prokázáno, že povinné je
zajištěna bytová náhrada, jaká je určena ve vykonávaném rozsudku.
Tento závěr Okresní soud v Kroměříži jako soud exekuční učinil na
podkladě doložených sdělení oprávněného města H., jimiž
(prostřednictvím hospodářského odboru města H. ze dne 21. 11.
1996 a 14. 1. 1997) oznámilo povinné, že jí toliko přiděluje
popsaný byt s výzvou, aby se dostavila k jeho převzetí. Tato
sdělení však neobsahují náležitosti písemné nájemní smlouvy k bytu
tak, aby mohly být považovány za návrh směřující k uskutečnění
právního úkonu, tj. k uzavření písemné smlouvy, s níž je spojen
vznik práva k nájmu bytu, ani jiný projev vůle, ze kterého by bylo
dostatečně zřejmé, s kým a jakým způsobem má oprávněný možnost
sjednat si právo užívání náhradního bytu, tj. uzavřít nájemní
smlouvu s podmínkami dle § 686 o.z. spojenými s jeho užíváním,
která mohou rovněž být kritérii pro posouzení, zda je povinnému
zajištěna odpovídající bytová náhrada (srov. obdobně např.
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č.j. 2 Cdo 102/94, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí Rc 41/96 a výklad k ustanovení §
340 o.s.ř., Komentář, 3. vydání autorů Bureš, Drápal, Mazanec, C.
H. Beck, str. 1080).

Uvedená sdělení o přidělení náhradního bytu proto nelze
považovat za listiny náležitě prokazující jeho zajištění, zvláště
když jejich forma a obsah, podobně jako zmínka o přítomnosti
bytového technika MěU H. při kontrole zajištěného náhradního bytu
okresním hygienikem, nasvědčují tomu, že se jedná o byt v domě ve
vlastnictví města H., tedy o náhradní byt, který zajistil sám
oprávněný.

Rovněž soud prvního stupně jako soud exekuční neučinil, jak
dále vyplývá ze spisu, žádná šetření ani dokazování, zda náhradní
byt označený oprávněným (městem H.) je skutečně bytem kolaudovaným
k účelu bydlení, ačkoliv z popisu bytu je zřejmé, že neodpovídá
stavebně technickým podmínkám stanoveným pro byt stavebně právními
předpisy, zejména ustanovení § 42 vyhl. č. 83/1976 Sb., o obecných
technických požadavcích na výstavbu, ve znění platném v době
vydání jeho rozhodnutí o nařízení a provedení výkonu rozhodnutí,
minimálně v tom, že v uvedeném bytě (coby souboru místností
a prostorů pod společným uzavřením, který má svým technickým
i funkčním uspořádáním a vybavením splňovat požadavky na trvalé
bydlení), není vybavení k hygieně a záchodová mísa (viz ustanovení
§ 42 odst. 3 cit. vyhl.). K vyloučení této pochybnosti neučinil
soud šetření nebo dokazování ani v tom směru, zda náhradní byt,
označený oprávněným, není například bytem užívaným na základě
povolení či rozhodnutí státního orgánu dle právních předpisů
platných před účinností zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu, tj. bytem nepodléhajícím podmínkám uvedeným ve
vyhlášce č. 83/1976 Sb.

V tomto ohledu Ústavní soud nesouhlasí zcela s názorem
Okresního soudu v Kroměříži, že odkaz stěžovatelky na vyhlášku č.
83/1976 Sb. ve znění vyhlášky č. 376/1992 Sb. je nedůvodný, neboť
její porušení může signalizovat skutečnost, že oprávněným označený
náhradní byt nemusí být stavebně ohraničeným prostorem způsobilým
k užívání jako bytu k bydlení ve smyslu stavebního zákona
a předpisů tento zákon provádějících, podle kterých je nutno
vymezení pojmu náhradního bytu posuzovat vzhledem k tomu, že
v ustanoveních občanského zákoníku pojem "byt" upraven není.
Vypořádání se s touto okolností proto Ústavní soud považuje za
významné, neboť oprávnění užívat stavebně ohraničený prostor bylo
a je podmíněno opatřením či rozhodnutím orgánu státní správy. Jeho
existence je pak nezbytným předpokladem posouzení toho, zda bytová
náhrada je bytem, a zda tudíž může být i bytem náhradním, jestliže
podle své velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování
nájemce a členů jeho domácnosti. I vzhledem k tomu nesdílí Ústavní
soud názor exekučního soudu, pokud jde o bytovou náhradu pro
stěžovatelku. Jeho hodnocení bytové náhrady (zajištěné
stěžovatelce městem H. za byt, který je povinna vyklidit) lze
stěží považovat za akceptovatelné a jeho výklad ust. § 712 obč.
zák. je - v tomto konkrétním případě - nepřiměřeně extenzivní.
Obojí totiž ve svém důsledku vedlo k tomu, že obecný exekuční soud
považoval za "byt", který podle velikosti a vybavení zajišťuje
lidsky důstojné ubytování nájemce (srov. § 712 odst. 2, 1. věta
obč. zák.) i byt, který svou velikostí odpovídá kvalitativně
i kvantitativně prakticky nejnižší kategorii bytových náhrad, a to
náhradnímu ubytování (viz § 712 odst. 4 občanského zákoníku),
ačkoliv nebylo prokázáno, že by povinný nebyl schopen dle místních
podmínek zajistit stěžovatelce náhradní byt o větší velikosti,
více vybavený, který by odpovídal vyklizovanému bytu více než byt
nabízený.

Ústavní soud dospěl k názoru, že je především povinností
exekučního soudu zkoumat v souladu s procesněprávním ustanovením
§ 340 o.s.ř. - při aplikaci právní úpravy vymezení bytových náhrad
dle ustanovení § 712 obč. zák. a dalších hmotněprávních ustanovení
občanského zákoníku (upravujících právní úkony a jejich vznik ve
vztahu k nájmu bytu), jakož i stavebně právních předpisů
upravujících vymezení bytů a oprávnění k jejich užívání - zda je
oprávněnou osobou dostatečně prokázáno, že je pro povinného
zajištěna bytová náhrada uvedená ve vykonávaném rozsudku. Takto
vymezený procesněprávní a hmotněprávní rámec při rozhodování
exekučního soudu (zde Okresního soudu v Kroměříži) je v zásadě
jediným ohraničením jeho nezávislosti v rozhodování těchto
právních věcí v zájmu zajištění principů řádného a spravedlivého
procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv
a svobod jakož i z čl. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod. Jedním z principů, představujících právo
na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování soudů
v řízení o výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, za který má být
povinnému poskytnuta náhrada, je právě povinnost soudu dle § 340
o.s.ř. nařídit provedení výkonu rozhodnutí poté, co oprávněný
prokáže, že zajistil bytovou náhradu určenou v rozsudku. Tato
povinnost vychází - dle ust. § 254 a § 153 odst. 1 o.s.ř. - ze
zjištěného skutkového stavu věci, který se při aplikaci ust. §
340 odst. 2 o.s.ř. opírá o důkazy předložené osobou oprávněnou.
Jestliže soud nařídí provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu,
ačkoli důkazy předložené oprávněným, že pro povinného zajistil
bytovou náhradu určenou v rozsudku, obsahují jen údaje, na základě
kterých nelze v žádné možné interpretaci k takovému závěru dospět
jinak než hypoteticky, je nutno takové rozhodnutí považovat za
stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a svobod (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu III. ÚS
84/1994 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, Svazek 3., Praha
C. H. Beck).

V rozporu s cit. ustanoveními ústavněprávních předpisů je
tedy i napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5.
1998, sp. zn. 21 Co 196/97, který rozhodnutí Okresního soudu
v Kroměříži, porušující jmenovaná ústavně zaručená práva potvrdil,
byť bylo jeho povinností (coby soudu odvolacího) přihlédnout ve
smyslu ust. § 212 odst.2 o.s.ř. k vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ty spočívají - jak plyne
z dosavadního textu - v nedostatečném prošetření toho, zda
oprávněný skutečně prokázal, že (na základě sdělení ze dne 21.
11. 1996 a 14. 1. 1997 o přidělení popsaného bytu adresovaných
stěžovatelce) jí "zajistil" náhradní byt, a zda tento byt odpovídá
i bytu specifikovanému v rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze
dne 18. 10. 1995 včetně opravného usnesení ze dne 22. 3. 1996,
tedy, zda jde o byt zajišťující podle velikosti a vybavení lidsky
důstojné ubytování stěžovatelky. To ostatně zkoumal odvolací soud
i vzhledem k jejímu chronickému onemocnění průdušek, na které
upozornila v odvolání proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži
ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. E 234/97. V tomto směru Krajský soud
v Brně (jako soud odvolací) sice vyžádal vyjádření ošetřující
lékařky stěžovatelky k vlivu znečištěného ovzduší na její nemoc,
nezabýval se však širšími souvislostmi i možným vlivem používání
hygienických zařízení (umístěných mimo prostor bytu) na zdravotní
stav stěžovatelky. Z odůvodnění napadeného usnesení rovněž
nevyplývá, že by se byl soud zabýval otázkou, zda je pro
stěžovatelku zdravotně nezávadné používat zařízení k osobní
hygieně mimo prostor bytu nejen vzhledem k jejímu zdravotnímu
stavu v užším smyslu, ale i se zřetelem na její věk a pohlaví.
Zákonný požadavek lidsky důstojného ubytování je totiž naplněn jen
tehdy, jestliže velikost a vybavení prostor bytu zajišťují jeho
bezpečné využití konkrétním uživatelem bez ohrožení jeho zdraví.

Jako nevýznamné se v tomto ohledu jeví tvrzení Krajského
soudu v Brně (obsažené ve vyjádření k ústavní stížnosti), že při
skončení nájemního poměru z důvodu § 711 odst.1 písm. d) o.z., je
přímo ze zákona stanoveno právo na náhradní byt, tj. byt o menší
podlahové ploše, nižší kvalitě, méně vybavený, popř. mimo obec. To
proto, že i když se tato zásada v rozhodovací praxi soudů ustálila
(neboť byla výslovně upravena v ust. § 712 obč. zák. ve znění
platném před účinností novely č. 267/94 Sb. k 1.1.1995 jako jedna
z variant), byla a je nadřazeným výkladovým hlediskem při určení
náhradního bytu podmínka vyjádřená v ust. § 712 odst. 2 první větě
obč. zákoníku, o níž se pojednává v předchozím odstavci tohoto
nálezu. Právě v nedostatečně prokázaném splnění této podmínky,
tedy podmínky zajištění lidsky důstojného ubytování stěžovatelky,
a v dalších shora uvedených nedostatcích v postupu obou exekučních
soudů prvního a druhého stupně, spatřuje Ústavní soud porušení
práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

Podle čl. 90 odst. 1 Ústavy jsou soudy povolány především
k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu
právům. Čl. 95 odst. 1 Ústavy stanoví, že soudce je při
rozhodování vázán zákonem. Tato ustanovení nejsou sice sama o sobě
garancí základních práv a svobod, ale jsou významnou zásadou pro
organizaci a činnost soudní moci. Svou povahou výrazně souvisejí
s právem na spravedlivý proces, které je ústavně zaručeno
a upraveno zejména v hlavě páté Listiny.

V postupu obou soudů spatřuje Ústavní soud porušení
základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36
a násl. Listiny základních práv a svobod. Soudy svým rozhodnutím
zasáhly do ústavně chráněných práv stěžovatelky a napadená
usnesení nelze pokládat ani za spravedlivá, ani ve smyslu čl. 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je podle
čl. 10 Ústavy bezprostředně závazná a má přednost před zákonem.

Proto Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně
zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. 1. 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. I. ÚS 328/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies