IV. ÚS 406/99 - Náležitosti žaloby ve správním soudnictví

24. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Nepřiměřeně přísný výklad náležitostí správní žaloby dle §
249 odst. 2 o.s.ř. porušuje čl. 4 odst. 4 Listiny a v důsledku
toho i právo na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánů veřejné
správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 07.02.2000 sp. zn. IV. ÚS 406/99)

Text judikátu

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti
společnosti C., a.s., zastoupené JUDr. J. T., advokátem, proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1999, č.j. 22 Ca
338/98-23, rozhodnutí Celního ředitelství v Olomouci ze dne 27.
5. 1999, č.j. 10-2966-431/98 a rozhodnutí Celního úřadu
v Prostějově ze dne 21. 4. 1998, č.j. 201/98-PV, za účasti
Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, za souhlasu
účastníků bez ústního jednání, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1999, č.j.
22 Ca 338/98-23, se zrušuje.


Odůvodnění
Dne 20. 8. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní
stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud podle
§ 87 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), správně podle § 82
odst. 3 písm. a) zákona, nálezem zrušil usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 4. 6. 1999, č.j. 30 22 Ca 338/98-23, včetně výše
uvedených rozhodnutí mu předcházejících, kterým bylo zastaveno
řízení o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství v Olomouci ze
dne 27. 5. 1999, č.j. 10-2966-431/98, jímž bylo zamítnuto odvolání
stěžovatelky proti platebnímu výměru Celního úřadu v Prostějově ze
dne 21. 4. 1998, č.j. 201/98-PV, kterým byl stěžovatelce jako
solidárnímu ručiteli vyměřen celní dluh ve výši 16 149 035,- Kč.
Řízení bylo zastaveno s odůvodněním, že žaloba stěžovatelky, i po
nařízení odstranění vad, nadále vykazuje nedostatečná tvrzení
žalobce, která ustanovení a jakých právních předpisů byla
správními orgány porušena.

Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným usnesením Krajského
soudu v Ostravě bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo
domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod ("Listina") a základní právo na soudní přezkum
zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené v čl. 36
odst. 2 Listiny. Důvod namítaného porušení spatřuje v nesprávném
výkladu ustanovení § 249 odst. 2 o.s.ř., upravujícího náležitosti
žaloby, jak byl v dané věci proveden Krajským soudem v Ostravě,
podle něhož zákonný požadavek "uvedení důvodů, v čem žalobce
spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu", obsažený v cit.
ustanovení o.s.ř., znamená v jednotlivém případě vždy povinnost
žalobce v odůvodnění žaloby přímo odkázat na konkrétní ustanovení
právních předpisů hmotného nebo procesního práva. Stěžovatelka je
naopak přesvědčena, že postačí, když z důvodů žaloby je zřejmé,
v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu a že tomuto
požadavku vyhověla. Dle jejího názoru z celého kontextu žaloby
bylo zřejmé, že má na mysli porušení celního zákona, který správně
citovala, včetně jeho ustanovení § 258. Pokud stěžovatelka
v pozdějším doplnění žaloby citovala pouze zmocňovací ust. § 258
odst. 3 celního zákona, jasně tím vyjádřila skutečnost, že
uplatnění ručení podle § 258 odst. 1 písm. b) celního zákona bylo
možné jen za podmínek stanovených prováděcí vyhláškou k celnímu
zákonu (vyhl.č. 135/1998 Sb.). Pokud jde o hmotněprávní stránku
věci, stěžovatelka tvrdila, že orgány veřejné správy pochybily
tím, že pravomocným platebním výměrem realizovaly záruku k úhradě
touto zárukou nezajištěného, tj. jiného celního dluhu.
Stěžovatelka dále vyjádřila názor, že obecný soud v rámci přezkumu
správního rozhodnutí je vázán pouze rozsahem, v němž se správní
rozhodnutí napadá, a konečným návrhem, který učinil žalobce.
Nemůže být však vázán důvody, které žalobce uvádí, neboť tím by
byl popřen sám princip soudního přezkumu správních rozhodnutí.
Soud dle jejího názoru nemůže požadovat po účastníku, aby vždy
správně uvedl veškeré důvody nezákonnosti a považovat žalobu za
procesně nedostačující k projednání v případě, kdy takové důvody
uvedl nesprávně či neúplně. Dle jejího přesvědčení interpretace
každé zákonné normy, tedy i ustanovení § 249 o.s.ř., nesmí být
natolik restriktivní, aby se dostala do rozporu se zásadou
ústavnosti, resp. právem na spravedlivý proces, jak jej definoval
Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 139/98. Dle jejího
přesvědčení krajský soud měl účastníky předvolat, popřípadě
vyžádat i další písemné vyjádření, jak mu to ukládá § 250g odst.
1 o.s.ř.

Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém
vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z ust. § 247 odst. 1
o.s.ř. vyplývá, že ve správním soudnictví při rozhodování
o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů soud poskytuje
ochranu pouze subjektivním právům žalobcovým. Nedostačuje tedy
k úspěšnosti žaloby skutečnost, že rozhodnutí je nezákonné a že
tato nezákonnost je v žalobě namítána, ale vytýkané pochybení
žalovaného musí také vyvolat zkrácení subjektivních práv žalobce.
Nejen z ustanovení § 42 odst. 4, § 79 odst. 1 a § 249 o.s.ř., ale
i z konstantní judikatury obecných soudů a nauky vyplývá, že
žaloby směřující proti rozhodnutím správních orgánů musí obsahovat
skutkové a právní odůvodnění, tzn. žalobcovo tvrzení, která
konkrétní ustanovení právních předpisů byla dle názorů žalobce
porušena a o jaké důvody žalobce tento svůj názor opírá. Rozsahem
tvrzených nezákonností v žalobě jsou vymezeny hranice soudního
přezkumu správního rozhodnutí, za které soud, s výjimkou vad
vyvolávajících nicotnost rozhodnutí, k nimž se přihlíží i z moci
úřední, nemůže jít. Pokud stěžovatelka přes výzvu soudu neuvedla,
porušením jakých konkrétních ustanovení právních předpisů byla
zkrácena rozhodnutím správního orgánu na svých právech, nedomáhala
se soudní ochrany stanoveným způsobem (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Krajský soud tak nemohl zastavením řízení porušit ústavně zaručené
právo na soudní ochranu. Vyšší nároky kladené na žaloby ve
správním soudnictví našly svůj výraz i v povinném právním
zastoupení žalobce, jak je stanoveno v § 250a o.s.ř. Z uvedených
důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.



Celní ředitelství Olomouc se k ústavní stížnosti nevyjádřilo
a svého postavení vedlejšího účastníka se vzdalo.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě,
sp. zn. 22 Ca 338/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými
podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti
a návrhům s ní spojeným, pokud směřují proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě, je třeba vyhovět, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se
zastavením řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky,
zda napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě o zastavení
řízení pro neodstranění vady žaloby byla porušena základní práva
stěžovatelky na soudní ochranu a na přezkoumání zákonnosti
rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2
Listiny. V oblasti správního soudnictví jsou uvedená základní
práva vymezena resp. omezena ustanoveními obsaženými v části páté
o.s.ř., zejména ust. § 250 odst. 2, který vymezuje, kdo je
legitimován k podání žaloby a dále ust. § 250a o povinném právním
zastoupení, ust. § 250b o lhůtě k podání žaloby a ust. § 250h,
limitujícím možnost žalobce rozsah napadení správního rozhodnutí
rozšířit. Lze akceptovat názor, že uvedené zákonem stanovené
podmínky realizace ústavního práva zakotveného v čl. 36 odst. 2
Listiny mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel
kvalifikovaně, aby byla uplatněna zásada koncentrace a efektivity
řízení a tím byla usnadněna realizace dalšího ústavního práva
- práva na to, aby věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené
lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny).
Nicméně Ústavní soud nemůže akceptovat takový postup krajského
soudu, který již tak zákonem vymezenou či omezenou možnost
uplatnění ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl.
36 odst. 2 Listiny dále omezuje, a to svým nadmíru restriktívním
výkladem ustanovení § 249 odst. 2 o.s.ř., jež upravuje náležitosti
správní žaloby, jak se v daném případě stalo. Jak vyplývá
z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, při používání ustanovení
o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty
a smyslu, a nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které
byla stanovena. Tento posledně uvedený ústavní princip je nezbytné
bezezbytku akceptovat i v rozhodovací činnosti obecného soudu
podle §250d odst. 3 o.s.ř. v případě, kdy má být řízení o správní
žalobě zastaveno pro neodstranění takové vady žaloby, jež má
spočívat v údajném neuvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje
nezákonnost rozhodnutí správního orgánu (§ 249 odst. 2 o.s.ř.).

V rámci minimalizace zásahů ústavního soudu do jurisdikce
obecných soudů Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na
zrušení napadenému usnesení krajského soudu předcházejících
správních rozhodnutí, neboť ve smyslu § 245 odst. 1 o.s.ř je
úkolem obecných soudů a nikoliv Ústavního soudu, aby v řízení
podle části páté o.s.ř., přezkoumávaly zákonnost správních
rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1
zákona ústavní stížnosti zčásti vyhověl, když shledal, že
napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno
ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny
a ústavní princip zakotvený v čl. 4 odst. 4 Listiny.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. ledna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 406/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies