III. ÚS 360/99

24. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky F.-I., s.r.o., zastoupené JUDr. M. U., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č.j. 5 Cmo 135/99-140, ze dne 31. 5. 1999 ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu v Brně, č.j. B 1132-106, ze dne 9. 2. 1999,
t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelka podala dne 22. 7. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 23. 7. 1999. Návrh směřoval proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č.j. 5 Cmo 135/99-140, ze dne 31. 5. 1999, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Brně, č.j. B 1132-106, ze dne 9. 2. 1999. Uvedeným usnesením Krajského obchodního soudu v Brně byl zamítnut návrh navrhovatelky na obnovu řízení ve věci zápisu změny předmětu podnikání obchodní společnosti Z., a s., do obchodního rejstříku. Napadenými usneseními bylo podle názoru navrhovatelky porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně bylo rovněž porušeno ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. B 1132, vedený u Krajského obchodního soudu v Brně jako soudu rejstříkového pro obchodní společnost Z., a.s. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala návrh na obnovu řízení ve věci zápisu změny předmětu podnikání obchodní společnosti Z., a.s., do obchodního rejstříku. Řízení ve věci zápisu do obchodního rejstříku bylo vedeno u Krajského obchodního soudu v Brně pod č.j. B 1132/7, F 20494/98-93, ze dne 10. 11. 1998. Uvedený návrh na obnovu řízení Krajský obchodní soud v Brně zamítl usnesením, č.j. B 1132-106, ze dne 9. 2. 1999, s odůvodněním, že s odvoláním na § 231 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") lze ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto jinak než rozsudkem, obnovou řízení napadnou jen usnesení o schválení smíru a platební rozkaz.

K odvolání navrhovatelky pak Vrchní soud v Olomouci usnesením, č.j. 5 Cmo 135/99-140, ze dne 31. 5. 1999, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud přisvědčil navrhovatelce, že návrh na obnovu řízení je možno podat i proti jiným usnesením než těm, jež označil soud I. stupně, dospěl však k závěru, že návrhem na obnovu řízení může podle § 228 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé, jen účastník řízení. Návrh na obnovu řízení však podala obchodní společnost F.-I., s.r.o., která je akcionářem obchodní společnosti Z., a.s., která byla účastníkem řízení ve věci zápisu změny předmětu podnikání této společnosti do obchodního rejstříku, vedeného pod sp. zn. B 1132, v němž bylo vydáno usnesení Krajského obchodního soudu v Brně, č.j. B 1132/7, F 20494/98-93, ze dne 10. 11. 1998. Vrchní soud v Olomouci pak uzavřel, že navrhovatelka nebyla účastníkem řízení, jehož obnovu navrhuje, a proto nebyla ani oprávněna k podání návrhu na obnovu řízení. Odvolací soud proto potvrdil usnesení soudu I. stupně.

Proti oběma uvedeným rozhodnutím podala navrhovatelka ústavní stížnost, protože podle jejího názoru byla napadenými rozhodnutími porušena její základní práva, a to právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 Listiny, protože soudní orgány rozhodovaly o změně práv osob bez jakékoliv jejich účasti na tomto řízení včetně jejich možnosti vyjádření k předmětnému řízení, jakož i podání opravných prostředků proti rozhodnutím vydaným zejména v jejich neprospěch. Uvedený postup soudů je rovněž porušením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože navrhovatelka má právo na vydání zákonného rozhodnutí po věcném přezkumu její věci nezávislým soudním orgánem. Toto právo jí však bylo soudy I. i II. stupně odepřeno. Porušení svého práva navrhovatelka dále spatřovala v tom, že soudy ji vyloučily jako účastníka z řízení o povolení obnovy řízení, ve kterém byly zapsány do obchodního rejstříku neexistující skutečnosti, resp. byly zapsány skutečnosti, které právně nemohly nastat a jejichž zápis do obchodního rejstříku v praxi zásadním způsobem změnil právní postavení navrhovatelky jako akcionářky předmětné společnosti. Soud I. stupně zásadně pochybil, když neexistující změny skutečností zapisoval do obchodního rejstříku, čímž zásadním způsobem znejistěl a ohrozil chráněné postavení akcionářů. Dále navrhovatelka uvedla, že je třeba zásadním způsobem odmítnout tvrzení soudu I. i II. stupně o tom, že navrhovatelka není účastníkem řízení. Protože společnost, v níž je navrhovatelka akcionářkou, právě po zápisu neexistujících skutečností do obchodního rejstříku se v praxi přestala chovat jako zvláštním zákonem aprobovaný a zvláštní veřejnoprávní oprávnění držící subjekt (investiční fond) došlo v praxi ke ztrátě ochrany práv navrhovatelky garantovaných zvláštní kogentní normou veřejnoprávního charakteru. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření jako účastník řízení i Vrchní soud v Olomouci. Ve svém vyjádření se plně odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále pak uvedl, navrhovatelce oba obecné soudy neodňaly možnost jednat před soudem v řízení o povolení obnovy. Soudy toto právo navrhovatelce neupřely, pouze při rozhodování o možnosti vyhovět návrhu na povolení obnovy zkoumaly, zda byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, proti němuž navrhovatelka navrhla obnovu. Soudy obou stupňů shodně s ustálenou judikaturou uzavřely, že akcionář není účastníkem řízení o zápisu změn obchodní společnosti do obchodního rejstříku. Vrchní soud v Olomouci proto navrhl, aby Ústavní soud podanou stížnost zamítl.

Ústavní soud již ustáleně ve své rozhodovací praxi konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací praxí obecných soudů. Do rozhodovací praxe obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byly porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala právě ochrany svých základních práv, zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka navrhovatelky, že jí nebylo umožněno uplatnit svá práva v průběhu soudního řízení o změně zápisu do obchodního rejstříku, byť i cestou obnovy řízení. Z této skutečnosti pak navrhovatelka vyvozuje porušení svého základního práva. Je proto na místě zodpovědět otázku, zda navrhovatelka měla být účastnicí takového řízení. Teprve v případě kladné odpovědi se lze zabývat ostatními namítanými porušeními základních práv navrhovatelky.

Při úvaze o možnosti účasti navrhovatelky v rejstříkovém řízení je nutno vycházet z obecné zákonné úpravy této otázky. Pro řízení ve věcech obchodního rejstříku nemá zákon jiné vymezení osob, kromě § 200a o.s.ř., které jsou ze zákona účastníky řízení, než obecné ustanovení § 94 odst. 1 o.s.ř., ve kterém se určuje, že v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, jsou účastníky řízení i ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Rejstříkové řízení je řízením nesporným, které lze zahájit na návrh i bez návrhu. V případech, kdy se řízení zahajuje na návrh, je účastníkem řízení především navrhovatel. Postavení navrhovatele potom zákon přiznává buď fyzické nebo právnické osobě, jíž se zápis týká, nebo osobě, kterou zákon opravňuje k podání návrhu.

V rejstříkové řízení se nerozhoduje o právech nebo povinnostech akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech podnikatelského subjektu zapsaného či zapisovaného do obchodního rejstříku. Pro případ, že by práva akcionářů mohla být dotčena nezákonností rozhodnutí, na jehož základě k příslušnému zápisu do obchodního rejstříku dochází, poskytuje zákon ochranu těmto právům tam, kde to považuje za potřebné, jiným způsobem. Pokud rejstříkový soud posoudí v řízení o povolení zápisu do obchodního rejstříku usnesení valné hromady společnosti jako platné, povolí na jeho základě příslušný zápis. Pokud následně obecný soud v řízení podle ustanovení § 131 obchodního zákoníku rozhodne o neplatnosti takového usnesení, rejstříkový soud po právní moci tohoto rozhodnutí zahájí řízení podle ustanovení § 200a odst. 2 o.s.ř. Jestliže v souladu s platnou právní úpravou nemohou být akcionáři účastníky řízení o zápisu do obchodního rejstříku, nemohou být ani vzhledem k výše uvedenému vymezení podmínek, účastníky řízení o povolení obnovy řízení, v němž bylo rozhodováno o změně zápisu do obchodního rejstříku.

Je nepochybné, jak již Ústavní soud konstatoval v jiných svých rozhodnutích (např. sp. zn. I. ÚS 185/98 ze dne 18. 5. 1999), že současné právní úprava poskytuje ochranu práv akcionářů obchodních společností, i když nejsou účastníky rejstříkového řízení. Právo na soudní a jinou právní ochranu zaručuje každému, aby se mohl svého práva domáhat stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Nelze tedy považovat za porušení nebo omezení citovaného práva na soudní ochranu případ, kdy podle platné právní úpravy akcionáři nejsou sice účastníky rejstříkového řízení, jestliže právo na soudní a jinou právní ochranu jim není odepřeno právě s ohledem na ustanovení § 131 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením § 200a o.s.ř. Akcionáři se tedy mohou ochrany svých práv domáhat u nestranného a nezávislého soudu jiným způsobem, než účastí v rejstříkovém řízení. Vzhledem k výše uvedeným závěrům konstatoval Ústavní soud, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení základního práva navrhovatelky na spravedlivý proces ve smyslu citovaných ustanovení.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům pak nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2000

JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 360/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies