I. ÚS 542/99

25. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti L. A., podnikatele stavební firma, zastoupeného JUDr. T. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 1999, čj. 11 Co 246/99 - 83,


takto:


Návrh ústavní stížnosti se odmítá.


Odůvodnění:


Včas podanou ústavní stížností ze dne 3. 11. 1999 předložil stěžovatel Ústavnímu soudu návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 1999, čj. 11 Co 246/99 - 83, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 2. 1999, čj. 9 C 154/97 - 61, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti žalovanému Z. J., podnikateli s obchodním jménem Z. J. - S., o zaplacení částky Kč 159 328,-- s přísl. z titulu nedoplatku ceny za provedení stavebního díla. Stěžovatel v podstatě opakuje svá tvrzení, která uplatnil v průběhu řízení před obecnými soudy. Namítá, že napadeným rozsudkem byla porušena ochrana jeho vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na spravedlivé rozhodnutí obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Poukazuje mimo jiné na skutečnost, že soudy obou stupňů nehodnotily jeho účastnickou výpověď jako jeden z důkazů. Ve svých rozhodnutích se vůbec nezabývaly důvody, proč neuvěřily jeho tvrzení o uzavření další ústní smlouvy o dílo, včetně předběžné ceny díla.

Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a podle čl. 87 odst. 1 rozhoduje také o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod.

Městský soud v Praze se ve svém rozsudku ztotožnil s právními i faktickými závěry soudu prvního stupně. Poukázal na ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku, podle kterého podstatnou náležitostí smlouvy o dílo je dohoda o ceně. Soud prvního stupně správně dovodil, že jiná smlouva tohoto charakteru, kromě písemné smlouvy ze dne 22. 3. 1992, mezi účastníky platně uzavřena nebyla. Dle názoru odvolacího soudu na tom nic nemění prokázaný fakt, že o ní bylo mezi účastníky jednáno. Samotné jednání o uzavření smlouvy však neprokazuje, že byla platně sjednána, tedy že došlo ke konsensu ve všech podstatných otázkách. Žalobce dle názoru odvolacího soudu nepředložil žádný důkaz způsobilý k prokázání jeho tvrzení o platném uzavření smlouvy o dílo o pracích nezahrnutých v původní smlouvě. Tyto práce žalobce provedl bez právního důvodu a může se jen domáhat vydání případného bezdůvodného obohacení na vlastníkovi domu.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod a spatřuje je v nedostatku ochrany vlastnického práva, avšak tato ochrana mu byla poskytnuta v řádném soudním řízení, jak vyplývá ze zdůvodnění rozsudků obou obecných soudů. Pokud spatřuje nedostatek v hodnocení důkazů, pak je třeba připomenout, že soudní moc, jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR). Soudce je při svém rozhodování vázán zákonem a důsledkem jeho soudcovské nezávislosti je mimo jiné i to, že podle občanského soudního řádu (§ 132) hodnotí důkazy podle své úvahy.

Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů jen tehdy, pokud zjistí, že byly porušeny procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Rozsah práva na spravedlivý proces není možno vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení a že by jednotlivci bylo zaručováno právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. I v tomto případě bylo zajištěno stěžovateli právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatnily všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona, zejména pak podle § 536 obchodního zákoníku, a v souladu s ústavními principy.

Z titulu námitek uplatněných stěžovatelem Ústavní soud nezjistil porušení ústavněprávních principů a dospěl k závěru, že návrh ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.






V Brně dne 25. ledna 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. I. ÚS 542/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies