IV. ÚS 3/2000

28. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ


Ústavního soudu České republiky


Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. M. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 2196/99, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 1998, sp. zn. 11 Co 375/98 a ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. dubna 1998, sp. zn. 7 C 277/97,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá .

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 3. ledna 2000 ústavní stížnost, která směřovala proti uvedenému usnesení dovolacího soudu, který byl doručen právnímu zástupci stěžovatele 12. listopadu 1999. Z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno dovolání, ačkoliv nebyla splněna žádná zákonná podmínka stanovená v § 236 - § 241 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Stěžovatel nevyužil ani možnosti plynoucí z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., tedy požádat o připuštění dovolání, které by mu umožnilo dovolání podat. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud rozhodl, že se dovolání odmítá z důvodu nepřípustnosti.

V uvedené věci stěžovatel podal ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9. Současně však lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvodil od doručení rozhodnutí o dovolání. Dovoláním však, dle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští (§ 237 až § 239 o. s. ř.). Pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech je začátkem lhůty pro podání ústavní stížnosti den doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva (v daném případě práva podat dovolání).

Na základě uvedených skutečností Ústavní soud zhodnotil uvedenou ústavní stížnost jako podanou po zákonné lhůtě 60 dní [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], neboť směřovala proti rozhodnutí, které bylo stěžovatelům doručeno nejpozději v červnu 1999. Ústavní soud se přitom opřel o svoji dosavadní judikaturu, která opakovaně vyslovila právní názor, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno považovat dovolání za poslední prostředek, k němuž se váží lhůty stanovené v zákoně (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, publikované pod č. 14, sv. 8, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Z uvedených důvodu proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítnul, aniž by vyžadoval další podklady, jako ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené zákonem ( § 43 odst. 1 lit. b) zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 28. ledna 2000

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 3/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies