I. ÚS 256/99

28. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 256/99


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele MUDr. J. S., zastoupeného JUDr. L. H., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 726/98, ze dne 10. 2. 1999, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.



Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud ČR o dovolání podaném stěžovatelem proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 39 Co 599/97, ze dne 24. 11. 1997, tak, že se dovolání odmítá. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v případě napadeného rozsudku odvolacího soudu jde o dovolání nepřípustné, neboť tímto rozsudkem byl potvrzen výrok soudu I. stupně ve věci samé. V takovém případě je dovolání přípustné pouze tehdy, vysloví-li soud podle § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř." ) ve výroku svého rozhodnutí, že je dovolání přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Takový výrok však rozsudek odvolacího soudu neobsahuje. Ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. upravuje přípustnost dovolání v případech, kdy odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, protože neshledal své rozhodnutí zásadně právně významným, přičemž dovolací soud dospěje k opačnému závěru. V daném případě však žalobce nenavrhl připuštění dovolání, takže o jeho přípustnosti nelze uvažovat ani v intencích ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.

S uvedenou argumentací však stěžovatel nesouhlasí. V ústavní stížnosti uvádí, že už vzhledem k okolnostem, že se objektivně jedná o rozhodnutí zásadního významu po právní, materiální i morální stránce a vzhledem ke skutečnosti, že soud i bez návrhu tuto možnost připustil v poučení o opravném prostředku, ačkoli v ostatních případech soudní praxe na možnost dovolání zvlášť neupozorňuje, pokládá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR za chybné a v rozporu s § 239 odst. 1 o. s. ř.

Stěžovatel ve smyslu ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavní soudu"), spojil ústavní stížnost s návrhem na zrušení části ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a to vypuštěním slov "právnické" a "ke dni účinnosti zákona" a části ustanovení § 5 odst. 1 vypuštěním slov "ode dne účinnosti tohoto zákona". Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení před obecnými soudy, u nichž se domáhal vydání rozhodnutí o uložení povinnosti vedlejším účastníkům vydat nemovitosti podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, byla porušena jeho práva vyplývající z Ústavy a Listiny základních práv a svobod, specifikovaná na str. 1 a 2 ústavní stížnosti. Obecné soudy totiž jeho žalobu zamítly s tím, že není oprávněnou osobou, neboť státní občanství získal až dne 1. 9. 1993, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Ministerstva vnitra, a že nepostupoval v souladu s původním zněním zákona, neboť nevyzval povinnou osobu (§ 4 zákona) k vydání věci a v důsledku toho nesplnil podmínku § 5 odst. 5 zákona.

Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost v té části, v níž směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 39 Co 599/97, ze dne 24. 11. 1997, je podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem (§ 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost, jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu); tímto posledním prostředkem ve stěžovatelově věci bylo odvolání, o němž odvolací soud rozhodl dne 24. 11. 1997. Proti pravomocnému rozhodnutí podal sice stěžovatel v zákonné lhůtě dovolání, to však bylo shledáno nepřípustným a bylo odmítnuto. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu "není-li si navrhovatel jist, zda dovolání je přípustné či nikoli, může podat dovolání i ústavní stížnost, neboť pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně" (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, C. H. Beck, sv. 6, usnesení č. 30, sp. zn. I. ÚS 213/96). V daném případě dovolání přípustné nebylo (viz odůvodnění níže), proto stížnost směřující proti rozsudku odvolacího soudu je podána po lhůtě stanovené zákonem.

Jestliže je dovolání odmítnuto pro jeho nepřípustnost, může ústavní stížnost směřovat toliko proti důvodům jeho odmítnutí. Nejvyšší soud ČR posoudil přípustnost dovolání správně, tj. jak v souladu s ústavními principy právního státu, tak i v souladu se zákonem. Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu druhého stupně potvrzeno. Podmínkou přípustnosti však je, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vysloví (nestačí pouhé obecné poučení o možnostech dovolání podat), že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může soud vyslovit i bez návrhu. Podle odst. 2 téhož ustanovení je možné podat dovolání i v případě, že odvolací soud jeho přípustnost nevysloví, avšak pouze v tom případě, že navrhovatel podal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a odvolací soud tento návrh zamítl. V takovém případě o přípustnosti podaného dovolání rozhoduje dovolací soud.

V daném případě je evidentní, že stěžovatel v odvolacím řízení opomněl podat návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 1 o. s. ř., čímž si nevytvořil podmínky pro podání dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Protože Nejvyšší soud ČR neshledal vady řízení podle § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž přihlíží z úřední povinnosti, nezbylo mu než dovolání odmítnout. Tuto část ústavní stížnosti proto posoudil ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh a zčásti pro opožděnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná stížnost zjevně neopodstatněná či opožděná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře svých vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 28. ledna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2000, sp. zn. I. ÚS 256/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies