IV. ÚS 440/98

28. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 440/98






Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti F.C., zastoupeného JUDr. V.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 5 To 250/98-304, ze dne 11. 6. 1998, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byl odsouzen podle § 234 odst. 1 za použití § 42 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání devíti let.
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na své písemné odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, ve kterém, jak uvádí, upozornil a řádně zdůvodnil procesní pochybení orgánů přípravného řízení a soudu, avšak odvolací soud tyto skutečnosti bagatelizoval. Tím došlo podle názoru stěžovatele k porušení jeho ústavních práv zaručovaných v čl. 36 až 40 Listiny. V další části své ústavní stížnosti stěžovatel označuje jednotlivá procesní pochybení, ke kterým, podle něj, došlo v průběhu přípravného řízení a v řízení před obecnými soudy, majícím podle něj za následek porušení jeho ústavních práv, zejména pak práva na spravedlivý proces a právo na obhajobu. Navrhuje proto, aby Ústavní soud stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník tohoto řízení, ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, po konstatování, že tato v podstatě opakuje stěžovatelem již uplatněné námitky v odvolacím řízení, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Krajské státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 3 T 975/96, a z obsahu spisu zjistil, že dne 16. 8. 1996 bylo stěžovateli vyšetřovatelem Policie ČR sděleno obvinění z trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, jehož se měl dopustit spolu s obviněným F.J., vůči občanu V.S.G. Vyšetřovatel téhož dne rozhodl usnesením, č.j. OVV 652/10-96, o přibrání tlumočníka S.S. k přetlumočení výpovědi tohoto poškozeného. Stěžovatel v souvislosti s přibráním tohoto tlumočníka poukazuje na to, že mu nebylo v přípravném řízení umožněno podat opravný prostředek proti nezákonně přibranému tlumočníkovi a dále, že nebyly dodrženy lhůty k vyřízení stížnosti, když stížnost byla zamítnuta až po dvou měsících. Ústavní soud však shodně se soudy obou stupňů nezjistil v tomto směru pochybení v postupu vyšetřovatele. V této souvislosti je třeba poukázat na odůvodnění rozhodnutí o přibrání tlumočníka, kde vyšetřovatel uvádí, že tlumočníka zapsaného u krajského soudu v seznamu tlumočníků nebylo možno v reálném čase zajistit. Ve spise je dále založen slib jmenovaného tlumočníka a jeho poučení ve smyslu trestního řádu. Dále z obsahu spisu je evidentní, že stěžovatel osobně převzal usnesení o přibrání tlumočníka ještě téhož dne, tj. 16. 8. 1996. Stížnost však podal až 20. 8. 1996, a to i přesto, že byl poučen, že stížnost je třeba podat do tří dnů ode dne doručení usnesení. Z tohoto důvodu státní zástupce svým usnesením ze dne 28. 8. 1996, č.j. 1 Zt 2038/96-17, stížnost stěžovatele jako opožděnou zamítl podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. zákona. V řízení před soudem byl pak k námitce stěžovatele přibrán tlumočník řádně zapsaný v seznamu tlumočníků u Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Stěžovatel dále namítá, že v rámci soudního řízení byla použita nesprávná právní kvalifikace podle § 41 tr. řádu (správně jde o § 41, 42 tr. zákona - ukládání trestu odnětí svobody zvlášť nebezpečnému recidivistovi), ačkoliv takto nebyl obžalován. Ústavní soud z podané obžaloby ze dne 24. 10. 1996, č.j. 1 Zt 2038/96-25, zjistil, že tato byla podána pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 4. 1997 je patrno, že soud v rámci čtení listinných důkazů uvedl i podstatný obsah přílohového spisu, sp. zn. 1 T 496/93, z něhož zjistil, že stěžovatel byl již v minulosti odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona. Státní zástupce pak u hlavního líčení uvedl, že spis nebyl při zpracování obžaloby zapůjčen, a proto nebyla použita právní kvalifikace podle § 41 tr. zákona. Stěžovatel byl proto soudem upozorněn na to, že jeho jednání popsané v obžalobě může být soudem kvalifikováno jako trestný čin zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zákona. Soud tedy postupoval v souladu s ustanovení § 225 odst. 2 tr. řádu.
Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele spočívající v jeho tvrzení, že byl fyzicky a psychicky donucován k doznání. Pro posouzení této námitky se Ústavní soud seznámil s protokoly o výsleších stěžovatele z přípravného řízení a dospěl k závěru, že i tato námitka stěžovatele je neopodstatněná. Stěžovatel uvedl při seznámení se s výsledky vyšetřování, že byl napaden policistou s tím, že se k chování policistů z kriminální policie vyjádří až v řízení před soudem. Tímto tvrzením stěžovatele se pak soud zabýval u hlavního líčení, konaném dne 5. 6. 1997, kdy soud provedl výslech tohoto policisty (V.Š.), jakož i dalších policistů provádějících předvedení stěžovatele a F.J. na obvodní oddělení policie, přičemž útok ze strany policisty, resp. policistů, nebo jiný nátlak nebyl zjištěn.
V ústavní stížnosti také stěžovatel namítá bezdůvodné a účelové odročování hlavního líčení. Hlavní líčení byla nařizována a probíhala v době od 25. 2. 1997 do 3. 4. 1998. Z obsahu spisu je patrna snaha soudu prvého stupně o provedení důkazu výslechem svědka - poškozeného G., trvale žijícího v B., také procesní strany (tedy i stěžovatel) trvaly na osobním výslechu tohoto svědka, přitom je nutno zdůraznit, že poškozený byl vyslechnut v přípravném řízení sice po sdělení obvinění stěžovateli, avšak bez přítomnosti jeho obhájce, a že tento poškozený se již v průběhu přípravného řízení a řízení před soudem nenacházel na území České republiky. Soud prvého stupně jej několikrát bezvýsledně předvolal, posléze zajištění jeho účasti u hlavního líčení byla řešena ve spolupráci s mezinárodním odborem Ministerstva spravedlnosti. K výslechu poškozeného nakonec došlo až 2. dubna 1998. Za uvedené situace, kdy navíc k odročení hlavního líčení docházelo i s ohledem na nově stěžovatelem vznesené návrhy na provedení výslechu dalších svědků, nelze délku trvání soudního řízení označit za nepřiměřenou, způsobenou neodůvodněnými průtahy na straně soudu.
Pokud stěžovatel namítá, že v rámci řízení nebyli vyslechnuti všichni svědci, jejichž výslechy navrhoval, a byli účelově vyslechnuti svědci, kteří potvrdili jeho vinu, Ústavní soud připomíná, jak již dříve ve svých nálezech uvedl, že není vrcholným orgánem soustavy obecných soudů, nepřísluší mu právo vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností, a proto mu také nepřísluší provádět "hodnocení" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Správností provedeného zhodnocení důkazů obecnými soudy se může zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Nic takového však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Není povinností soudu provádět všechny eventuelně navržené důkazy za situace, kdy důkazy již vykonané poskytují dostatečně pevný základ k přesvědčivému a úplnému rozhodnutí ve věci, jak tomu bylo podle názoru Ústavního soudu i v daném případě, kdy z obsahu spisu je patrno, že obecné soudy i provádění dokazování věnovaly náležitou pozornost.
Dále se Ústavní soud v souvislosti s namítaným porušením práva na obhajobu soustředil na otázku obhajoby stěžovatele v průběhu přípravného řízení a řízení před soudem prvého stupně. Stěžovatel totiž v této souvislosti poukazuje na to, že v průběhu hlavního líčení byl podle § 40 tr. řádu zproštěn obhajoby jeho advokát a nebyl mu ihned ustanoven advokát jiný, v důsledku čehož byl fakticky měsíc a půl bez svého právního zástupce. Ani v tomto směru k porušení práva stěžovatele na obhajobu nedošlo. Původně soudem ustanovený obhájce byl sice povinnosti obhajování stěžovatele zproštěn (§ 40 tr. ř.), stalo se tak na žádost stěžovatele, který, jak tvrdil, k němu ztratil důvěru. Až do doby ustanovení obhájce nového (když předtím byla stěžovateli poskytnuta lhůta ke zvolení obhájce) však soud žádné úkony nečinil.
V souvislosti s další námitkou stěžovatele Ústavní soud zjistil, že dne 29. 1. 1998 vznesl stěžovatel námitku podjatosti soudu. (Jednalo se o zpřesnění námitky podjatosti senátu, kterou vznesl dopisem z 6. 12. 1997). Soud prvého stupně rozhodl usnesením, že příslušný senát není vyloučen z vykonávání úkonů v daném trestním řízení. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal stížnost, kterou však Krajský soud v Ústí nad Labem podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, když zjistil, že ani předseda senátu ani přísedící nebyli žádným způsobem na předmětné trestní věci osobně zainteresováni a žádný z nich nebyl ani není v jakémkoliv přátelském či nepřátelském, tím méně v příbuzenském či podobném vztahu k některé z osob, uvedených v § 30 odst. 1 trestního řádu, přitom právě a jedině existence takovýchto skutečností by mohla odůvodnit závěr o podjatosti senátu, a tedy jeho vyloučení, nikoliv však skutečnosti namítané stěžovatelem, týkající se samotného řízení, zejména provádění dokazování.
Konečně pak stěžovatel namítá i to, že v průběhu soudního řízení nebyly řádně vyřizovány jeho stížnosti ve lhůtách stanovených zákonem, aniž by blíže specifikoval, konkrétně které stížnosti nebyl řádně ve stanovené lhůtě projednány. Ústavní soud konstatuje, že v průběhu celého řízení stěžovatel vznášel četné námitky ohledně postupu orgánů činných v trestním řízení a je toho názoru, že o těchto námitkách, popř. stížnostech, bylo příslušnými orgány přípravného řízení, jakožto i soudy v souladu s procesními ustanoveními v přiměřených lhůtách rozhodnuto.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že již v průběhu přípravného řízení a poté v řízení před obecnými soudy stěžovatel vznášel námitky proti postupu orgánů činných v trestním řízení, a to způsobem a argumentací, kterou znovu opakuje v ústavní stížnosti. Na vznesené výhrady stěžovatele reagoval v odůvodnění svého rozhodnutí jak Okresní soud v Děčíně, jako soud prvého stupně, tak i Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud odvolací. Oba soudy se ve svých rozhodnutích řádně a přesvědčivým způsobem s námitkami stěžovatele vypořádaly, a to způsobem, jemuž ani z pohledu Ústavního soudu nelze ničeho vytýkat.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnul.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 440/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies