IV. ÚS 404/98

28. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 404/98









Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V.Š., zastoupeného JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 1998 sp.zn. 44 Ca 57/98, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, O.Ú., okresního pozemkového úřadu, a V.ú., jako vedlejších účastníků, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 90 Ústavy ČR, zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 1998, sp. zn. 44 Ca 57/98, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí odpůrce ze dne 24. 2. 1998, čj. 241/98-R/4064/92/Typ, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí v k.ú. V., označených ve výroku tohoto rozhodnutí. Protiústavnost postupu ve věci dosud rozhodujících orgánů tkví, podle tvrzení stěžovatele uvedených v odůvodnění ústavní stížnosti, v nesprávném zhodnocení právních důsledků rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 11 C 802/96-33, jímž bylo ve smyslu § 4a a § 4a odst. 3 zákona o půdě rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn k uplatnění nároku u O.Ú., okresního pozemkového úřadu, podle § 9 odst. 1 zákona o půdě, a to k pozemkům označeným ve výrokové části tohoto rozsudku, a jímž byl zamítnut návrh stěžovatele, kterých se domáhal určení, že je oprávněn k uplatnění nároku u O.Ú., okresního pozemkového úřadu, k zemědělské usedlosti ve V., se stavební parcelou č. 42 v k.ú. V. Na podporu svých tvrzení poukazuje na to, že při koncipování žalobního petitu vycházel z formulace doporučené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR Cpjn 36/95, které bylo publikováno pod č. R 16/96 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále se zabývá analýzou definice oprávněné osoby podle § 4 odst. 1 zákona o půdě se závěrem, že v tomto pojmu je jako imanentní znak obsažena rovněž skutečnost, že došlo k přechodu předmětného majetku na stát nebo jiné právnické osoby způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 zákona o půdě. Z uvedeného pak dovozuje, že pokud rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 11. 12. 1997, čj. 11 C 802/96-33, bylo ve smyslu § 4a a § 4a odst. 3 zákona o půdě rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn k uplatnění nároku u O.Ú., okresního pozemkového úřadu, podle § 9 odst. 1 zákona o půdě, jde o rozhodnutí, jímž je mimo jiné určeno i to, že majetek přešel v rozhodném období na stát nebo jinou právnickou osobu způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 zákona o půdě. Takové rozhodnutí je pak ve smyslu § 159 odst. 2 o.s.ř. závazné nejen pro účastníky soudního řízení, ale i pro všechny orgány, nepochybně tedy i pro O.Ú., okresní pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad") . Pokud tedy pozemkový úřad tuto skutečnost nerespektoval a v řízení podle § 9 odst. 4 zákona znovu posuzoval otázku již pravomocně rozhodnutou, porušil tím mimo jiné i ustanovení § 40 odst. 1 zák.č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Ve vztahu k závěrům učiněným pozemkovým úřadem v řízení podle § 9 odst. 4 zákona o půdě v otázce posouzení, zda byl naplněn některý z restitučních titulů podle § 6 odst. 1 zákona o půdě, pak poukazuje na to, že podle jeho mínění nelze dovodit, že by jeho rodiče, ve vztahu k nimž je tzv. další oprávněnou osobou, nepozbyli majetek některým ze způsobů uvedených v § 6 odst. 1 zákona o půdě.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť v rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 11. 12. 1997, čj. 11 C 802/96-33, kterým bylo určeno, že stěžovatel je oprávněn ve smyslu § 4a a § 4a odst. 3 zákona o půdě k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle ust. § 9 odst. 1 zákona o půdě, nelze v žádném případě dovodit, že tímto výrokem soudu byla pro pozemkový úřad a pro Krajský soud v Praze pro přezkumné řízení vyřešena závazným způsobem též otázka splnění restitučního titulu podle ust. § 6 odst. 1 zákona o půdě.
Pozemkový úřad, jako vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatele zapsal jako domnělou oprávněnou osobu, protože nesplnil podmínky oprávněné osoby, neboť nemohl předložit výpis z pozemkové knihy ani přídělovou listinu, a rovněž doklad o pozbytí nemovitostí nebyl dostačující. Svým rozhodnutím ze dne 10.8.1995, čj. 1438/95-R/4O64/92/Typ, pozemkový úřad neuznal nárok stěžovatele a odkázal jej s jeho nároky ve smyslu § 4a odst. 5 na soud. Toto rozhodnutí pozemkového úřadu bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR jako Ústředního pozemkového úřadu ze dne 27. 2. 1996, čj. 3316/95-3153. Poté, co byl pozemkovému úřadu doručen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 11. 12. 1997, čj. 11 C 802/96-33, kterým bylo určeno, že stěžovatel je oprávněn smyslu § 4a a § 4a odst. 3 zákona o půdě k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle ust. § 9 odst. 1 zákona o půdě, bylo se stěžovatelem jednáno jako s oprávněnou osobou a v rámci řízení vedeného podle § 9 odst. 4 zákona o půdě bylo nutno posoudit restituční titul. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že restituční titul naplněn nebyl, neboť na základě dokladů z archivu bylo patrné, že rodiče stěžovatele nabídli příděl k převzetí státu dobrovolně vzhledem k nemoci a odstěhovali se, rozhodl proto, že stěžovatel není vlastníkem požadovaných nemovitostí, a v řízení o opravném prostředku směřujícím proti tomuto rozhodnutí bylo předmětné rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzeno. K tomu, že Okresní soud v Lounech shledal stěžovatele oprávněnou osobou podle § 4 zákona o půdě, pozemkový úřad uvádí, že z rozsudku, kterým se tak stalo, však nevyplývá, že by se soud zaobíral restitučním titulem.
V.ú., jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že podle jeho názoru je napadené rozhodnutí správné, neboť soud v něm mimo jiné správně konstatuje váhu a význam předcházejících rozhodnutí, konkrétně rozhodnutí Okresního soudu v Lounech, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn k uplatnění nároku u pozemkového úřadu k nemovitostem ve výroku soudu blíže specifikovaným, kterým však nebyl závazně vyřešen způsob přechodu nebo převodu pozemků na stát nebo jinou právnickou osobu. Z výše uvedených důvodů vedlejší účastník uvádí, že by podle něho měla být ústavní stížnost odmítnuta.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených příloh a vyžádaných spisů Krajského soudu v Praze, sp. zn. 44 Ca 57/98, Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 11 C 802/96, O.Ú., okresního pozemkového úřadu, čj. R/4064/92, a s obsahem Ústavním soudem vyžádaných vyjádření k ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud považuje především za nezbytné poukázat na to, že právní režim, týkající se tzv. domnělé oprávněné osoby, obsažený v § 4a zákona o půdě se stal součástí zákona o půdě novelou realizovanou zák.č. 93/1992 Sb., s tím, že následně bylo cit. ustanovení s ohledem na problémy s jeho aplikací novelizováno zák.č. 183/1993 Sb. O skutečnosti, že se jedná o ustanovení problematické, svědčí dále i to, že se jím zabývalo ve svém sjednocujícím stanovisku k zákonu u půdě občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu ČR (viz č. R 16/96 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané konkrétní věci je stěžovatelem tvrzeno, že k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR ze strany pozemkového úřadu a Krajského soudu v Praze došlo tím, že se přes existenci pravomocného rozsudku Okresního soudu v Lounech zabývaly řešením existence restitučního titulu podle § 6 odst. 1 zákona o půdě, byť podle názoru stěžovatele je takový postup vyloučen, neboť tato skutečnost vyplývá již z rozsudku Okresního soud v Lounech, jímž bylo určeno, že stěžovatel je mimo jiné osobou oprávněnou k uplatnění nároku podle § 9 odst. 1 zákona o půdě, když pojmovým znakem oprávněné osoby je i určení, zda majetek přešel na stát některým z restitučních titulů podle § 6 odst. 1 zákona o půdě. Jakkoli Ústavní soud sdílí názor stěžovatele, že obsah pojmu oprávněné osoby, tak jak je vymezen v § 4 odst. 1 zákona o půdě, zahrnuje jak znaky osobnostní, tak znaky týkající se intenzity majetkové křivdy, má v daném konkrétním případě, který je předmětem ústavní stížnosti, za to, že postup orgánů veřejné moci, konkrétně pozemkového úřadu a Krajského soudu v Praze, nevykazuje znaky protiústavnosti proto, že se tyto zabývaly otázkou existence restitučního titulu. Tento závěr opírá Ústavní soud o následující skutečnosti. Smyslem § 4a zákona o půdě je pro účely restitucí podle tohoto zákona řešit situace, kdy se žadatel o restituci dostane do důkazní nouze s ohledem na prokázání vzniku, resp. existence vlastnického práva, k restitučně požadovaným nemovitostem, a to z důvodů blíže v 4a odst. 3 zákona o půdě uvedeným. Uznat nárok tzv. domnělé oprávněné osoby je pak na základě platné právní úpravy oprávněn buď přímo pozemkový úřad, případně pokud tento nárok svým rozhodnutím neuzná, obecný soud ve smyslu § 4a odst. 5 zákona o půdě. Je sice třeba přisvědčit tomu, že cit. ustanovení ukládá tomuto soudu řízení o nároku tzv. domnělé oprávněné osoby podle § 4a odst. 3 zákona o půdě spojit s rozhodováním o tom, zda je domnělá oprávněná osoba oprávněnou osobou, nicméně znění cit. ustanovení nedává jednoznačnou odpověď na to, které všechny znaky oprávněné osoby je soud povinen, resp. oprávněn, zkoumat. Za této právní situace je Ústavní soud toho názoru, že pokud se obecný soud meritorně nezabýval prokázáním restitučního titulu podle § 6 odst. 1 zákona o půdě (byť ze spisu Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 11C 802/96, lze zjistit, že na okolnosti - nemoc, vysoké dodávky - za nichž došlo k návrhu ze strany přídělců předat nemovitosti státu, bylo při ústních jednáních ze strany svědků poukazováno), nelze vytknout pozemkovému úřadu pochybení, pokud v řízení podle § 9 odst. 4 zákona o půdě tuto skutečnost zkoumal, a nedošlo proto z jeho strany k porušení § 40 odst. 1 zák.č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Z téhož důvodu pak nemohlo dojít ani k porušení § 159 odst. 2 o.s.ř., jak dovozuje stěžovatel. Z hlediska ochrany ústavně zaručených práv ve vztahu ke stěžovateli je podstatné a rozhodující zjištění, že pozemkový úřad jednal se stěžovatelem jako s osobou legitimovanou k uplatnění nároku. Listinnými doklady se mu však nepodařilo prokázat vznik a existenci původního vlastnictví jeho rodičů. Pro úplnost pohledu na problém rozsahu pravomoci okresních soudů zabývat se v řízení podle § 4a odst. 5 zákona o půdě zjištěním, zda žalobce je i tzv. oprávněnou osobou, považuje za vhodné Ústavní soud uvést, že v situaci, kdy by si obecný soud svoji pravomoc vyložil tak, že je oprávněn i ke zjišťování existence tzv. restitučního titulu podle § 6 odst. 1 zákona o půdě, by nebylo možno v takovém postupu spatřovat protiústavnost, neboť znění § 4a odst. 5 zákona o půdě připouští i takový výklad. Nicméně pak by muselo z průběhu soudního řízení i z obsahu rozsudku, a to jak z jeho výrokové, tak z odůvodňující, části vyplývat, že otázka existence či neexistence restitučního titulu byla obecným soudem meritorně řešena. Vzhledem k tomu, že v dané konkrétní věci tomu tak nebylo, nelze než věc uzavřít konstatováním, že ve vztahu ke stěžovateli zjevně nedošlo k porušení jeho práva zaručeného v § 36 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, když pozemkový úřad otázku naplnění restitučního titulu zkoumal. K polemice stěžovatele ohledně skutkových otázek týkajících se eventuálního naplnění obsahu některého z restitučních titulů podle § 6 odst.1 zákona o půdě Ústavní soud uvádí, že se jimi meritorně nezabýval, jednak z toho důvodu, že není další soudní instancí, které by takové přezkoumávání příslušelo, když navíc sám stěžovatel uvádí, že je nepovažuje pro posouzení věci v rovině ústavně právní za podstatné.
Z výše uvedených nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 404/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies