I. ÚS 429/99

31. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. L. M., zastoupeného advokátem JUDr. F. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 1998, sp. zn. 37 C 69/97, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 2 Co 31/99,

t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu o ochranu osobnosti, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 1 mil. Kč s příslušenstvím.

V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze zejména uvedl, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. 5 Tz 4/95, zrušil ke stížnosti pro porušení zákona usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 5 To 306/88, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 2 T 121/88, když stěžovatele zprostil podle ustanovení § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby z trestného činu spekulace podle ustanovení § 117 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona. Citovanými rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným uvedeným trestným činem a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 3 a 1/2 roku, nicméně na základě amnestie byl dne 2. 1. 1990 propuštěn na svobodu a ke dni 1. 7. 1990 byl trestný čin spekulace zrušen. Ve vazbě a výkonu trestu strávil celkem 20 měsíců a právě v odnětí svobody spatřoval mimořádný zásah do svých základních práv.

Městský soud v Praze konstatoval, že základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení § 13 občanského zákoníku je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popř. ohrozit chráněná osobnostní práva. V daném případě však byl stěžovatel odsouzen za trestný čin spekulace, který v tehdejší době byl součástí trestního zákona a protože tedy "došlo k výkonu soudní moci, jedná se o okolnost vylučující protiprávnost zásahu" podle ustanovení § 13 občanského zákoníku. K zásahu došlo "v rámci přiměřeného hájení veřejných chráněných zájmů" a stěžovatel prý ani neprokázal, že by mu vznikla nemajetková újma a proto důkazní břemeno neunesl.

Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil.

V odůvodnění svého rozsudku především poukázal na skutečnost, že základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení § 13 občanského zákoníku je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit nebo ohrozit osobnostní práva chráněná ustanovením § 11 stejného zákona. O neoprávněný zásah se však nemůže jednat, jestliže k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva nebo pokud jiný subjekt plnil právní povinnost. Právě mezi tyto případy prý patří výkon rozhodovací činnosti státních orgánů. Trestný čin spekulace byl součástí trestního zákona, takže pokud byl stěžovatel za tento trestný čin odsouzen, jednalo se o výkon soudní moci, "tedy o okolnost vylučující neoprávněnost zásahu". Na tomto závěru nic nemohla změnit ani společenská změna, v důsledku níž byla skutková podstata tohoto trestného činu zrušena. Důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí byl ostatně vadný postup soudu (nedostatečně zjištěný skutkový stav, nesprávné hodnocení provedených důkazů) a nikoliv okolnost, že trestný čin spekulace byl později zrušen.

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že napadenými rozsudky porušily obecné soudy jeho základní práva, zejména právo na ochranu osobnosti, zakotvené v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Protiústavnost napadených rozsudků spatřuje stěžovatel v tom, že "byl zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu spekulace a přesto vykonal vazbu a rovněž trest odnětí svobody, přičemž je nutno podotknout, že to bylo za trestný čin spekulace podle tehdy platného zákona, který v důsledku převratových změn zanikl". Protože soudní moc lze vykonávat pouze v souladu se zákonem, považuje stěžovatel citované rozsudky za protiústavní a navrhuje, aby byly zrušeny.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze a vedlejší účastník - Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění rozsudku, který v této věci vydal.

Vrchní soud v Praze rovněž pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a zdůraznil, že v dané věci okolností vylučující neoprávněnost zásahu byl výkon soudní moci v době, kdy trestný čin spekulace byl součástí trestního zákona. Mimo to, důvodem zrušení odsuzujícího rozsudku nebyla okolnost, že trestný čin spekulace byl zrušen, nýbrž vadný postup Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 2 T 121/88.

Ministerstvo spravedlnosti ČR k ústavní stížnosti uvedlo, že z ní není patrno, jakým způsobem byla porušena ústavní práva stěžovatele. Zproštěním obžaloby vznikl stěžovateli nárok na náhradu škody vzniklé rozhodnutím o vazbě a trestu, o kterou požádal Ministerstvo spravedlnosti dne 29. 11. 1996 a rozsah přiznané škody (tzn. náhrada ušlého výdělku, nákladů vazby, výkonu trestu, trestního řízení a obhajoby) a náhrada majetku v celkové výši 72.401 Kč je prý plně v souladu s (tehdy platným) zákonem č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

Uvedené vyjádření Ministerstva spravedlnosti ČR zaslal Ústavní soud stěžovateli s tím, že se k němu může rovněž vyjádřit. Stěžovatel na to zareagoval přípisem ze dne 27. 1. 2000. V něm především uvedl, že Česká republika podle jeho názoru není právní a demokratický stát, jestliže člověk (roz. stěžovatel), který strávil 20 měsíců ve vězení v rozporu se zákonem, není odškodněn za ztrátu svobody. Odškodnění za ztrátu svobody prý nemůže nahradit náhrada ušlého výdělku, neboť údajně jen v totalitních režimech se člověk rodí pro to, aby z jeho práce měly tyto režimy prospěch a osoby bez pracovního poměru by v případě nezákonného odsouzení neměly nárok na žádné odškodnění. V daném případě se prý navíc nejednalo o "odškodnění", nýbrž pouze o navrácení příslušných peněžních částek, které byly stěžovateli odňaty.

Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho základní právo na ochranu osobnosti, které je zakotveno v čl. 10 Listiny a které v odstavci 1 každému garantuje zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jeho jména. Podle odstavce 2 tohoto článku každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Podle odstavce 3 téhož článku každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Stěžovatel konkrétně tvrdí, že v souzené věci obecné soudy vykonávaly soudní moc v rozporu se zákonem.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti mu proto přísluší zasahovat toliko v těch případech, pokud v ní shledá protiústavnost.

V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná.

Stěžovatel se před obecnými soudy žalobou domáhal ochrany osobnosti (zaplacení odškodnění ve výši 1 mil. Kč) proto, že byl v minulosti pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody za trestný čin spekulace, přičemž odsuzující rozsudky byly později zrušeny a trestný čin spekulace byl z trestního zákona vypuštěn.

Ústavní soud se však v souzené věci - z ústavněprávního hlediska - ztotožňuje s právními závěry obecných soudů, že vyhovět žalobě o ochranu osobnosti lze toliko v těch případech, kdy dojde k neoprávněným zásahům do práva na ochranu osobnosti. Za neoprávněný zásah v uvedeném smyslu nicméně nelze v tomto konkrétním případě (tzn. v případě, kdy se nejednalo např. o tzv. politický trestný čin) považovat pravomocné soudní rozhodnutí, tedy výkon práva v rámci plnění zákonem uložené právní povinnosti (srov. např. Jehlička/Švestka a kol., Občanský zákoník - komentář, 3. vyd., C.H. Beck, Praha, 1996, str. 51). V tomto směru proto nelze dovozovat, že by napadenými rozsudky byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, jichž se dovolává.

Ústavní soud totiž nemohl odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovateli již byla přiznána náhrada škody způsobené rozhodnutím o vazbě a trestu (tzn. nemajetkové újmy) podle tehdy platného zákona č. 58/1969 Sb., jehož smyslem bylo nahradit škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím orgánu státu. Protože tuto formu náhrady škody lze označit za speciální formu náhrady nemajetkové újmy, jež má v tomto případě přednost před formou obecnou, zakotvenou zejména v ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku, Ústavní soud shledal, že obecné soudy stěžovateli i z tohoto důvodu nárok na náhradu škody v řízení o žalobě o ochranu osobnosti podle občanského zákoníku správně nepřiznaly. Jestliže stěžovatel nesouhlasí s výškou přiznaného odškodnění, Ústavní soud usuzuje, že tato otázka již v daném případě nespadá do oblasti jeho přezkumu, neboť v zásadě - jak plyne z povahy věci - není předmětem posuzování ústavnosti napadených rozhodnutí.

Jelikož stěžovatel dále blíže dostatečně nespecifikoval, v čem měla být jeho ústavně zaručená práva nebo svobody porušeny, a protože ani Ústavní soud sám případnou protiústavnost napadených rozsudků neshledal, senát Ústavního soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2000




JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. I. ÚS 429/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies