I. ÚS 390/99

31. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

1. ÚS 390/99
ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelky R., s.r.o., zastoupené advokátem JUDr. J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. 30 Ca 347/96, t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Finanční úřad ve Znojmě dodatečnými platebními výměry č j. FÚ 24549/100/95 V Pun ze dne 18. 5. 1995, č.j. FÚ 24554/100/95 V Pun ze dne 18. 5. 1995, č.j. 24555/100/95 V Pun ze dne 18. 5. 1995, č.j. FÚ 24556/100/95 V Pun ze dne 18. 5. 1995, č.j. 24651/100/95 V Pun ze dne 18. 5. 1995 a č j. FÚ 24652/100/95 V Pun ze dne 19. 5. 1995 stěžovatelce dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty ve výši 39.191.291 Kč.

Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 14. 8. 1996, sp. zn. FŘ 3370/130/1995, zamítlo odvolání stěžovatelky proti citovaným rozhodnutím Finančního úřadu ve Znojmě.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí Finanční ředitelství v Brně zejména uvedlo, že důvodem vydání zmíněných dodatečných platebních výměrů byl výsledek kontroly Finančního úřadu ve Znojmě, jímž bylo zjištěno, že ve zdaňovacím období červenec, srpen, září a prosinec 1994 a leden a únor 1995 stěžovatelka v prodejně H. - celnice prodávala zboží za ceny bez daně z přidané hodnoty, a to v rozporu s rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 16. 6. 1994, č j. 181/3 485/94. Stěžovatelka prý prodej zboží za ceny bez daní v

I. ÚS 390/99
prodejně typu DUTY/TAX FREE fyzickým osobám při přestupu státní hranice provozovala již před datem účinnosti vyhlášky č. 297/1993 Sb. (o prodeji zboží za ceny bez daně z přidané hodnoty a prodeji vybraných výrobků za ceny bez spotřebních daní v souvislosti s přestupem státní hranice), tzn. před datem 14. 12. 1993. Zvláštní režim pro tento typ prodeje však byl povolen dne 28. 12. 1992 firmě M. M., s.r.o., Znojmo, a to s platností od 1. 12. 1992. Dne 30. 12. 1992 byla založena firma R. (stěžovatelka), která provozování uvedené provozovny převzala. Protože prý však povolení ke zvláštnímu režimu znělo na firmu M. M., s.r.o., bylo nutno vydat rozhodnutí na obchodní jméno stěžovatelky. Podkladem pro rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen "MF") ze dne 16. 6. 1994, č.j. 181/3 485/94, prý byl souhlas Celního úřadu Hatě ze dne 12. 1. 1994, č.j. 85/93, na který MF odkazovalo a jenž se proto stal i součástí citovaného rozhodnutí MF (poznámka: v tomto souhlasu CÚ Hatě bylo výslovně uvedeno, že "činnost prodejny bude ukončena dnem, kdy bude zahájena prodejní činnost v novém objektu, nejpozději však do 30. 6. 1994).

K námitce, že doručené rozhodnutí neobsahovalo poučení o možnosti odvolání a že žádost stěžovatelky ze dne 19. 7. 1994 o prodloužení doby provozu prodejny měla být posouzena jako odvolání, finanční ředitelství uvedlo, že podle ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 297/1993 Sb. se prodej zboží za ceny bez daní uskutečňuje na základě povolení, jež může být vydáno formou rozhodnutí. Přitom podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, lze práva přiznávat jen rozhodnutím. Podle odst. 4 stejného ustanovení nepozbývá vydané rozhodnutí platnosti, pokud neobsahuje poučení o opravných prostředcích. Správce daně v těchto případech uzná opravný prostředek podaný do 6 měsíců po doručení rozhodnutí. Žádost o prodloužení termínu provozu prodejny ze dne 19. 7. 1994 prý však nemůže být posuzována jako odvolání proti citovanému rozhodnutí MF, nebot' z jeho obsahu jednoznačně vyplývá, že se jedná toliko o doplnění informace o objektivních důvodech ohledně opoždění termínu kolaudace nového objektu prodejny. Proto také na tuto žádost MF dne 13. 9. 1994 odpovědělo "obvyklou formou odpovědi" na dopis bez náležitostí rozhodnutí, nebot' odvolání podáno nebylo.

Proto Finanční ředitelství v Brně podané odvolání zamítlo.

Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem žalobu proti citovanému rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně zamítl.




V odůvodnění tohoto rozsudku zejména uvedl, že podle ustanovení § 45 odst. 7 písm. b) zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, Ministerstvo financí na žádost udělí povolení k prodeji zboží za ceny bez daně v prodejnách typu DUTY/TAX FREE fyzickým osobám při přestupu státních hranic ČR, přičemž MF podmínky udělování a odnímání povolení tohoto prodeje stanoví vyhláškou (odst. 8). Podle ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 297/1993 Sb. lze tento prodej uskutečňovat jen na základě povolení, uděleného MF. Žádost o povolení musí obsahovat souhlas příslušného celního úřadu s umístěním prodejny na silničních celních přechodech a tento souhlas je pro udělení povolení MF nutný. Krajský soud proto zastává názor, že pokud v daném případě chyběl souhlas celního úřadu s umístěním prodejny, scházela tím jedna ze základních podmínek ustanovení § 3 vyhlášky č. 297/1993 Sb. a povolení proto nebylo možno udělit. Celní úřad Hatě sice vydal s umístěním prodejny souhlas, leč tento souhlas prý platil nejdéle do 30. 6. 1994. Po tomto datu tedy "již nebyla splněna jedna ze základních podmínek pro udělení povolení a povolení tak nemohlo po 30. 6. 1994 platit".

K námitce, že skončení prodeje zboží za ceny bez daně se může uskutečnit pouze odnětím povolení podle § 5 cit. vyhlášky, krajský soud uvedl, že povolení MF odejme, jestliže bylo uděleno na základě nepravdivých údajů nebo jestliže nejsou dodržovány podmínky uvedené v povolení a ve vyhlášce. Nedodržováním podmínek prý však nejsou míněny
povolení na omezenou dobu, nebot' příslušný souhlas celního úřadu byl vydán v souladu s § 3 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 297/1993 Sb. a byla-li platnost souhlasu omezena na určitou dobu proto, že prodej v této prodejně měl být ukončen a poté provozován v jiné prodejně, byl souhlas celního úřadu vydán v souladu s příslušným předpisem.

3

I. ÚS 390/99
Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že poté, co již neexistoval souhlas celního úřadu s umístěním prodejny, neexistovalo také povolení k prodeji zboží za ceny bez daně a nemohlo tedy být v době po 30. 6. 1994 ani platně vydáno. Proto prý není podstatné, zda povolení mělo být vydáno formou rozhodnutí, zda měl být připuštěn opravný prostředek a zda mělo být rozhodováno podle správního řádu či zákona o správě daní a poplatků nebo zda nemělo být ve věci vydáno rozhodnutí vůbec. Proto Krajský soud v Brně podanou žalobu zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím porušil její ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvená v čl. 2 odst. 2, v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

Stěžovatelka uvádí, že podmínku povolení (roz. Ministerstva financí) jako podkladu pro dodatečné doměření daně považuje za nezákonnou a o přezkoumání zákonnosti tohoto povolení proto požádala Vrchní soud v Praze. Ten prý v rozsudku "sp. zn. 6 A 70/96" vyslovil závazný právní názor, že o povolení prodávat zboží za ceny bez daně z přidané hodnoty nebylo dosud pravomocně rozhodnuto podle § 6 vyhlášky č. 297/1993 Sb., tzn. že Ministerstvo financí musí v této věci vydat nové rozhodnutí. Stěžovatelka se proto domnívá, že pokud toto povolení nebylo pravomocné, nemohli jím být vedlejší účastníci ani vázáni (§ 28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.) a navíc podle § 2 písm. e) vyhlášky č. 297/1993 Sb. v povolení měly být uvedeny pouze podmínky kontroly výstupu zboží do zahraničí, nikoliv časové omezení. Na otázku, zda toto povolení bylo vydáno na dobu určitou nebo neurčitou, si prý proto vedlejší účastníci mohli učinit vlastní úsudek, popř. mohli vyčkat, až toto povolení nabude právní moci. "V žádném případě však nebyli oprávněni pohlížet na prodej bez daně z přidané hodnoty uskutečňovaný po 30. 6. 1994 jako na prodej uskutečňovaný v rozporu s podmínkami stanovenými pravomocně v povolení." Krajský soud se prý však odmítl zabývat námitkami ohledně nezákonnosti povolení jako podkladu rozhodnutí, nebot' je nepovažoval ve věci za podstatné, přestože bylo zřejmé, že povolení bylo jediným podkladem pro doměření daně a rovněž bylo známo stanovisko Vrchního soudu v Praze (viz shora).

Stěžovatelka se prý proto nachází v "absurdní pozici". Ministerstvo financí je sice zavázáno pravomocně rozhodnout podle § 6 vyhlášky č. 297/1993 Sb., že stěžovatelka je osobou provozující příslušný prodej bez časového omezení a dodatečné doměření daně tedy pozbylo skutkové i právní opory, nicméně dodatečně doměřená daň nemůže být stěžovatelce

4

I. ÚS 390/99
vrácena, protože napadený rozsudek krajského soudu "opírající se o prokazatelně nezákonný a nadto nepravomocný podklad" je zákonný. Proto se stěžovatelka domnívá, že povinnost soudu přezkoumat zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy (čl. 36 odst. 2 Listiny) představuje i povinnost přezkoumat zákonnost podkladů, na jejichž základě bylo takové rozhodnutí vydáno, a to nejen po formální, nýbrž i po materiální stránce.

Jelikož prý Krajský soud v Brně této svojí povinnost nedostál, spatřuje stěžovatelka v jeho rozsudku porušení citovaných ústavně zaručených práv a svobod a navrhuje, aby byl zrušen. Zároveň navrhuje, aby ústavní soud rozhodl o nákladech řízení.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Brně a dále Finanční ředitelství v Brně. Finanční úřad ve Znojmě se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Podle vyjádření Krajského soudu v Brně k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Krajský soud totiž nepovažoval výsledek přezkumného řízení u Vrchního soudu v Praze ohledně zákonnosti předmětného povolení Ministerstva financí "za podstatný ve věci přezkoumání řízení daňového", přestože o průběhu tohoto řízení byl informován. Ze spisového materiálu totiž zjistil, že souhlas s umístěním prodejny [§ 3 odst. 1 písm. b)
vyhlášky č. 297/1993 Sb.] platil do 30. 6. 1994, po tomto datu již nebyla splněna jedna ze základních podmínek pro udělení povolení a proto povolení (zákonné či nezákonné) po 30. 6. 1994 nemohlo platit. Tuto skutečnost soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval "a je proto zřejmé, že zákonnost povolení v období po 30. 6. 1994 pouze z tohoto hlediska, podstatného pro přezkum daňového řízení, posuzoval." V době, kdy krajský soud rozhodoval, mu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani nebylo známo.

Proto Krajský soud v Brně navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Finanční ředitelství v Brně k ústavní stížnosti uvedlo, že podle ustanovení § 245 odst. 1 občanského soudního řádu posoudí soud při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí opírá, jestliže pro ně bylo dříve učiněné rozhodnutí závazné a není-li pro jeho přezkoumání stanoven zvláštní postup. Proto prý soud, který rozhoduje o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, si musí ujasnit, zda žalobou napadené rozhodnutí je rozhodnutím samostatným (tzn. přezkumu podléhajícím) nebo nesamostatným, tzn. sloužícím
5

I. ÚS 390/99
toliko jako podklad rozhodnutí finálního. Finanční ředitelství se domnívá, že zmíněné povolení Ministerstva financí ČR (tzn. rozhodnutí o prodeji zboží bez daní) je samostatným rozhodnutím "zřetězeným časovou posloupností", které mohlo být k žalobě přezkoumáno samostatně soudem, a proto postup krajského soudu byl v souladu s citovaným § 245 odst. 1 o.s.ř. K porušení čl. 36 odst. 2 ani dalších citovaných ustanovení Listiny prý nedošlo, nebot' stěžovatelce nebylo upřeno právo na soudní ochranu a krajský soud zákonnost správního rozhodnutí přezkoumal, ovšem v mezích o.s.ř. Zákonnost uvedeného povolení mohla být přezkoumána na základě žaloby soudem samostatně, čehož stěžovatelka ostatně také využila.

Finanční ředitelství navrhlo, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a jejich rozhodnutí může zrušit pouze tehdy, pokud shledá, že jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. V souzeném případě stěžovatelka zpochybnila ústavnost v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta správní žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ve věci dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty.

Ústavní soud především konstatuje, že mu v tomto řízení - z důvodu svého výše uvedeného ústavního vymezení - přísluší toliko hodnocení napadeného rozsudku a nikoliv dalších rozhodnutí orgánu veřejné moci (zejména rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 16. 6. 1994), o nichž se ústavní stížnost zmiňuje, jelikož tato rozhodnutí se vztahují k jinému a formálně samostatnému správnímu řízení, byt' mají určitou obsahovou vazbu k napadenému rozsudku.

Podle ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 297/1993 Sb. prodej zboží za ceny bez daní lze uskutečňovat jen na základě povolení uděleného Ministerstvem financí. V daném případě bylo takovýmto rozhodnutím citované rozhodnutí ze dne 16. 6. 1994, leč toto rozhodnutí výslovně určovalo, že "držitel povolení je povinen dodržovat podmínky stanovené v tomto souhlasném stanovisku Celního úřadu Hatě". Mezi těmito podmínkami CÚ Hatě bylo výslovně uvedeno, že "činnost prodejny bude ukončena dnem, kdy bude zahájena prodejní činnost v novém objektu, nejpozději však do 30. 6. 1994". Protože stěžovatelka provozovala

I. ÚS 390/99
příslušný prodej zboží i po termínu 30. 6. 1994, dospěl Finanční úřad ve Znojmě (jehož rozhodnutí potvrdilo Finanční ředitelství v Brně a - později nepřímo - i Krajský soud v Brně) k závěru, že stěžovatelka tento prodej provozovala bez nutného povolení a za to jí doměřil příslušnou daň z přidané hodnoty.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. 6 A 70/96, vyslovil závazný právní názor, že o povolení prodávat zboží bez daně z přidané hodnoty nebylo pravomocně rozhodnuto, že tedy tímto rozhodnutím nemohli být účastníci řízení ani vázáni a že se proto stěžovatelka nachází v "absurdní pozici", nebot' Ministerstvo financí je sice povinno vydat nové rozhodnutí, nicméně dodatečně doměřená daň stěžovatelce již nemůže být vrácena, přestože napadený rozsudek se opíral o "prokazatelně nezákonný a nadto nepravomocný podklad".

Jak Ústavní soud z dalšího přípisu stěžovatelky ze dne 14. 12. 1999 a z jeho příloh zjistil, původní rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 16. 6. 1994 pozbylo platnosti rozhodnutím Ministerstva financí č.j. 181/69134/1999 ze dne 29. 9. 1999 a zároveň bylo tímto rozhodnutím stěžovatelce uděleno povolení k prodeji zboží za ceny bez daně z přidané hodnoty a spotřebních daní, přičemž "držitel povolení je povinen dodržovat podmínky stanovené v tomto souhlasném stanovisku Celního úřadu Hatě, s výjimkou lhůty 30. 6. 1994." Z citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. 6 A 70/96, především vyplývá, že podání stěžovatelky ze dne 22. 8. 1994 skutečně mělo být - podle svého obsahu - posouzeno jako odvolání a mělo být o něm rozhodnuto, což se však nestalo, takže rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 16. 6. 1994 nemohlo nabýt právní moci. Mimo to, podle ustanovení § 2 písm. e) vyhlášky č. 297/1993 Sb. měly být v souhlasu celního úřadu uvedeny pouze podmínky o kontrole výstupu zboží do zahraničí a nikoliv časové omezení povolení.

Ústavní soud na základě zjištěných skutečností a - se zřetelem k tomu, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně - dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit. Jak totiž vyplývá z předchozího odůvodnění, stěžovatelce byla dodatečnými platebními výměry vyměřena daň z přidané hodnoty za to, že ve zdaňovacím období červenec, srpen, září a prosinec 1994 a leden a únor 1995 prodávala zboží za ceny bez daně, a to v rozporu s rozhodnutím Ministerstva financí ČR

7

I. ÚS 390/99
ze dne 16. 6. 1994. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani fakt, že citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo později shledáno, že toto rozhodnutí nenabylo právní moci a že proto v konečném důsledku Ministerstvo financí dne 29. 9. 1999 muselo vydat rozhodnutí nové, jímž stěžovatelce předmětnou činnost povolilo, a to výslovně bez původního časového omezení. Podstatné totiž je, že stěžovatelka provozovala předmětný prodej v uvedené době bez nutného povolení Ministerstva financí ČR, a tedy v rozporu s ustanovením § 1 odst. 2 vyhlášky č. 297/1993 Sb., které obdržela až rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 29. 9. 1999 a které nemůže působit zpětně. Podle ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 297/1993 Sb. totiž pro předmětný prodej za cenu bez daní platí princip povolovací, nikoliv registrační nebo jen oznamovací. To znamená, že bez příslušného povolení (tzn. pozitivního rozhodnutí Ministerstva financí ČR) není možno prodej za ceny bez daní realizovat. I když tedy v souzené věci - s ohledem na výše uvedené - bylo původní povolení shledáno nezákonným a nepravomocným, nic to nemůže změnit na rozhodující skutečnosti, že stěžovatelka provozovala v rozhodném období předmětný prodej za cenu bez daní bez tehdy existujícího řádného povolení, byt' namítá, že k celé situaci (tzn. k tomu, že řádné povolení nebylo vydáno) došlo v důsledku pochybení státních orgánů.

Příslušná daň z přidané hodnoty tedy byla stěžovatelce vyměřena citovanými rozhodnutími Finančního úřadu ve Znojmě podle práva a jestliže předmětné platební výměry Finanční ředitelství v Brně svým rozhodnutím potvrdilo a Krajský soud v Brně žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl, nezbývá ústavnímu soudu než - s ohledem na svoje ústavní vymezení - dovodit, že k porušení základních práv stěžovatelky, jichž se dovolává, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. 1. 2000

JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. I. ÚS 390/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies