II. ÚS 562/99

02. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 562/99

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. R. K., advokátem, proti nečinnosti Okresního úřadu Náchod, okresního pozemkového úřadu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 13. 12. 1999 doručena ústavní stížnost stěžovatele napadající nečinnost Okresního úřadu Náchod, okresního pozemkového úřadu, ve věci uplatněného restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), kterou jsou dle tvrzení stěžovatele porušována jeho ústavně zaručená práva na stanovené postupy podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 18. 9. 1992 uzavřel jako osoba oprávněná s osobou povinnou dohodu o vydání nemovitostí podle zákona o půdě v katastrálním území Č. a v katastrálním území R.. Rozhodnutím Okresního úřadu Náchod, okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 8. 2. 1999, sp. zn. PÚ 696/93Ing.Dí, byla tato dohoda o vydání nemovitostí podle § 9 odst. 2 citovaného zákona schválena. Pozemkový úřad pochybil tím, že ve výroku rozhodnutí uvedl i pozemky, které nelze podle š 1 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vydat. Stěžovatel dohodu podepsal a proti rozhodnutí se v zákonné lhůtě neodvolal, nebot' očekával, že o nemovitostech, k jejichž vydání nedošlo dohodou o vydání, rozhodne pozemkový úřad. Nestalo se tak, přestože stěžovatel se domáhal odstranění této nečinnosti v rozhodování od úrovně Okresního úřadu Náchod až po dva ministry zemědělství, ovšem marně. Přes všechny jeho urgence orgány veřejné moci setrvaly na stanoviscích, že věc již byla skončena. Přitom pozemkový úřad ve svém vyjádření ze dne 27. 4. 1998, zn. PÚ 504/98, připustil, že o předmětných nemovitostech mělo být rozhodnuto podle š 9 odst. 4 zákona o půdě a i Ministerstvo zemědělství ČR uvedlo, že pochybení spočívá v nedořešení jednoho pozemku. Přesto ve věci dle požadavku stěžovatele odmítli
1

2
II. ÚS 562/99
rozhodnout. Stěžovatel se tak pro přetrvávající nečinnost orgánů veřejné správy nemůže v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny domáhat ochrany svých práv u soudu.

K posouzení ústavní stížnosti si, ústavní soud vyžádal vyjádření pozemkového úřadu, který ve svém vyjádření ze dne 20. l . 2000 přiznal svoji chybu v tom, že jedním rozhodnutím schválil dohodu o vydání nemovitostí i nevydávané pozemky. O vlastnictví nevydávaných pozemků měl rozhodnout samostatným rozhodnutím podle § 9 odst. 4 zákona o půdě. Bohužel toto nedopatření již nemůže napravit, protože od vydání rozhodnutí uplynula doba delší než tři roky (§ 68 zákona č. 71/1967 Sb.). Došlo zde k pochybení, které nelze napravit. Pozemkový úřad ve snaze vyřešit tuto situaci pozval stěžovatele na 14. 7. 1997 k jednání, na které se nedostavil. Dne 15. 7. 1997 obdržel pozemkový úřad od stěžovatele dopis, v němž žádal o dořešení jeho restituce. Pozemkový úřad reagoval dopisem ze dne 23. 7. 1997, kde uznal svoji chybu. Na to reagoval stěžovatel dopisem bez data, v němž argumenty pozemkového úřadu odmítl. Pozemkový úřad proto požádal předsedu ZD B., aby umožnil svolat všechny zainteresované osoby v této věci. Schůzka se uskutečnila, byl na ní probrán vývoj celé kauzy, stěžovateli bylo podáno vysvětlení, že k pochybení došlo již při vyhotovení geometrického plánu v roce 1983 při koupi parcely pro MNV Č.. Další chyba vznikla při identifikaci parcel, podle které byla sepsána dohoda o vydání nemovitostí. Na chybu nepřišel ani stěžovatel a dohodu podepsal. Pozemkový úřad dohodu zkontroloval podle identifikace a rozhodnutím ji schválil. Po tomto shrnutí nový majitel parcely nabídl stěžovateli, že od něj příslušnou část parcely odkoupí, přestože ji již zaplatil obci. Stěžovatel s nabídkou nesouhlasil a poté nový majitel parcely nabídl, že ustoupí o 2,5 m, přičemž ve sporu jde o 6 ni. Stěžovatel opět nesouhlasil, schůzka skončila bez výsledku a pozemkový úřad informoval stěžovatele, že pokud chce nadále uplatňovat nárok na část parcely 160/16, bude se muset obrátit na soud. Dále se pozemkový úřad v této věci neangažoval.

Po zvážení obsahu předložených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání v ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V projednávané věci je touto skutečností tvrzený zásah orgánu veřejné moci, spočívající podle stěžovatele v tom, že pozemkový úřad nerozhodl samostatně o jeho nároku na vydání pozemku p. č. 160/16 v k. ú. Č.. Aniž by ústavní soud zkoumal otázku, zda o takový zásah orgánu veřejné moci skutečně jde, vzal v úvahu skutečnost, že poslední informací o zamýšleném postupu pozemkového úřadu v projednávané věci je přípis tohoto úřadu stěžovateli ze dne 23. 7. 1997, sp. zn. PÚ 1475/97, kterým pozemkový úřad uznává své pochybení. Z uvedeného dopisu muselo být stěžovateli zřejmé, že pozemkový úřad nebude v řízení pokračovat. Lhůta k podání ústavní stížnosti začala tedy plynout již uvedeným dnem, resp. dnem doručení uvedeného dopisu, což znamená, že ústavní stížnost podaná na poštu dne 10. 12. 1999 je stížností evidentně podanou po stanovené lhůtě.

Nad rámec shora uvedeného je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nevyužil řádné opravné prostředky, které správní řád umožňuje, tj. nepodal proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 8. 2. 1993 odvolání. Stěžovatel nevyužil ani možnosti mimořádných opravných prostředků, a to jednak obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 62 správního řádu, která umožňuje překonat překážku rei iudicatae a znovu ve věci rozhodnout, a jednak návrhu na přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení. K podání návrhu na obnovu
2

3
II. ÚS 562/99
řízení i k podání návrhu na přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení je však v ustanovení § 63 odst. 3, resp. § 68 odst. 1 správního řádu stanovena tříletá objektivní lhůta, která počíná běžel od právní moci rozhodnutí a je nastavena tak, že po jejím uplynutí již nelze rozhodnutí rušit ani měnit, nebot' zájem na právní jistotě je silnější, než snaha napravit nezákonné rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání odmítl.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. 2. 2000

Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu




3

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 562/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies