II. ÚS 493/99

02. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti, stěžovatelů 1) V. M. a 2) F. M., právně zastoupených JUDr. V. Š. ml., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 17. 6. 1999, č. j. 29 Co 202/99-47, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 1. 1999, č j. 21 C 701/97-35, t a k t o:



Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:



Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 22. 10. 1999, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 17. 6. 1999, č. j. 29 Co 202/99-47. Domnívají se, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 17. 6. 1999, č. j. 29 Co 202/99-47, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 1. 1999, č j. 21 C 701/97-35, porušuje jejich základní právo, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 17. 6. 1999, č. j. 29 Co 202/99-47, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 1. 1999, č. j. 21 C 701/97-35, kterým soud prvního stupě určil, že výlučným vlastníkem pozemkové parcely č. 348/17, louky o výměře 257 m2 v k. ú. F., okres a obec Liberec, zapsané u Katastrálního úřadu v Liberci na LV č. 59 je žalobce E. H., r. č. 31-03-01/433.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že mezi nimi a prodávajícím V. Š. došlo k platnému uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem byla mj. též parcela č. 348/1 o výměře 2830 m2. Namítají, že v řízení nebyl vyslechnut JUDr. M. P., vyhotovitel kupní smlouvy. Navíc je podle stěžovatelů zřejmé, že v kupní smlouvě není ani zmínka o vyhotoveném geometrickém plánu, který je pak následně přílohou k pozdější kupní smlouvě žalobce, kterou také vypracovával JUDr. P. Dále se podle stěžovatelů oba soudy řádně nevypořádaly s výpovědí notářky JUDr. M. F., která uvedla, že k registraci pozdější kupní smlouvy uzavřené mezi prodávajícím a žalobcem došlo omylem v neznalosti toho, že registruje podruhé.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, které zaměřil zejména na objasnění okolností, jež se vážou k uzavření všech tří kupních smluv ( kupní smlouva uzavřená mezi V. Š. a stěžovateli, kupní smlouva uzavřená mezi V.Š. a E. H. a kupní smlouva uzavřená mezi V. Š. a manželi P.). Provedené důkazy zhodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř.

Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně v odůvodnění svého výše uvedeného rozsudku uvedl, že po stránce skutkové byla věc okresním soudem náležitě objasněna, skutková zjištění okresního soudu jsou správná a úplná.

Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a tento stav rovněž správně právně posoudil. Proto také odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelé na základě kupní smlouvy ze dne 29. 6. 1990 koupili od prodávajícího V. Š. mj. parcelu č. 348/1 o výměře 1585 m2, nikoli o výměře 2830 m2. Chybný údaj v kupní smlouvě, který se stal nedopatřením vyhotovitele kupní smlouvy, nemůže mít ve smyslu ust. § 37 odst. 3 a § 35 odst. 2 obč. zák. vliv na platnost kupní smlouvy.

Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že skutečná vůle stěžovatelů (kupujících) a prodávajícího V. Š., jak správně uvádí i odvolací soud v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí, spočívala v převodu p. p. č. 348/1 o výměře 1585 m2. Pro tento závěr je dostatek podkladů v důkazech, provedených za řízení u okresního soudu.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících soudů byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS

V Brně dne 2. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 493/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies