II. ÚS 491/99

02. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Č. V., zastoupeného JUDr. T. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 7. 1999, č. j. 30 Ca 188/98-14, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.

Ve svém návrhu, který Ústavní soud obdržel dne 20. 10. 1999, stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a tvrdí, že tento obecný soud svým rozsudkem, kterým potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi, pozemkového referátu, ze dne 6. 8. 1998, č.j. 114/98, ve výroku, že stěžovatel není vlastníkem v rozhodnutí blíže specifikovaných nemovitostí, za které mu rovněž nepřísluší náhrada, porušil práva navrhovatele, zakotvená v čl. 1, čl. 95 odst. 1, čl. 96 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Navrhovatel uvádí, že oba státní orgány posoudily jeho případ pouze z formálních hledisek, bez snahy nalézt spravedlivé řešení, odpovídající smyslu a účelu zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to přesto, že shora citovaný zákon jim dává možnost zhodnotit právní nárok stěžovatele nejen ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. a), ale též podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) cit. zákona o půdě. Takovým postupem, zejména Krajského soudu v Hradci Králové, nebyla podle názoru stěžovatele poskytnuta dostatečná ochrana jeho právům na vydání zabaveného majetku a obecný soud rovněž neprovedl odpovídající výklad zákona o půdě.

Z napadeného rozsudku krajského soudu Ústavní soud zjistil, že tento soud rozhodl o opravném prostředku proti rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi, pozemkového referátu tak, že správní rozhodnutí potvrdil. V tomto řízení se krajský soud omezil na zkoumání naplnění zákonných podmínek ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V tomto směru konstatoval, že návrh stěžovatele na soudní rehabilitaci, podaný ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebyl úspěšný, neboť byl podán až po 15. únoru 1996, t. j. více než 2,5 roku po uplynutí poslední lhůty k podání návrhu podle § 6 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích. Marným uplynutím lhůty k uplatnění návrhu na soudní rehabilitaci tak došlo k prekluzi nároku ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Navrhovatel v ústavní stížnosti poukazuje rovněž na skutečnost, že krajský soud v dané právní věci nepřihlédl k možnosti navrátit majetek s ohledem na znění ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když podle jeho názoru právě výrok rozsudku Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 13. 11. 1985, sp. zn. 1 T 166/85, jimž byl stěžovatel odsouzen za trestný čin zběhnutí do ciziny podle ustanovení §283 odst. 1 tehdy platného trestního zákona a k trestu propadnutí majetku lze zahrnout pod pojem "akt politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody".

Vzhledem k tomu, že pravomocné soudní rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Prešově, jimž byl stěžovatel v r. 1985 odsouzen, nespadá do kategorie rozhodnutí, uvedených v § 2 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které je možné zrušit ze zákona, je předpokladem uplatnění návrhu ve smyslu zákona o půdě předchozí zrušení pravomocného soudního rozhodnutí o propadnutí majetku. Podmínky, za nichž bylo možné přezkumné řízení na návrh odsouzeného zahájit, stanoví zvláštní právní předpis v § 4 a násl. zákona o soudních rehabilitacích. K tomuto přezkumnému řízení však není příslušný soud v řízení o podaném opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu v rámci restitučního řízení.

Jestliže tedy nedošlo k předchozímu zrušení výroku o propadnutí majetku, ať již z jakýchkoli důvodů, je toto rozhodnutí pro všechny státní orgány v ČR i nadále závazné a krajský soud byl nucen v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Ca 188/98 je respektovat. Rozhodnutí napadené stěžovatelem proto neznamená v žádném směru porušení jim uvedených článků Ústavy a Listiny základních práv a svobod, neboť krajský soud nemůže výkladem překročit meze stanovené zákonem. Navracení majetku totiž neznamená libovolný postup státních orgánů, ale pouze takovou činnost, která je slučitelná se zákony a jinými právními předpisy, platnými na území tohoto státu. Opačný postup by znamenal porušení navrhovatelem citovaných článků Ústavy a Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud byl proto nucen stížnost jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS

V Brně dne 2. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 491/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies