II. ÚS 478/99

02. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 478/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti A. S., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 16 Co 312/97, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 44 C 217/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 6. 10. 1999 rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 16 Co 312/97, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 44 C 217/96, a to pro porušení čl. 36 odst.3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Citovaným rozsudkem Městského soudu v Brně bylo rozhodnuto, že návrh, aby Ministerstvo spravedlnosti ČR Praha bylo povinno zaplatit stěžovateli částku 125 000,- Kč z titulu odškodnění podle § 23 odst. 1 písm. a zákona č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), se zamítá. V odvolacím řízení Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 8. 1999 potvrdil rozsudek soudu I. stupně, nebot' stěžovatel označil jako žalovaného Ministerstvo spravedlnosti ČR, Vyšehradská 16, Praha 2, a na tomto označení i přes poučení setrval, aniž by se zabýval samotným nárokem stěžovatele.

II. ÚS 478/99
Stěžovatel nesouhlasí s právními názory vyjádřenými v napadených rozsudcích, a to jednak pokud se týká označení žalovaného a dále nemožnosti vyřešit předběžnou otázku, jaká část z uloženého trestu by připadla na trestné činy, pro které nebyl zproštěn. Vůči oběma rozsudkům argumentuje stěžovatel stanoviskem Nejvyššího soudu ČR uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 22/85, kde se uvádí, že pokud zvláštní zákon neurčuje označení státu jinak, označuje se jako účastník občanského soudního řízení názvem "Československý stát", a to s dalším označením orgánu, který za něj zasedá. Navíc stěžovatel namítá, že si soudy nesprávně vyložily ustanovení § 25 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., kde se výslovně uvádí, že v právních vztazích, upravených v tomto zákoně, vystupuje jménem státu ústřední orgán, uvedený v § 9 odst. 1. Proto může v těchto právních vztazích vystupovat uvedené Ministerstvo spravedlnosti a nikoliv přímo stát, jak soudy obou stupňů dokazují. Stěžovatel tvrdí, že podle soudů obou stupňů by správné označení mělo znít "ČR - Ministerstvo spravedlnosti ČR Praha". Pokud by tak tomu bylo, označil by vlastně dva žalované, z nichž každý má právní subjektivitu. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěry soudu prvého stupně, a to že neprokázal oprávněnost nároku, když z rozhodnutí v trestních věcech plyne, že pro trestný čin a provinění z krádeže byl odsouzen právem a dodatečně bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu amnestie. O pokračování trestního řízení pak stěžovatel nepožádal, takže se mu dle soudu nepodařilo prokázat opak.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem zákonem stanoveným formálním požadavkům a přistoupil k vlastnímu projednání věci samé.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků, vedlejšího účastníka a spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 44 C 217/96.

Městský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 20. 12. 1999 uvedl, že stěžovatel podal návrh o náhradu škody z titulu odškodnění podle § 23 a násl. zákona o soudní rehabilitaci, přičemž jako žalovaného označil Ministerstvo spravedlnosti ČR, Vyšehradská 16, Praha 2. Soud návrh zamítl z důvodu nedostatku pasivní legitimace stěžovatele. Podle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, který je nutno použít při uplatnění nároků podle § 22 tohoto zákona (jak tvrdí žalobce), se postupuje podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo nesprávným úředním postupem.V § tohoto zákona je přesně vymezeno, kdo za škodu odpovídá, a je to stát - tedy ČR. Stěžovatel však správný subjekt vůbec neoznačil, takže odpadá diskuse, kdo by měl správně za ČR jednat jako ústřední orgán ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 a ~ 25 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. Pokud by stěžovatel označil žalovaného jako ČR a neměl řádně označen orgán, který za stát měl jednat, pak by soud samozřejmě splnil svou poučovací povinnost a vyzval stěžovatele, aby žalovaného řádně specifikoval. Jelikož stěžovatel stát vůbec neuvedl jako žalovaného, ale řádně specifikoval jiný subjekt, pak neměl soud důvod přesvědčovat stěžovatele, aby žalovaný subjekt měnil. Toto by bylo naopak v rozporu se soudcovskou etikou, soud by překročil svou poučovací povinnost a narušil by rovné postavení účastníků, kdyby diktoval, koho je třeba žalovat. Je totiž v plné dispozici účastníka, který existující subjekt označí jako žalovaného. V tomto případě by Ministerstvo spravedlnosti bylo jen ústředním orgánem, který by měl jednat jménem ČR ve smyslu ustanovení § 21 odst. 2
2

II. ÚS 478/99
občanského soudního řádu, není však subjekt odpovědný za škodu uplatněnou žalobcem. Že všech uvedených důvodů má soud za to, že na popsaný případ stěžovatele se nevztahuje stanovisko Nejvyššího soudu ČR zveřejněné ve Sbírce rozhodnutí pod č. 22/82, stěžovatel nebyl rozhodnutím obecných soudů poškozen ani zkrácen na svých právech, a proto Městský soud v Brně navrhuje, aby Ústavní soud stížnosti stěžovatele nevyhověl.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření odkázal zcela na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že nemá více co dodat.
Vedlejší účastník řízení- Ministerstvo spravedlnosti ČR - ve svém vyjádření ze dne 15. 11. 1999 sdělilo, že podstatným důvodem zamítnutí žaloby byl nedostatek věcné legitimace na straně žalovaného, subjektu (vedlejšího účastníka), když tento není hmotně právním nositelem povinností vyplývajících z uplatněného nároku. Pasivní věcnou legitimací byl v projednávané věci nadán stát, jenž jako účastník řízení se označuje uvedením názvu (Česká republika) a uvedením názvu příslušného státního orgánu, jenž jménem státu před soudem jedná (Ministerstvo spravedlnosti). V tomto směru tvrzení stěžovatele, že uvedeným označením žalovaného subjektu by vlastně došlo k označení dvou subjektů s právní subjektivitou, zcela opomíjí ustanovení § 21 odst. 1 (správně odst. 2) občanského soudního řádu. Vedlejší účastník se s právními závěry soudů obou stupňů zcela ztotožňuje a navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti vzal Ústavní soud v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících soudů obou stupňů.
Z hlediska namítaného porušení čl. 36 odst. 3 Listiny, který stanoví, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, bylo nutné se zabývat otázkou, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny tyto principy. Žádné závady v tomto směru nebyly zjištěny. Stěžovatel vytýká Městskému soudu v Brně nesprávný právní názor na řešení předběžné otázky a Krajskému soudu v Brně pak vytýká nesprávné právní posouzení označení žalovaného v žalobě podané stěžovatelem. Nepřesné označení žalovaného lze odstranit a soud je povinen o tom žalobce podle § 5 občanského soudního řádu poučit. V souzené věci Obvodní soud pro Prahu 2 před tím, než vyslovil svoji místní nepříslušnost usnesením ze dne 4. 9. 1995, sp. zn. 20 C 325/95, stěžovatele vyzval k odstranění vady návrhu spočívající v logickém rozporu mezi označením žalovaného a obsahem žalobního návrhu. Na zmíněné usnesení reagoval právní zmocněnec stěžovatele přípisem ze dne 16. 10. 1995 s tím, že dle jeho názoru označení žalovaného je správné. Obecné soudy tak neporušily svoji poučovací povinnost ve smyslu ustanovení. § 5 občanského soudního řádu. Oba soudy právem dovodily, že pasivní legitimace je přiznávána toliko státu a nikoliv Ministerstvu spravedlnosti, jako samostatné právnické osobě. V daném případě je třeba přihlédnout i ke skutečnosti, že stěžovatel byl po celé soudní řízení
3

4
II. ÚS 478/99
zastoupen advokátem, a že bylo především jeho povinností poskytnout stěžovateli kvalifikovanou právní pomoc. Z toho hlediska není bez významu ani skutečnost, že v soudních řízeních, v nichž jako odpůrce vystupuje stát, je již judikatura soudů v otázce označení odporující strany v podstatě ustálená a tedy i všeobecně známá.

Ústavní soud je v této souvislosti nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí a není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.

Pro výše uvedená zjištění se jeví argumentace stěžovatele o zásahu do jeho ústavně zaručených práv jako zjevně neopodstatněná, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.


P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. 2. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu


4

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 478/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies