II. ÚS 375/99 - Tíseň podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

02. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Ústavní soud se proto neztotožňuje s názorem soudu, že
v případě tísně se jedná výhradně o duševní stav jednající osoby.
Jedná se o stav svobody projevu vůle, jehož omezení, resp.
podmínění netkví pouze ve vnitřních příčinách jednající osoby,
nýbrž a převážně v příčinách vnějších. Nutno proto každý případ
posuzovat individuálně s přihlédnutím k času, místu a podmínkám
jednající osoby. Pojem tísně v souvislosti s politickým nátlakem,
spojeným s obdobím let 1948 až 1989. Jiná interpretace by
zakládala nerovnost právních následků ve vztahu k jiným, v tísni
uzavřeným úkonům a tím rozpor s ústavním principem rovnosti. Podle
nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 59/95 při posuzování naplnění
znaku tísně ve smyslu restitučních předpisů, je třeba mít na
paměti, že ve skutečném právním státě se nikdo dobrovolně majetku
nezbavuje a proto bude vědomí nedostatku zákonné ochrany
soukromého vlastnictví oním objektivně působícím a existujícím
stavem, tedy vnější příčinou tísně a toto pak i pohnutkou pro
projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.
Již vyloučení jakékoli dispozice s tímto majetkem v případě jeho
převzetí státem hrubým způsobem narušuje jeden ze základních
principů vlastnictví.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 02.02.2000 sp. zn. II. ÚS 375/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti F.
S., zastoupeného Mgr. J. S., za účasti účastníka řízení Krajského
soudu v Hradci Králové a vedl. účastníka TJ Lokomotivy P., proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 1999,
č. j. 22 Co 159/98-91, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4.
1999, č. j. 22 Co 159/98-91, se zrušuje.


Odůvodnění

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4.
1999, č. j. 22 Co 159/98-91, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Pardubicích ze dne 20. 10. 1997, č. j. 8 C 121/92-73, kterým
byla zamítnuta žaloba stěžovatele o uložení povinnosti
Tělovýchovné jednotě Lokomotiva P.uzavřít s ním dohodu podle
zákona č. 87/1991 Sb. na vydání domu se st. parcelou a zahradou
v kat. území P. V tomto rozhodnutí spatřuje stěžovatel porušení
jeho základního práva na nestranný a spravedlivý proces podle čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, č. 90 a čl. 95 Ústavy
i právo na nabytí vlastnictví dědictvím podle čl. 11 odst. 1
Listiny.
Restituční titul spatřuje stěžovatel v ustanovení § 6 odst.
1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., kdy dědici po zemřelé A. S.
odmítli toto dědictví v dědickém řízení v tísni.

Dědici po zemřelé A. S. byly její tři děti, a to J. S., V. S.
a V. S. Pro toto odmítnutí dědictví byly státním notářstvím
povolány jejich děti, které rovněž toto dědictví odmítly.
Stěžovatel F. S. je synem zemřelého V. S. a je tedy oprávněnou
osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., když
ostatní děti A. S. již zemřely a další oprávněné osoby svůj nárok
neuplatnily.

Stěžovatel namítá, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu
I. stupně, když se ztotožnil s jeho závěrem, že v daném případě
nedošlo k odmítnutí dědictví v tísni, aniž by vzal v úvahu všechny
skutečnosti, které dědice vedly k tomuto odmítnutí.

Tuto svou námitku rozvádí poukazem na to, že dům byl domem,
ve kterém jeho babička provozovala hostinskou činnost. Dům
sestával z velkého a malého sálu a z výčepu. Již v polovině
padesátých let jí však bylo znemožněno tuto živnost opatřením býv.
NV nadále provádět. Restaurace byla v domě zrušena a dům byl
přidělován jiným socialistickým organizacím. Na další užívání
neměla zemřelá vlastnice již žádný vliv a rovněž tak nepobírala
z domu žádné nájemné.
Nikdo z uživatelů, jak dále uvádí stěžovatel, neprováděl na
nemovitosti údržbu a zesnulá vlastnice - zůstavitelka tuto údržbu
provádět nemohla, neboť jí úředním opatřením byla odebrána možnost
příjmů.
Pokud oba soudy vyloučily u dědiců při odmítnutí dědictví
stav tísně, učinily tak s právním závěrem, že tíseň není možno
vyvozovat z toho, že dům potřebuje mnoho oprav.

Podle názoru stěžovatele s odvoláním na nález Ústavního
soudu sp. zn. IV.ÚS 85/95 je hodnocení odvolacího soudu
jednostranné a nespravedlivé, když nevzal v úvahu poměry v letech
1959-1962, kdy nebylo možno projevovat vlastní vůli a kdy
převažoval zájem na převedení domu do soc. vlastnictví, z něhož
měl být vybudován Kulturní dům. Dům byl v důsledku užívání
socialistických organizací ve stavu, kdy vyžadoval nákladné
finanční opravy. Dědici by byli povinni opravit dům, aniž by na
něm mohli finančně profitovat, nehledě k tomu, že i případné nájmy
by šly na vázané konto u STSP.

Protože ústavní stížnost byla podána včas a nevykazovala žádné
vady podání, vzhledem ke stěžovatelem uváděnému porušení jeho
základních práv, vyžádal si Ústavní soud vyjádření soudů obou
stupňů k podané ústavní stížnosti. Okresní soud, spolu se zasláním
vyžádaného spisu sp. zn. 8 C 121/92, odkázal ve svém vyjádření na
odůvodnění svého rozsudku.

Odvolací soud, zastoupený předsedou senátu 22 Co Dr. P. K.,
odkázal rovněž na svůj rozsudek, ve kterém vysvětluje pojem
"tísně" v souzeném případě a současně prohlásil, že netrvá na
účasti při ústním jednání ve věci.

Soud prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku dospěl
k závěru, že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném
období, že stěžovatel je oprávněnou osobou a tedy osobou ve sporu
aktivně legitimovanou a vedl. účastník je osobou povinnou a tedy
osobou pasivně legitimovanou. Rovněž tak soud konstatoval, že
stěžovatel vyzval povinnou osobu k vydání věci ve lhůtě stanovené
zákonem a stejně tak řádně v zákonné lhůtě uplatnil své právo
u soudu.
K námitce vedl. účastníka o ztrátě stavebně technického
charakteru domu č. p. 503, na základě provedeného znaleckého
posudku, dospěl soud prvého stupně k závěru, že u předmětné
nemovitosti nedošlo ke změnám v prvcích dlouhodobé životnosti.
Pouze u pozemků by musel soud podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona
č. 87/1991 Sb. přihlédnout k tomu, že na nich jsou umístěny
stavby, které byly zřízeny až po převzetí pozemků státem (kotelna
a sociální zařízení).

Zamítavé stanovisko soud prvého stupně postavit na závěru,
že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že k odmítnutí dědictví
došlo v tísni. Potřebu oprav a nedostatku financí pro provedení
údržby nelze považovat za tíseň, která by ovlivnila akt odmítnutí.

Odvolací soud se ztotožnil jednak se zjištěným skutkovým
stavem, tak, jak jej zjistil okresní soud, jednak z vyvození
právních závěrů, z nich vyplývajících. Nesporný zůstal fakt, že
byly mezi účastníky splněny podmínky pro aplikaci zákona č.
87/1991 Sb., ztotožnil se i s právním závěrem o nedostatku tísně
při odmítnutí dědictví. U pojmu "tísně" s ohledem na to, že jej
zákon ani občanský zákoník nedefinuje, s odvoláním na soudní praxi
odvolací soud dovodil, že "tíseň" je duševní stav postiženého
subjektu posouditelný podle konkrétního individuálního případu,
přičemž musí to být stav uznatelný a dosti závažný. Pokud se týká
uvedeného nálezu Ústavního soudu, v souzeném případě se o takový
případ nejedná, neboť projev vůle dědiců nebyl omezen politickým
nátlakem, neboť jednající osoby by jej učinily bez ohledu na
poměry, panující v uvedeném období.
Posléze odvolací soud rovněž dovodil, že z ustanovení § 6
odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb. vyplývá, že stav tísně se
váže k dědicům a nikoli k zůstaviteli. Důvodem odmítnutí odvolání
a potvrzení rozsudku okresního soudu byla i pro soud odvolací
skutečnost, že k jednání dědiců nedošlo v tísni.

Vzhledem k tomu, že ze strany stěžovatele je namítáno
porušení jeho ústavních práv, je za splnění zákonných podmínek
ústavní stížnosti dána i ingerence Ústavního soudu pro zjišťování,
zda v projednávaném případě k porušení ústavnosti došlo.

Celá problematika je soustředěna výlučně na výklad pojmu
"tísně" a na její ovlivnění vůle jednajících při aktu odmítnutí
dědictví. Ústavní soud vydal již 32 rozhodnutí týkajících se tísně
v restitučních řízeních.

Ústavní soud se proto neztotožňuje s názorem odvolacího
soudu, že v případě tísně se jedná výhradně o duševní stav
jednající osoby. Jedná se o stav svobody projevu vůle, jehož
omezení, resp. podmínění netkví pouze ve vnitřních příčinách
jednající osoby, nýbrž a převážně v příčinách vnějších. Nutno
proto každý případ posuzovat individuálně s přihlédnutím k času,
místu a podmínkám jednající osoby.

Předmětný dům, o jehož restituci se jedná, byl z hlediska
totalitní terminologie "výrobním prostředkem " pro provozování
hostinské činnosti. Jako takový nemohl zůstat v soukromém
vlastnictví. Byly upřednostňovány formy dobrovolného předání na
stát, kdy jednu z těchto donucovacích funkcí plnila i státní
notářství.

Proto byla původní vlastnice zbavena práva poskytovat služby
pohostinství. Byla zbavena rovněž základních vlastnických atributů
ve vztahu k vlastnictví, jako je věc užívat, držet ji, právo s ní
disponovat a mít z ní užitek. Zůstala jí pouze povinnost udržovat
ji v nezávadném stavebně-technickém stavu. Při odejmutí příjmů
plynoucích z nemovitostí, nebylo možné, aby této povinnosti
dostála pro nedostatek finančních prostředků. Případná půjčka by
nevedla k ničemu jinému, než k odebrání domu pro neplnění splátek,
resp. opět k jeho "dobrovolnému předání" státu. S domem měl již
bývalý MěstNV v P. ještě za života zůstavitelky své záměry. Hodlal
jej upravit na Kulturní dům ve stávající lokalitě, což se mělo
stát stavebními úpravami v rámci akce "Z". O příjmech z předmětné
nemovitosti svědčí rozhodnutí finančního odboru býv. MěstNV
v Pardubicích ze dne 6.12. 1962 ev. č. 362/61-Pell., který při
převodu správy zjišťuje, že na kontě nájemného se nacházela u STSP
v Pardubicích č. ú. 260385 částka 802,90 Kčs a na fondu oprav
částka 3.633,90 Kčs. Tyto částky byly účelově vázány. V tomto
výměru je obsažen pokyn pro přejímající orgán, aby zjistil, kam
bylo placeno nájemné.

Nutno přisvědčit odvolacímu soudu, že stav tísně nelze
vztahovat na zůstavitele, nýbrž na jeho dědice v době odmítnutí
dědictví. Ze spisu i z výpovědi svědků vyplývá, že již při
dědickém řízení byla po dědicích požadována povinnost převzetí
úhrady Kčs 30.000,- jedním z každých (byli tři) za provedené
práce. V té době dům sloužil jako sklad nábytku, zda a komu byl
placen nájem není známo. Dědické řízení si vyžádalo několikeré
projednání, neboť dědicové stále nebyli rozhodnuti, jak
s dědictvím naloží.

Postavení dědiců ve vztahu k zůstavitelce bylo determinováno
třídní klasifikací, neboť se jednalo o děti živnostnice. Jejich
postavení po finanční stránce bylo obdobné jako zůstavitelky. Její
syn V. S., otec stěžovatele, byl jako výběrčí zaměstnán
u Východočeských elektráren a nelze hovořit o tom, že ze svého
platu by mohl hradit svůj podíl na stavebních pracích domu
z něhož nic neměl a které by si vyžádaly statisícové částky. Jako
zaměstnanec státního podniku měl rovněž oprávněné obavy o své
zaměstnání.

Plénum Ústavního soudu již ve svém nálezu Pl.ÚS 16/93
interpretovalo pojem tísně v souvislosti s politickým nátlakem,
spojeným s obdobím let 1948 až 1989. Jiná interpretace by
zakládala nerovnost právních následků ve vztahu k jiným, v tísni
uzavřeným úkonům a tím rozpor s ústavním principem rovnosti. Podle
nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 59/95 při posuzování naplnění
znaku tísně ve smyslu restitučních předpisů, je třeba mít na
paměti, že ve skutečném právním státě se nikdo dobrovolně majetku
nezbavuje a proto bude vědomí nedostatku zákonné ochrany
soukromého vlastnictví oním objektivně působícím a existujícím
stavem, tedy vnější příčinou tísně a toto pak i pohnutkou pro
projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.

Konečně i stěžovatelem uváděný nález sp. zn. IV.ÚS 85/95
uvádí, že pojem tísně je nutno interpretovat v souvislosti
s politickým nátlakem období let 1948 - 1989. Za stav tísně je
proto třeba považovat i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí
volně nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem vlastnictví je
omezován represivní politikou, umožňovanou nedostatkem existence
právního a demokratického státu. Tento stav navíc samostatně
kvalifikuje zákon č. 198/1993 Sb., který inkriminované období
označuje jako destrukci tradičních principů vlastnického práva.

V projednávané věci ve vztahu k dědicům se jednalo
o nespornou tíseň, neboť při zachování možností provádění
pohostinských nebo jakýchkoli jiných služeb, které by
z nemovitosti dědicům nesly příjmy, by se nikdy této nemovitosti,
jako jediného rodinného majetku, nevzdali. Již vyloučení jakékoli
dispozice s tímto majetkem v případě jeho převzetí hrubým způsobem
narušuje jeden ze základních principů vlastnictví.

Protože je u stěžovatele splněna podmínka ustanovení § 6
odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., neboť k odmítnutí dědictví
jeho zákonnými předchůdci došlo v tísni, došlo současně ze strany
soudů k porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv
a svobod a čl. 90 Ústavy.

Ústavní soud byl proto nucen podle ustanovení § 82 odst. 1,
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, ústavní stížnosti zcela vyhovět a rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 1999, č. j. 22 Co 159/98-91,
zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 375/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies