III. ÚS 545/99 - Povaha lhůty podle § 22 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání

03. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie
(neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové
omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu
rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní
vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do
oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv.
V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty
procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání).

Účelem lhůty obsažené v ustanovení § 22 odst. 2 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů, je stanovit konečný termín pro uplatnění pohledávky
konkursního věřitele v konkursním řízení, zabránit průtahům
v konkursu a vytvořit tak soudu procesní možnost rychlého
rozhodování. Opožděné podání přihlášky pohledávky, resp. její
nepodání, nemá za následek zánik hmotného práva (pohledávky),
nýbrž má pouze procesní důsledky vyloučení z konkursního řízení
(resp. neúčasti v něm), a tím zmenšení pravděpodobnosti jejího
uspokojení. Hmotné právo (pohledávka) trvá však dále a může být
naplněno i mimo konkursní řízení (jako ultima ratio, po uplynutí
promlčecí lhůty, i jako právo naturální).

Z uvedených důvodů nutno předmětnou lhůtu interpretovat
i aplikovat jako lhůtu procesněprávní a tomu odpovídajícím
způsobem i počítat její plynutí.



Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění
kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za
následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje
tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva
a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní
ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého
práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole
(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku
interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti
(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním
právu a svobodě.



V posuzované věci obecný soud nesprávně aplikoval ustanovení
§ 22 odst. 2 zákona č.328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve
znění pozdějších předpisů, a to v důsledku interpretace, jež je
v extrémním rozporu s obecně chápaným a akceptovaným smyslem
aplikovaných právních pojmů, pročež odepřel stěžovateli právo na
soudní ochranu.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 03.02.2000 sp. zn. III. ÚS 545/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 3. února 2000 v ve
věci ústavní stížnosti V., s. r. o. "v likvidaci", zastoupené
JUDr. M. N., advokátkou proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 1. září 1999, č. j. 12 K 68/97-167, o
vyloučení přihlášky konkurzního věřitele, takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.
září 1999, č. j. 12 K 68/97-167, se zrušuje.


Odůvodnění
I.
Návrhem, podaným osobně Ústavnímu soudu dne 4. listopadu
1999, tj. ve lhůtě, stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. září
1999, č. j. 12 K 68/97-167, o vyloučení přihlášky konkurzního
věřitele. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčen
v základním právu na soudní ochranu, plynoucímu z čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále Listina).

Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn.
12 K 68/97, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno
následující:

Usnesením ze dne 1. září 1999, č. j. 12 K 68/97-167, Krajský
soud v Českých Budějovicích s poukazem na ustanovení § 22 odst.
2 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyloučil
přihlášku pohledávky stěžovatele, jako konkursního věřitele,
z uspokojení v konkursu. Své rozhodnutí odůvodnil opožděností
podání přihlášky pohledávky, když v dané věci první přezkumné
jednání proběhlo dne 7. června 1999 a přihláška pohledávky
stěžovatele byla soudu doručena dne 9. srpna 1999.

Poukazuje na jazykový výklad ustanovení § 22 odst. 2 zákona
o konkursu a vyrovnání, stěžovatel v ústavní stížnosti namítá
procesní povahu předmětné lhůty, pročež, dle jeho přesvědčení,
uplatnil přihlášku pohledávky v konkursním řízení včas.
V hmotněprávní interpretaci lhůty zakotvené v § 22 odst. 2 zákona
č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v důsledku toho
přijatého rozhodnutí o vyloučení přihlášky konkursního věřitele,
spatřuje pak stěžovatel odepření základního práva na soudní
ochranu a tím dané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 25. listopadu 1999 Krajský soud v Českých Budějovicích
k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu
12 K uvádí, že ústavní stížností napadené usnesení bylo vydáno
plně v souladu s ustanovením § 22 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého
je lhůta zachována, je-li přihláška pohledávky podána posledního
dne lhůty u konkursního soudu a nikoliv, je-li podána pouze na
poštu (nejde tudíž o lhůtu procesní). Z uvedeného důvodu účastník
řízení navrhuje ústavní stížnost zamítnout.

II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.



Dotčení stěžovatele na základním právu na soudní ochranu dle
čl. 36 odst. 1 Listiny je závislé v dané věci na posouzení povahy
lhůty stanovené v § 22 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Dle uvedeného zákonného
ustanovení přihlášky pohledávek, které jsou podány později než dva
měsíce od prvního přezkumného jednání, nemají účinky podle § 20
odst. 8 daného zákona a jsou vyloučeny z uspokojení v konkursu.

Dle důvodové zprávy k novele zákona o konkursu a vyrovnání č.
94/1996 Sb., jíž byla předmětná lhůta zakotvena, "opožděné
přihlášky musí být podány nejpozději do dvou měsíců od přezkumného
jednání, jinak je nelze v konkursu uspokojit", což "znamená, že
tyto nepřihlášené pohledávky věřitelů nezanikají, ale jsou
uplatnitelné jinak než v konkursu; uvedené ustanovení tedy nemá
důsledky hmotněprávní, ale pouze procesní".

Shodné interpretační stanovisko zastává v dané věci i právní
doktrína: "podání přihlášky pohledávky opožděně, ať už před
přezkumným jednáním, nebo po něm, neznamená z hlediska hmotného
práva zánik práva; kdyby tomu tak mělo být, šlo by vlastně
o nepřímou novelizaci ustanovení občanského zákoníku a obchodního
zákoníku o zániku práva. Zmeškání lhůty k přihlášce pohledávky má
však procesní důsledky . Pohledávky, které byly opožděně
přihlášeny po uplynutí dvouměsíční lhůty, z hlediska hmotného
práva nezanikají, ale nemohou být uspokojeny v konkursu. Vzhledem
k tomu je třeba dvouměsíční lhůtu považovat za lhůtu procesní".
(F. Zoulík, Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání,
Praha 1998, s. 141-142; shodně T. Zlesák, O. Kuchař, Přihlášení
pohledávky konkurzu, Právní rádce, č. 5, 1998, s. 37).

Autoritativní právní názor k interpretaci předmětné lhůty jak
obecné soudy tak ani Ústavní soud zatím nezaujaly. Ve stanovisku
Nejvyššího soudu Cpjn 19/98, ze dne 17. června 1998 (Rc 52/98), je
lhůta dle § 22 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání pouze
označena jako lhůta prekluzívní, což samo o sobě nic nevypovídá
o názoru soudu o její procesněprávní nebo hmotněprávní povaze
(jelikož k prekludování, tj. zániku, dochází nejen u práv
hmotných, nýbrž také i u procesních oprávnění). Pokud se k povaze
uvedené lhůty vyslovil Ústavní soud (IV. ÚS 365/97), vyjádřil se
pouze k jejímu počítání, když její konec připadl na neděli, a to
tak, že v daném případě při absenci výslovné úpravy je třeba
vycházet z obecného pravidla počítání času, které platí jak pro
lhůty hmotněprávní, tak pro lhůty procesní, totiž z pravidla, že
posledním dnem lhůty se stává nejbližší následující pracovní den.

Smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie
(neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové
omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu
rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní
vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do
oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv.
V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty
procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání).

Účelem lhůty obsažené v ustanovení § 22 odst. 2 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů, je stanovit konečný termín pro uplatnění pohledávky
konkursního věřitele v konkursním řízení, zabránit průtahům
v konkursu a vytvořit tak soudu procesní možnost rychlého
rozhodování. Opožděné podání přihlášky pohledávky, resp. její
nepodání, nemá za následek zánik hmotného práva (pohledávky),
nýbrž má pouze procesní důsledky vyloučení z konkursního řízení
(resp. neúčasti v něm), a tím zmenšení pravděpodobnosti jejího
uspokojení. Hmotné právo (pohledávka) trvá však dále a může být
naplněno i mimo konkursní řízení (jako ultima ratio, po uplynutí
promlčecí lhůty, i jako právo naturální).

Z uvedených důvodů nutno předmětnou lhůtu interpretovat
i aplikovat jako lhůtu procesněprávní a tomu odpovídajícím
způsobem i počítat její plynutí.



V předmětné věci jsou skutkové okolnosti případu mezi
účastníky řízení před Ústavním soudem nesporné: První přezkumné
řízení ve věci proběhlo dne 7. června 1999 (spis Krajského soudu
v Českých Budějovicích sp. zn. 12 K 68/97, č. l. 237, 241),
přihláška pohledávky stěžovatele byla doručena soudu dne 9. srpna
1999 (tentýž spis, sv. III přihlášek, č. l. 167, přičemž ve spise
není založena obálka, jež by osvědčovala datum podání přihlášky
pohledávky). Dle fotokopie podacího lístku k předmětné přihlášce
stěžovatele, tvořící součást příloh ústavní stížnosti, byla tato
podána na poště dne 6. srpna 1999.

Jelikož konec dvouměsíční lhůty dle § 22 odst. 2 zákona
o konkursu a vyrovnání připadl pak v dané věci na sobotu 7. srpna
1999, s ohledem na ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř., jakož
i k provedeným skutkovým zjištěním, lze pouze konstatovat její
dodržení ze strany stěžovatele, a tím zároveň porušení ustanovení
§ 22 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů..

Pouze jako obiter dictum Ústavní soud připomíná, že vzhledem
k podmínkám stanoveným pro plynutí hmotněprávních lhůt v § 122
občanského zákoníku, skutková zjištění v dané věci vedou k závěru
o dodržení předmětné lhůty stěžovatelem i hledisky, jimiž tuto
interpretoval Krajský soud v Českých Budějovicích.



Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění
kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za
následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje
tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva
a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní
ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého
práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole
(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku
interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti
(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním
právu a svobodě.

V posuzované věci obecný soud nesprávně aplikoval ustanovení
§ 22 odst. 2 zákona č.328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve
znění pozdějších předpisů, a to v důsledku interpretace, jež je
v extrémním rozporu s obecně chápaným a akceptovaným smyslem
aplikovaných právních pojmů, pročež odepřel stěžovateli právo na
soudní ochranu. Pro uvedené, s ohledem na porušení čl. 36 odst.
1 Listiny, Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 1. září 1999, č. j. 12 K 68/97-167, zrušil
[§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů].


Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies