III. ÚS 103/99 - Odůvodnění rozhodnutí o vazbě; právo na osobní svobodu

03. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Obecné soudy obou stupňů tím, že svá rozhodnutí založily
toliko na tvrzení obsažená v návrhu státního zastupitelství,
rozhodly způsobem, který není v souladu se zákonem, a tím spíše
není ústavně souladný; toto pochybení obecných soudů je o to
vážnější, že právě jim je ústavně přikázána povinnost poskytovat
ochranu právům (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), z čehož jím - pod
aspekty ústavně zaručeného práva na osobní svobodu - současně
plyne povinnost přezkumu tvrzení, závěrů a postupu policejních
orgánů a bránit tak porušování zákonem (ústavně) stanovených lhůt,
případně vyloučit jejich účelové obcházení.

Z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod) je požadavek řádného a vyčerpávajícího
zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních
podmínek ústavně souladného rozhodnutí.

S ohledem na význam ústavně zaručovat práva na osobní
svobodu, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva,
požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž
k jeho omezení dochází, je o to více důrazně důvodný, a proto také
jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní
svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 03.02.2000 sp. zn. III. ÚS 103/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dne 3. 2. 2000 v ústním jednání ve věci
stěžovatele J. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
21. prosince 1998, sp. zn. 9 To 983/98, a usnesení Městského soudu
v Brně ze dne 18. listopadu 1998, sp. zn. 7 Nt 4403/98, týkající
se přezkumu rozhodnutí o vzetí do vazby, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. prosince 1998, sp.
zn. 9 To 983/98, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18.
listopadu 1998, sp. zn. 7 Nt 4403/98, se zrušují.


Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co
do formálních náležitostí ve shodě ze zákonem [§ 30 odst. 1, §
34, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné
usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 1998 (7 Nt
4403/98), kterým bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby a spolu
s ním též jeho stížnost zamítající usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 21. prosince 1998 (9 To 983/98) a tvrdil, že oba
obecné soudy jako orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily
jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a osobní svobodu
( čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod);
podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecné
soudy rozhodující o jeho vzetí do vazby se řádným způsobem
nevypořádaly s důvody, pro něž byl stěžovatel vzat do vazby
a nezabývaly se tak porušením jeho ústavné zaručeného práva na
osobní svobodu (čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod),
zejména když ve své stížnosti výslovně vznesl námitku stran
překročení 24hodinové lhůty, ve které jsou orgány policie povinny
zadrženou osobu předat soudu. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní
soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Krajský soud v Brně, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost
směřuje především, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4
zákona) vyjádřil podáním předsedkyně senátu 9 To, z něhož ústavní
stížnosti napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona) tak, že
odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby
stěžovatelova ústavní stížnost byla zamítnuta, aniž by se však
jakkoli vyjádřil k tvrzením ústavní stížnosti co do porušení
ústavně zaručených základních práv. Stejně tak Městský soud
v Brně se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil podáním soudce, který
o vzetí do vazby stěžovatele rozhodoval, a to tak, že veškerá
odůvodnění a tedy i vyjádření jsou uvedena v odůvodnění
rozhodnutí, kde "soud dává zřetelně najevo, že zákon porušen
nebyl".

Z nařízeného ústního jednání se předsedkyně senátu 9 To
Městského soudu v Brně omluvila (čl. 19 spisu Ústavního soudu),
soudce městského soudu v Brně se jednání bez omluvy nezúčastnil.

Vedlejší účastník, Městské státní zastupitelství v Brně, ač
o ústavní stížnosti stěžovatele bylo vyrozuměno, svého práva
z vedlejšího účastenství (§ 76 odst. 2 zákona) nevyužilo (č. l.
8 spisu Ústavního soudu).

Ústavní stížnost je důvodná.

Podle odůvodnění stěžovatelem napadeného rozhodnutí obecný
soud II. stupně jako soud odvolací zamítl jeho stížnost do
rozhodnutí soudu I. stupně proto, že dospěl k závěru, že mu jako
"obviněnému hrozí vysoký trest odnětí svobody s ohledem na skutek,
pro který je stíhán a byl již v minulosti soudně trestán",
z čehož následně dovodil, že "hrozí obava, že by se mohl vyhýbat
trestu - trestnímu stíhání a mohl by i pokračovat v páchání
trestné činnosti, aby si zajistil prostředky k obživě", a dále že
vzhledem k charakteru trestné činnosti, která měla být spáchána ve
spolupachatelství "je dána důvodná obava, že by obviněný mohl
působit na pachatele či svědky dosud ve věci nevyslechnuté", aniž
by však tyto osoby blíže označil. Námitkou stěžovatele stran
překročení ústavně stanovené lhůty k omezení osobní svobody (čl.
8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve znění před novelou
provedenou zákonem 162/1998 Sb.) se odvolací soud nezabýval.

K obdobným závěrům ohledně důvodu vazby dospěl předtím
i Městský soud v Brně, který o vzetí stěžovatele do vazby
rozhodoval, a který důvody vazby spatřoval zejména v tom, že
stěžovatel "nikde nepracuje a je zde nebezpečí, že se bude
skrývat" a že "se bude snažit domluvit se spoluobviněnými na
společné obhajobě", a protože nepracuje, "bude pokračovat
v trestné činnosti".

Pokud jde o dodržení ústavní lhůty k předání zadržené osoby
soudu, dospěl městský soud k závěru, že tato lhůta byla zachována,
neboť stěžovatel (obviněný) nemohl prokázat svoji totožnost a byl
proto předveden dne 16. 11. 1998 v 16.00 hodin k provedení
služebních úkonů za účelem zjištění jeho totožnosti a objasnění
věci. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že
totožnost stěžovatele byla zjištěna dne 17.11.1998 v 10.00 hodin,
a tudíž lhůta stanovená § 13 odst. 8 zák. č. 283/1991 Sb. (tj.
lhůta stanovená zákonem ke zjištění totožnosti) byla zachována,
neboť stěžovatel byl dle § 76 odst. 1 tr. ř. zadržen a v souladu
s ustanovením zákona ( § 76 odst. 4 tr. ř.) byl dne 18. 11. 1998
v 9.35 hodin předán soudci návrh Městského státního zastupitelství
v Brně na jeho vzetí do vazby; soudce obecného soudu o vzetí do
vazby rozhodl téhož dne v 13.50 hodin.

Podle těchto zjištění obecných soudů k omezení osobní svobody
stěžovatele nezákonným a protiústavním způsobem dojít nemohlo.

Ústavní soud necítě se vázán skutkovými zjištěními učiněnými
v předchozích řízeních (§ 81 zákona) provedl důkaz spisem
Krajského soudu v Brně (Nt 4403/98), a takto zjistil, že se
stěžovatelem, jehož totožnost byla zjištěna (ověřena) datem
narození, rodným číslem a bydlištěm, byl dne 16. 11. 1998 v 19.30
hod. sepsán Policií České republiky (městským ředitelstvím Brno,
I. odborem kriminální policie, v Brně, Cejl 4/6) protokol (bez
uvedení spisové značky) o vydání věci, na jehož základě stěžovatel
dobrovolně vydal osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW 520/I, černé
barvy.

Poté Ústavní soud zjistil, že podle zápisu v knize dozorčího
na Obvodním oddělení Policie ČR Brno - Komárov byl stěžovatel
předveden na služebnu dne 16. 11. 1998 v 16.00 hod. a k jeho
předání do policejní cely jako osoby zadržené došlo téhož dne ve
21.40 hod. (č. l. 20 spisu Ústavního soudu).

Ústavní soud doplnil dokazování také výslechem stěžovatele,
z jehož výpovědi vyplynuly skutkové okolnosti patrné z odůvodnění
ústavní stížnosti a z takto doplněného zjištění skutkového stavu
vyvodil následující závěry:

Listinou základních práv a svobod je zaručena osobní svoboda
(čl. 8), když následně (odst. 3) jsou jí stanoveny podmínky, za
nichž lze osobu podezřelou nebo obviněnou ze spáchání trestného
činu zadržet a také lhůty, v nichž musí být osoba, takto na
svobodě omezená, seznámena s důvody zadržení, musí být vyslechnuta
a buď propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu (§ 75 tr. ř.).

Doplněním dokazování v řízení o ústavní stížnosti, včetně
výslechu stěžovatele, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, jako
osoba podezřelá ze spáchání trestného činu, byla policejními
orgány (viz vpředu) omezena na své osobní svobodě již dne 16.
listopadu 1998 šestnácti hodin (patrně však ještě dříve), a to do
18. listopadu 1998 devíti hodin třiceti minut, tj. do doby, kdy
státní zástupce podal soudu návrh na jeho vzetí do vazby; jestliže
totiž stěžovatel byl policejními orgány předveden k výslechu dne
16. listopadu 1998 (zřejmě dopoledne), a jestliže sepis protokolu
(o vydání vozidla) byl s ním ukončen téhož dne v 19.35 hod., nejen
že jde o dobu, od které z hlediska běhu lhůt nelze odhlédnout, ale
jde současně o skutečnost, která očividně vyvrací tvrzení orgánů
veřejné moci, že totožnost stěžovatele byla zjištěna teprve dne
17. listopadu 1998 dopoledne (v 10.00 hodin). Ostatně pochybnosti
budí i časové údaje pojaté do téhož protokolu, dle nichž
"s výslechem bylo započato inkriminovaného dne v 19.30 hod.
a protokol byl ukončen a podepsán v 19.35 hod."; takto tvrzená
doba trvání procesního úkonu by byla zjevně nepřiměřená takovému
procesnímu úkonu jako je vydání věci (motorového vozidla), neboť
v době protokolem tvrzených pěti minut lze jen stěží vyhotovit
samotný protokol; závěry policejních orgánů přijaté následně
obecnými soudy, že totožnost stěžovatele byla zjištěna až 17.
listopadu 1998 dopoledne proto Ústavní soud odmítl a skutková
zjištění uzavírá tak, že pokud stěžovatel nebyl po skončeném
výslechu dne 16. listopadu 1998 v 19.35 hodin propuštěn na svobodu
(č. l. 20 spisu), případně jako zadržený předán soudu, šlo
o nezákonné omezení jeho osobní svobody (§ 75 tr. ř.), zejména
byl-li soudem vzat do vazby až 18. listopadu 1998 (v 9.25 hod.).

Obecné soudy obou stupňů tím, že přehlédly časové souvislosti
patrné ostatně již ze spisu a že svá rozhodnutí založily toliko na
tvrzení obsažená v návrhu státního zastupitelství, rozhodly
způsobem, který není v souladu se zákonem, a tím spíše není
ústavně souladný; toto pochybení obecných soudů je o to vážnější,
že právě jim je ústavně přikázána povinnost poskytovat ochranu
právům (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), z čehož jím - pod aspekty
ústavně zaručeného práva na osobní svobodu - současně plyne
povinnost přezkumu tvrzení, závěrů a postupu policejních orgánů
a bránit tak porušování zákonem (ústavně) stanovených lhůt,
případně vyloučit jejich účelové obcházení.

Ústavní soud při úvahách nad důvody ústavní stížnosti nemohl
přehlédnout ani neúplnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu,
který přes výslovné námitky stěžovatele, co do překročení již
dříve zmíněných lhůt, vznesené námitky opomněl a jimi se nikterak
nezabýval; v této souvislosti je proto na místě připomínka, že
Ústavní soud již dříve ve své ustálené praxi vyložil, že
z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění
rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě povinnost plynoucí
z ust. § 125 tr. ř.) jednou ze základních podmínek ústavně
souladného rozhodnutí (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS
150/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení
- svazek 2., vydání 1., č. 49, Praha 1995 a další). S ohledem na
význam ústavně zaručených základních práv včetně téhož práva na
osobní svobodu, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto
práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění
rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to více důrazně
důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění
rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu
s ústavním pořádkem republiky; Ústavní soud proto shledal, že
odůvodnění vazebních rozhodnutí obou obecných soudů, vycházející
vlastně toliko z domněnek nebo ze sice možných nikoli však
výlučných eventualit, bez odkazu na konkrétní okolnosti, které by
měly existenci vazebních důvodů (§ 67a, b, c tr. ř. před novelou)
založit, neodpovídají již dříve v jeho ustálené rozhodovací praxi
vyloženým podmínkám jako nezbytného předpokladu práva na soudní
ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatele
shledána jako důvodná, a proto stěžovatelem napadená rozhodnutí
obecných soudů obou stupňů byla zrušena [§ 82 odst. 1, 3 písm. a)
zákona], neboť obě jsou zatížena totožnými ústavně nesouladnými
vadami.



Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat
(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 3. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies