IV. ÚS 439/99

07. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. F. Č., zastoupeného JUDr. V. K., advokátkou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 10. 1998, č.j. 18 C 448/95-29 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 1999, č.j. 22 Co 543/99-56,

takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 9. 1999 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 10. 1998, č.j. 18 C 448/95-29 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 1999, č.j. 22 Co 543/99-56, jimiž byla pravomocně zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se jako vlastník bytového domu v Praze 2, L. 19 domáhal zrušení věcného břemene bydlení založeného smlouvou ze dne 18. 6. 1993 uzavřenou s vedlejšími účastnicemi Ing. V. K. a A. B.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1, věta první a druhá, čl. 7 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádajícím podrobnější ústavněprávní argumentaci, uvedl, že předmětná smlouva je smlouvou o věcném břemeni, nicméně u soudů, včetně Ústavního soudu ve věci sp. zn.III. ÚS 429/97, se setkává s dvojím výkladem, když vedlejší účastnice jsou nesprávně považovány za subjekty v postavení nájemníků, což považuje za porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Dále poukázal na ust. § 3 odst. 1 obč. zák., upravující výkon práv, a na čl. 11 odst. 4 Listiny, zakládající právo žádat náhradu při vyvlastnění či omezení vlastnictví. Stěžovatel nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a zejména pak se závěrem, že v jeho věci nebyly shledány podmínky pro zrušení věcného břemene soudem ve smyslu § 151p obč. zákoníku. Domnívá se, že obecné soudy opomenuly jeho důkazy, a že nebyla dodržena zásada spravedlivého procesu při dokazování, nicméně ve své stížnosti neuvádí podrobnější specifikaci namítaných porušení. Dále uvedl, že obecné soudy nevzaly v úvahu jeho poukaz na ust. § 560 obč. zákoníku a tento poukaz ani na jeho výslovnou žádost neprotokolovaly. Ve skutečnosti, že soudy nevyhověly jeho návrhu, spatřuje "uzákonění" svého bezprávného postavení jako vlastníka nemovitosti. Tvrdí, že musí nečinně přihlížet k ničení svého majetku a že je odsouzen k nuceným pracím ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 7. 1994, sp. zn. I. ÚS 2/93, neboť vedlejší účastnice dle jeho názoru nedostatečně přispívají na úhradu nákladů spojených se zachováním a opravami bytového domu. Jednání o těchto příspěvcích probíhají v samostatném řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 a v odvolacím řízení u téhož senátu 22 Co Městského soudu v Praze, který vydal ústavní stížnosti napadený rozsudek. Podle stěžovatele však uvedený senát v napadeném rozsudku zaujal odlišné stanovisko než ve svém usnesení č.j. 22 Co 425/97-181, na str. 3.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel vytýká oběma soudům především nesprávný postup při dokazování a nesprávné právní závěry, které podle něj zaujaly, z čehož dovozuje zásah do svých ústavně zaručených práv. Ve vztahu k těmto námitkám odkázal na obsah spisu a napadené rozhodnutí. Nesouhlasí s tvrzením o diametrálně odlišném rozhodování odvolacího senátu 22 Co ve dvou totožných věcech, neboť ve věci sp. zn. 22 Co 425/97 šlo o přezkoumání rozhodnutí obvodního soudu týkajícího se úhrady konkrétních částek za konkrétní období, přičemž rozsudek obvodního soudu byl zrušen za účelem doplnění dokazování. Ve věci sp. zn. 22 Co 543/99, jež vedla k vydání napadeného rozsudku, se jednalo o posouzení poměru resp. nepoměru věcného břemene a výhodou z něj oprávněných vedlejších účastnic. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Po posouzení obsahu napadených rozhodnutí, jakož i obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 18 C 448/95, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem občanskoprávního sporu o zrušení věcného břemene soudem ve smyslu ust. § 151p odst. 3 obč. zákoníku. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda postupem obecných soudů či napadenými rozsudky bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Přitom je třeba vzít na zřetel, že ve smyslu obecně dostupné a ustálené judikatury není úkolem Ústavního soudu vykonávat dozor na činností obecných soudů a že zasahovat do této činnosti může pouze a výlučně tehdy, pokud touto činností bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovati nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněných vedlejších účastnic změnou poměrů nevznikl a tudíž nejsou dány podmínky pro to, aby žalobě bylo vyhověno. Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování, provedené obecnými soudy, je prolomena tehdy, jestliže závěr obecných soudů je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá. Takový nesoulad v daném případě Ústavní soud neshledal. Vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti, jež je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv jako zjevně neopodstatněné.


Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.



Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 7. února 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 439/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies