I. ÚS 156/99 - Ke střetu práva na <span class="highlight">svobodu</span> <span class="highlight">projevu</span> a informace a práva na ochranu osobnosti

08. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Otázkou svobody projevu a právem vyjadřovat své názory se
Ústavní soud ve svých rozhodnutích již několikrát zabýval. Ústavní
soud především vychází z toho, že toto právo a svoboda je obsahově
omezeno právy jiných, "ať již tato práva plynou jako ústavně
zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných
zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty". Přitom právo
vyjadřovat názory mohou zbavit ústavní ochrany nejen obsahová
omezení, "neboť i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce
spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Vybočí-li
publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně
uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku
(zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze
ústavní ochrany" (nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR:
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367).
Ústavní soud dále výslovně judikoval, že "základní právo podle čl.
17 Listiny je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny"
(nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž "je
především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem
každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána
přednost před právem druhým " (nález sp. zn. IV. ÚS 154/96,
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck,
1998, str. 113).

V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru
(intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu
osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se
svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na
požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich
ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně
souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde
existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je podle mínění
Ústavního soudu nutno interpretovat i právní názor Nejvyššího
soudu ČR (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.
7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění nepravdivého
údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla
neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To
- v kontextu výše uvedených úvah - znamená, že k zásahu do práva
na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy
s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění
nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah
do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, (1.)
jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry
příčinná souvislost a (2.) jestliže tento zásah v konkrétním
případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou
již v demokratické společnosti tolerovat nelze.

Podle názoru Ústavního soudu je nutno respektovat určitá
specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování
nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných),
který v určitých případech musí - především s ohledem na rozsah
jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem - přistupovat k určitým
zjednodušením, a nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení
(či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv
dotčených osob. Lze tedy stěží trvat na naprosté přesnosti
skutkových tvrzení a klást tak na novináře - ve svých důsledcích
- nesplnitelné nároky. Významné proto musí vždy být to, aby
celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě.

Ústavní soud poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro
lidská práva, podle níž v případě politika jsou z důvodu jeho
postavení veřejné osobnosti dány širší limity přípustné kritiky
než v případě soukromé osoby, přičemž je třeba velmi pečlivě
rozlišovat mezi fakty a vlastním hodnocením. Existenci faktů lze
prokázat, leč pravdivost jejich hodnocení podrobit důkazům nelze.
Ve vztahu k hodnotícím soudům nelze tedy požadavek, dokázat jejich
pravdivost, naplnit a takový požadavek samotnou svobodu názoru
porušuje (Lingens, 8. 7. 1986, A-103, obdobně Oberschlick, 26. 4.
1995, A-13).

Ústavní soud dovozuje, že podmínky omezení svobody projevu
stěžovatelů zakotvené v čl. 17 odst. 2 Listiny (a v čl. 10 odst.
2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) v souzené
věci nebyly splněny. Uvedená ustanovení předpokládají, že svoboda
projevu je omezena zákonem, že omezení svobody projevu sleduje
legitimní cíl (např. ochranu práv a svobod druhých) a že použité
omezující opatření je k dosažení tohoto cíle v demokratické
společnosti nezbytné.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 08.02.2000 sp. zn. I. ÚS 156/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní
stížnosti stěžovatelů J. K. a M. S., zastoupených advokátem JUDr.
V. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11.
1998, sp. zn. 1 Co 73/98, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 1998, sp.
zn. 1 Co 73/98, se zrušuje.


Odůvodnění
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 10. 1997, sp. zn.
23 C 87/96, rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni nechat zveřejnit
omluvu v deníku Moravskoslezský den a MF Dnes do 3 dnů od právní
moci rozsudku tohoto znění: "Omlouváme se panu P. D., že jsme
v článku "Existuje moravská otázka" zveřejněném dne 27. 3. 1991
v týdeníku Fórum nepravdivě hodnotili postup Městské prokuratury
v Ostravě vyjádřený v usnesení ze dne 30. 6. 1977, č.j. 3 Pv
301/76-113, o zastavení trestního stíhání P. D., jako krajně
nezvyklý s odůvodněním, že k zastavení trestního stíhání došlo
zřejmě pro "úzké styky" P. D. s bývalým vedením KV KSČ a KNV.
Správnost uvedeného rozhodnutí a absenci jakéhokoliv ovlivňování
potvrdil Generální prokurátor ČR dopisem z 29. 1. 1992. Dále se
omlouváme, že jsme nepravdivě uvedli, že jsme členy komise, které
bylo toto usnesení doručeno. J. K., M. S."

Krajský soud stěžovatele zároveň shledal povinnými zaplatit
navrhovateli (P. D.) každý částku 25.000 Kč. Návrh, aby
stěžovatelé byli povinni navrhovateli zaplatit každý další částku
25.000 Kč a dále aby byli povinni nechat zveřejnit uvedenou omluvu
v deníku Svoboda, Právo a v regionálním vysílání České televize
Ostrava - Report, krajský soud zamítl.

Krajský soud v Ostravě v odůvodnění rozsudku zejména uvedl,
že v souzené věci se navrhovatel domáhal proti stěžovatelům
ochrany osobnosti, neboť tíž byli autory článku uveřejněného
v týdeníku Fórum ze dne 27. 3. - 2. 4. 1991 pod názvem "Existuje
moravská otázka?" V tomto článku jsou prý obsaženy nepravdivé
informace, týkající se osoby navrhovatele. Stěžovatelé údajně
napsali, že čerpali z údajů, které se "nám dostaly do komise",
přestože bylo zjištěno, že členy žádné komise - která měla
k dispozici usnesení Městské prokuratury v Ostravě ze dne 30. 6.
1977, č.j. 3 Pv 301/76-113, - nebyli a že toto usnesení měla
k dispozici občanská komise při KS SNB, která je teprve poskytla
novinářům. Stěžovatelé se prý proto tvrzením o svém členství
v komisi snažili navodit "zdání důvěryhodnosti" své i skutečností
v článku prezentovaných. Dále v rozporu s citovaným usnesením
prokuratury zveřejnili informaci, že navrhovatel neoprávněně
získal amortizační poplatky za aparaturu v částce kolem 140.000
Kč. Z předmětného usnesení totiž pouze vyplývá, že navrhovatel byl
stíhán, neboť měl v úmyslu neoprávněně získat amortizační poplatky
ve prospěch souboru "Muzika bez kapelníka", a to v částce 96.673
Kč. Stěžovatelé prý tedy zkreslili obsah uvedeného usnesení,
protože v článku zveřejnili nepravdivé tvrzení o trestním stíhání
navrhovatele pro neoprávněné získání amortizačních poplatků
výlučně v jeho prospěch.

Podle odůvodnění citovaného rozsudku Krajského soudu
v Ostravě stěžovatelé dále nijak nedoložili, že navrhovatel měl
úzké vztahy s bývalým vedením KV KSČ a KNV a že zastavení
trestního stíhání Městským prokurátorem v Ostravě bylo "krajně
nezvyklým", neboť z dopisu Generálního prokurátora ČR ze dne 29.
1. 1992 vyplývá, že "nic nenasvědčuje tomu, že by vyšetřovatel VB
nebo orgány prokuratury byli při právním hodnocení a závěrech
kýmkoliv ovlivňováni, zejména orgány KSČ v Ostravě". Odpovědnosti
stěžovatelů za "neoprávněný zásah" údajně nebrání ani skutečnost,
že nebyli autory pasáže, jež se týkala navrhovatele, neboť tyto
údaje převzali z jiných zdrojů a že v podstatě stejný text byl
otištěn v Nové svobodě a v Zemědělských novinách dne 27. 6. 1990
pod názvy článků "Otazníky kolem p. D." a "Statisíce do buřinky?"

Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že byly-li v tomto
článku uvedeny nepravdivé údaje, na nichž byla založena kritika
a odsuzování navrhovatele, došlo tím k neoprávněnému zásahu do
práva na ochranu jeho osobnosti a proto mu podle ustanovení § 13
odst. 1 občanského zákoníku náleží přiměřené zadostiučinění.
Navrhovatel byl veřejnosti znám jako vedoucí zábavního souboru
a v téže době vykonával funkci poslance ČNR, přičemž "článek
obsahoval beze sporu údaje, které byly zjevně způsobilé ho
difamovat a negativně ovlivnit společenské hodnocení jeho osoby".
Protože periodikum, v němž předmětný článek vyšel, již
neexistovalo, považoval krajský soud za vhodné, aby omluva vyšla
v periodiku s širší než jen regionální působností. (MF Dnes)
a také v deníku s působností na Severní Moravě (Moravskoslezský
den). Toto zveřejnění soud považoval za přiměřené a dostatečné
a návrh na další publikaci omluvy proto zamítl. Při hodnocení
otázky materiální satisfakce vycházel Krajský soud v Ostravě
z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (č. 15/1996), podle něhož použití
kritiky, ironizování, odsuzování a zavrhování jednání nebo
činnosti fyzické osoby, opírající se o okolnosti, o nichž je
sdělován nepravdivý údaj, představuje zpravidla citelný
neoprávněný zásah do práva fyzické osoby na ochranu její
osobnosti. V souzené věci prý šlo o značnou intenzitu
neoprávněného zásahu s nepříznivými důsledky pro postiženou osobu
co do jejího postavení v rodině a ve společnosti. "Za situace, kdy
pouhá omluva nemůže odčinit následky zásahu, byla volnou úvahou
stanovena jako přiměřená částka finanční satisfakce částka 25.000
Kč" pro každého ze stěžovatelů.

Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem citovaný rozsudek
Krajského soudu v Ostravě potvrdil.

V odůvodnění rozsudku především uvedl, že krajský soud dospěl
ke správným a úplným skutkovým zjištěním a vyvodil z nich
i správné právní závěry. Vrchní soud dále zjistil z výpovědi
svědka Z. K., který byl 8 let členem souboru spolu
s navrhovatelem, že navrhovatel zastával protirežimní názory
a bližší styky s členy KNV a KSČ neměl. Ke článkům, jež byly
publikovány asi 3/4 roku před článkem stěžovatelů, se prý
navrhovatel měl možnost vyjádřit a noviny jeho stanovisko otiskly.
U předmětného článku však tuto možnost neměl.

Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci mají stěžovatelé
objektivní odpovědnost za neoprávněný zásah do osobnostních práv
navrhovatele. Skutečnost, že převzali - již dříve zveřejněnou
- zprávu ČTK, je proto právně bezvýznamná. Neobstojí prý ani
tvrzení, že šlo o právo na kritiku (hodnotící soud), neboť kritika
musí být dovolená a přiměřená. Takovou však není kritika opírající
se o ničím nedoložený, nepravdivý údaj, který byl v daném případě
objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostních práv navrhovatele,
a to zejména s ohledem na jeho tehdejší politickou angažovanost.
Protože uvedený údaj byl nepravdivý, šlo o zásah neoprávněný, za
jehož zveřejnění stěžovatelé nesou odpovědnost. Navíc tím, že se
vydávali za členy občanské komise, klamavě dodali svému článku
vyšší věrohodnost, než kdyby tento nepravdivý údaj neuvedli. "Není
možné neprofesionální a neetický přístup autorů článku omlouvat
svobodou tisku a slova, která není bezbřehá."

Vzhledem k tomu, že navrhovatel byl v době zveřejnění článku
osobou veřejně známou jako umělec i politik (poslanec), dospěl
rovněž Vrchní soud v Olomouci k závěru, že pouhá omluva jako
zadostiučinění není dostačující a že přiznaná výše peněžité částky
byla v souzené věci přiměřená.



Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé zejména uvedli,
že napadeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci porušil čl. 17 odst.
1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé upozornili na to, že žaloba navrhovatele byla nejprve
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 1995, sp. zn. 1 Co
377/95, zamítnuta a tento rozsudek byl - na základě podaného
dovolání - zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5.
1996, sp. zn. 1 Cdon 17/96, jehož právním názorem byly posléze
v této věci vázány obecné soudy nižší instance. Proto se
stěžovatelé domnívají, že právě Nejvyšší soud ČR "zcela opomenul
rozsah a význam politických práv zajištěných v čl. 17 Listiny",
"a to zejména ve vztahu k poslání novináře veřejně informovat
o osobách veřejně činných při nezadatelném právu hodnotit určitý
stav v rámci určité např. politické situace". Nejvyšší soud prý
neúměrně a chybně preferoval osobnostní práva navrhovatele
a nepřiměřeně rovněž zveličil "zcela bezvýznamnou textovou chybu"
(tj. účast určitých lidí v komisi).

Úvaha Vrchního soudu v Olomouci, že finanční zadostiučinění
bylo nutno přiznat, protože navrhovatel je osobou veřejně známou,
je prý "v příkrém rozporu s praxí při řešení obdobných případů ve
vyspělých civilizovaných zemích, kdy se vychází z filosofie přesně
opačné, tj. že oč vyšší je společenské postavení údajně dotčené
osoby, o to vyšší je jeho schopnost účinně zajistit ochranu svých
práv mimo soudní intervenci". To znamená, že "vyšší soudní ochrany
požívá občan, který např. nemá možnosti, jež se běžně dostávají
politikovi - poslanci." Svoboda projevu údajně musí zahrnovat
nejen právo na úplné informace, nýbrž i právo na kritiku, na
hodnotící soudy, názory atd., "a to vše v nepoměrně širší podobě
než u řadových občanů". V jiných demokratických zemích (jak je
zřejmé i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva) je
v podobných kauzách údajně zásadně upřednostňován princip ochrany
svobody projevu před ochranou osobnosti.

V souzené věci je prý - pokud jde o politika - významná
informace, která se týká jeho trestního stíhání, jež mělo určitý
průběh, probíhalo v kontextu určitého času apod., "přitom
v obecném smyslu je zcela bezvýznamné, jak trestní řízení
skončilo." Úplné informace o osobě reprezentanta oficiálního
politického hnutí jsou informacemi zásadně podmiňujícími formování
názorů občanů a není přitom podstatné, že se jednalo o informace
o skutečnostech starých 15 let. V inkriminované době byla tzv.
moravská otázka významně aktuálním politikem, a to i s ohledem na
vývoj na Slovensku. Veřejný zájem na tom, kdo je nositelem
určitých politických programů a co hlásá, proto byl velmi
významný.

Tvrzení stěžovatelů v předmětném článku, že postup Městské
prokuratury v Ostravě byl "krajně nezvyklý", prý bylo pravdivé
(tehdejší praxe po vznesení obvinění byla jiná) a navíc
- z obecného hlediska - každý novinář musí mít právo na "hodnotící
soud". Stěžovatelé se domnívají, že pokud by každé podobné
hodnocení postupu státního úředníka (tj. zda byl či nebyl
"obvyklý") mělo podmiňovat úvahy o způsobilosti narušení
osobnostních práv, pak by zásadně platilo, že "vyjma agenturních
zpráv se vždy zhruba polovina novinářů každodenně v periodickém
tisku při rozdílném hodnocení té které státněprávní události
dopouští v té či oné míře deliktního postupu." Podle ústavní
stížnosti dikce omluvy ("s odůvodněním, že k zastavení trestního
stíhání došlo zřejmě pro úzké styky P. D. s bývalým KV KSČ a KNV")
nekoresponduje se zněním předmětného článku, neboť v něm
stěžovatelé pouze uvedli "Nemůžeme se tedy při konstatování výše
uvedeného zbavit pocitu, že tvrzení bývalých členů B. o úzkých
stycích P. D. s bývalým vedením KV KSČ a KNV má své opodstatnění."

Stěžovatelé tedy toliko prezentovali veřejně publikovaný
názor třetích osob s tím, "že má své opodstatnění", a sami
netvrdili, že trestní stíhání bylo zastaveno z uvedených důvodů.
Stěžovatelé se proto domnívají, že se mají omlouvat za hodnotící
názor a také za sdělení, které neučinili.

Nepravdivá informace, že stěžovatelé byli členy komise, je
"v kontextu článku" zcela nepodstatná a jedná se o údaj nikoliv
vědomě nepravdivý, nýbrž pouze o vadnou formulaci a technickou
chybu způsobenou faxovým přenosem. Toto tvrzení však bylo
absolutně nezpůsobilé způsobit navrhovateli újmu na jeho
osobnostních právech, a to i v celkovém kontextu článku. Předmětné
materiály totiž občanské komisi při KS SNB Ostrava předloženy byly
a uváděné údaje navíc byly již v roce 1990 publikovány
v periodickém tisku právě s údajem, že tato komise předmětné
materiály převzala.

Informace v článku o tom, že finanční prostředky měl
neoprávněně získat navrhovatel - přičemž ve skutečnosti mělo jít
o obvinění získat prostředky ve prospěch hudebního souboru - prý
rovněž nemohla zasáhnout do jeho osobnostních práv, neboť byla
doslovně převzata ze zprávy ČTK, koncipované podle zprávy
jmenované komise a uveřejněné již dne 27. 6. 1990 v Nové Svobodě
a 27. 6. 1990 v Zemědělských novinách. Ani v jednom případě se prý
navrhovatel proti těmto článkům neohradil. Navíc předmětem sporu
nebylo označení trestněprávní kvalifikace (§ 132/1c, 2b, c, tehdy
platného trestního zákona), neboť kvalifikační znak majetkového
deliktu "výdělečně" se vždy vztahoval k osobě obviněného.

K tvrzení o úzkých stycích navrhovatele s bývalým vedením KV
KSČ a KNV stěžovatelé uvádějí, že v tomto směru není podstatné
sdělení generálního prokurátora ani výpověď K. K., nýbrž článek
"Protestujeme" (Ostravský večerník, 21. 5. 1990), jehož autory
byli členové souboru (proti němuž se navrhovatel neohradil) a že
stěžovatelé v předmětném článku pouze uvedli "tvrzení bývalých
členů Buřinek o úzkých stycích s bývalým vedením KV KSČ a KNV má
své opodstatnění". To znamená, že stěžovatelé konkrétně označili
autora tohoto sdělení.

Stěžovatelé závěrem zdůrazňují, že jimi uváděné informace
nebyly nové, nýbrž pouze připomínaly informace a názory,
publikované již dříve. Ze všech uvedených důvodů proto navrhují,
aby byl napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušen.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny
zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání
a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení Vrchní soud
v Olomouci, dále Krajský soud v Ostravě a vedlejší účastník P. D.

Vrchní soud v Olomouci pouze odkázal na odůvodnění napadeného
rozsudku. Krajský soud v Ostravě zastává názor, že právo
stěžovatelů, zakotvené v čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny, porušeno
nebylo, neboť předmětem sporu byl pouze článek, jímž stěžovatelé
neoprávněně zasáhli do osobnostních práv P. D. Tzn. v souzené věci
se prý jednalo pouze o střet mezi zájmem společnosti na
informování a kritiku ve věcech veřejného zájmu a mezi zájmem na
ochranu osobnosti a nikoliv o svobodu projevu. Proto Krajský soud
v Ostravě navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Vedlejší účastník P. D. ve svém vyjádření nesouhlasí
s názorem stěžovatelů na právo novinářů hodnotit jistý stav
v rámci "určité politické situace", neboť prý toto právo nelze
interpretovat jako právo falešně tuto politickou situaci vytvářet.
Mezi ústavní svobody nepatří "svoboda lhát" a stěžovatelé údajně
lžou, když tvrdí, že zprávy převzali z ČTK. Převzali je pouze ze
služby VIS (Veřejná informační služba), což je v podstatě
zpravodajský inzerát, který mohl kdokoliv za peníze zadat
k publikaci a s oficiální zpravodajskou činností ČTK nemá nic
společného.

P. D. stěžovatele považuje za "škůdce demokracie", neboť
jejich informace byly vadné a zkreslené a uchýlili se k pomlouvání
a lžím. Rovněž lhali, když tvrdili, že se vše dozvěděli jako
členové občanské komise, snažili se tak nabýt zdání důvěryhodnosti
a toto tvrzení proto není nepodstatné. Není prý též bezvýznamné,
jak skončilo trestní stíhání P. D., který byl ve vazbě, poté byl
propuštěn a trestní stíhání bylo zastaveno proto, že se žádného
trestného činu nedopustil. Kdyby měl skutečně úzké styky s KSČ,
zřejmě by prý nebyl ani obviněn, ani by nebyl vzat do vazby. Proto
P. Dudešek navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. P. Dudešek
své vyjádření k ústavní stížnosti doplnil přípisem, doručeným
Ústavnímu soudu dne 1. 12. 1999. V něm zejména uvádí, že předmětný
článek měl velmi silný dopad na celý jeho život a na život jeho
rodiny, neboť prý po ukončení výkonu poslaneckého mandátu dostával
řadu urážlivých dopisů a anonymů a v Českém rozhlase a v České
televizi od té doby již "není vysílán". Proto nemohl dále svobodně
umělecky pokračovat, musel změnit odbornost, v současnosti již
nemá pracovní místo a vzhledem ke svému věku nemůže opět znovu
začínat. Vedlejší účastník na konkrétních příkladech dokládá svůj
nesouhlas s komunistickým režimem, dále tvrdí, že na něj byla
"bezdůvodně" uvalena vazba a že trestní stíhání proti němu bylo
nakonec zastaveno.



P. D. popírá úzké styky s KNV nebo s KSČ (tzn. s "mocí"),
o čemž svědčí i stanovisko bývalých členek souboru, jímž se
veřejně ohradily proti anonymnímu článku "Protestujeme",
napadajícímu kandidaturu P. D. do ČNR v roce 1990. P. D. konečně
navrhuje - "uzná-li to Ústavní soud za nutné i vhodné"
- vyslechnout jako svědka JUDr. J. B., dřívějšího dozorového
prokurátora v jeho trestní věci.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je
tvrzení stěžovatelů, že napadeným rozsudkem byla porušena jejich
základní práva a svobody, zakotvená v čl. 17 odst. 1 a odst. 2
Listiny. Podle odst. 1 citovaného ustanovení "svoboda projevu
a právo na informace jsou zaručeny." Podle odst. 2 stejného článku
"každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem,
obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat
a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu."
Otázkou svobody projevu a právem vyjadřovat své názory se Ústavní
soud ve svých rozhodnutích již několikrát zabýval.

Ústavní soud především vychází z toho, že toto právo
a svoboda je obsahově omezeno právy jiných, "ať již tato práva
plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či
z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či
hodnoty". Přitom právo vyjadřovat názory mohou zbavit ústavní
ochrany nejen obsahová omezení, "neboť i forma, jíž se názory
navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem,
k němuž se upíná. Vybočí-li publikovaný názor z mezí
v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti,
ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako
takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany" (nález
sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Ústavní soud dále výslovně
judikoval, že "základní právo podle čl. 17 Listiny je zásadně
rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny" (nález sp. zn. II. ÚS
357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H.
Beck, 1998, str. 355), přičemž "je především věcí obecných soudů,
aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda
jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým
" (nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).

V souzené věci se tedy - v souladu s citovanými judikáty
- Ústavní soud zaměřil zejména na otázku, zda Vrchní soud
v Olomouci napadeným rozsudkem neporušil z judikatury plynoucí
princip vyváženosti (proporcionality) obou citovaných základních
práv (tj. práva na ochranu osobnosti a svobodu projevu), tzn. "zda
jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým",
a dále na otázku, zda publikovaný článek stěžovatelů překročil
"obecně uznávaná pravidla slušnosti", tj. zda se co do své formy
(způsob vyjádření názoru) i obsahu (skutková tvrzení, hodnotící
soudy) neocitl "mimo meze ústavní ochrany". V daném případě byl
předmětem sporu článek stěžovatelů "Existuje moravská otázka?",
publikovaný v týdeníku Fórum ze dne 27. 3. - 2. 4. 1991. Krajský
soud v Ostravě (neboť Vrchní soud v Olomouci jeho skutkové
a právní závěry v zásadě převzal) dospěl k závěru, že stěžovatelé
tímto článkem neoprávněně zasáhli do osobnostních práv P. D., a to
tím, že (1.) tvrzením o svém členství v komisi (poznámka: myšlena
Občanská komise při KS SNB Ostrava) se snažili navodit "zdání
důvěryhodnosti" dalších informací, (2.) v rozporu se skutečností
zveřejnili informaci, že P. D. neoprávněně získal amortizační
poplatky za aparaturu v částce 140.000 Kč, přestože podle
předmětného usnesení prokuratury byl trestně stíhán, protože měl
v úmyslu neoprávněně získat amortizační poplatky ve prospěch
souboru, a to v částce 96.673 Kč a konečně (3.) stěžovatelé
nedoložili, že P. D. měl úzké vztahy s bývalým vedením KV KSČ
a KNV a že zastavení trestního stíhání bylo úkonem "krajně
nezvyklým".

Krajský soud v Ostravě (jehož rozsudek Vrchní soud v Olomouci
potvrdil) ve svém rozhodování vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu
ČR ze dne 19. 7. 1995, sp. zn. Cdon 24/95 (publikovaného ve Sbírce
rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/1996), v němž Nejvyšší soud
zejména rozlišil mezi tím, kdy uveřejňovaná informace obsahuje
pravdivý nebo nepravdivý údaj, neboť "samo uveřejnění nepravdivého
údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla
neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti, odůvodňující
požadavek na poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst.
1 o.z.".

Oproti tomu - podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR
- "kritiku počínání fyzické osoby, opírající se o okolnosti,
o nichž je sdělován pravdivý údaj, nelze zpravidla pokládat za
odporující ustanovení § 11o.z., a to i když v kritice bylo použito
v odpovídající míře ironizování, odsuzování a zavrhování
kritizovaného počínání fyzické osoby." Ústavní soud se tedy
zabýval i otázkou, zda informace publikované v předmětném článku
bylo zásadně možné považovat za pravdivé či nikoliv. Ústavní soud
přitom vycházel z toho, že každý případ tvrzeného porušení práva
na svobodu projevu je nutno hodnotit individuálně, s přihlédnutím
ke všem konkrétním okolnostem. Zejména nelze přehlížet celkový
kontext sdělovaných informací. (Pro úplnost Ústavní soud
konstatuje, že v daném případě není podstatné, že Krajský soud
v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci byly při svém rozhodování
vázány právním názorem Nejvyššího soudu ČR, obsaženém v rozsudku
ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 1 Cdon 17/96. Ústavní stížností byl
totiž napaden citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a úkolem
Ústavního soudu není zkoumat to, z jakého právního názoru vycházel
a kdo byl jeho autorem, nýbrž toliko to, zda napadeným rozsudkem
byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody
stěžovatelů či nikoliv.)

Obecné soudy předmětnému článku v první řadě vytkly, že
stěžovatelé v rozporu se skutečností navodili dojem, že byli členy
komise, neboť použili text "jeden z materiálů, které se nám do
komise dostaly". Stěžovatelé tento výraz vysvětlují tím, že se
jedná pouze o vadnou informaci a technickou chybu způsobenou
faxovým přenosem. Stěžovatelé tedy nepopírají, že tento údaj je
nepravdivý, pouze jej považují za nepodstatný. Ústavní soud v této
otázce shledal, že část textu předmětného článku, začínající
zmíněnou nepravdivou informací, se doslovně překrývá s vyjádřením
občanské komise při KS SNB, publikovaném v deníku Nová Svoboda ze
dne 27. 6. 1990, a stěžovatelé s částí tohoto prohlášení
mechanicky převzali i jeho úvod, začínající slovy: "Jeden
z materiálů, který se nám do komise dostal".

Z toho vyplývá, že stěžovatelé zmíněný nepravdivý údaj o svém
členství v komisi zřejmě skutečně nepoužili za účelem dodání větší
důvěryhodnosti svému článku, nýbrž že se "pouze" dopustili
profesionálního pochybení, a to jednak tím, že část předmětného
vyjádření občanské komise výslovně necitovali, jednak tím, že toto
vyjádření převzali zcela mechanicky, včetně zmíněné úvodní věty.
Při hodnocení toho, zda tímto jednáním k porušení osobnostních
práv P. D. došlo či nikoliv, samozřejmě není rozhodující,
zda stěžovatelé tento vadný údaj použili úmyslně či nikoliv, tj.
zda k zásahu došlo subjektivně (zaviněně) či toliko objektivně.

Nicméně v souzené věci nelze zcela abstrahovat od faktu, že
stěžovatelé všechny informace o P. D. doslovně převzali
z vyjádření příslušné občanské komise a že ze zvolené formulace
mohl čtenář toliko mylně nabýt dojmu, že i stěžovatelé byli členy
této komise, leč žádného dojmu jiného. Jak vyplývá z výše
uvedených úvah, základní právo podle čl. 17 Listiny je zásadně
rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny. V konkrétním případě
je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení
základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré
pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na
informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování
těchto práv (a jejich ochrany).

Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel
s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala
příčinná souvislost mezi nimi. Takto je podle mínění Ústavního
soudu nutno interpretovat i právní názor Nejvyššího soudu ČR
(srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995,
Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění nepravdivého údaje,
dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla
neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To
- v kontextu výše uvedených úvah - znamená, že k zásahu do práva
na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy
s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění
nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah
do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, (1.)
jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry
příčinná souvislost a (2.) jestliže tento zásah v konkrétním
případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou
již v demokratické společnosti tolerovat nelze. V souzené věci
však Ústavní soud již konstatoval, že publikovaná informace
v předmětném článku je doslovným citátem z vyjádření Občanské
komise při KS SNB Ostrava.

Přestože tedy stěžovatelé použitím chybného údaje o tom, že
jeden z materiálů, "které se nám do komise dostaly atd.", mohli
do určité míry zvýšit věrohodnost předmětného článku, tato
skutečnost neznamená, že by tímto pochybením překročili intenzitu
zásahu do osobnostních práv vedlejšího účastníka ve výše uvedeném
smyslu. Jiná situace by zřejmě nastala tehdy, jestliže by údaje
obsažené v předmětném článku s vyjádřením komise nekorespondovaly,
neboť to, že by se stěžovatelé (nepřímo) označili za její členy,
by pak na čtenáře nutně působilo zavádějícím způsobem, pokud jde
o serióznost tvrzení stěžovatelů. K ničemu takovému však nedošlo.

Proto Ústavní soud usuzuje, že zmíněná vadná formulace
- v kontextu předmětného článku - navrhovatele P. D. v jeho
osobnostních právech relevantním způsobem poškodit nemohla,
jestliže - jak je tomu i v souzené věci - potřebné intenzity
zásahu do těchto práv nedosáhla. Druhý důvod, pro nějž obecné
soudy shledaly porušení osobnostních práv P. D., bylo tvrzení
stěžovatelů v předmětném článku o tom, že P. D. byl v letech 1976
a 1977 trestně stíhán pro tam vyjmenované trestné činy, přičemž
trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví "se
měl podle vzneseného obvinění dopustit zhruba tím, že pobíral
neoprávněně honorář za scénář, který jeho soubor nehrál, dále tím,
že měl neoprávněně získat amortizační poplatky za aparaturu, což
mělo představovat částku kolem 140.000 Kč."

Nesprávnost této informace spočívá podle názoru krajského
soudu v tom, že z příslušného usnesení městské prokuratury pouze
vyplývá, že P. Dudešek byl trestně stíhán, neboť měl v úmyslu
neoprávněně získat amortizační poplatky ve prospěch souboru, a to
v částce 96.673 Kč. K tomu Ústavní soud připouští, že v tomto
případě stěžovatelé v předmětném článku (v němž opět pouze
doslovně převzali část zmíněného vyjádření občanské komise KS SNB)
nepřesné informace vskutku uvedli. Jak totiž Ústavní soud zjistil
z usnesení Městského prokurátora v Ostravě ze dne 30. 6. 1977,
č.j. 3 Pv 301/76-113, P. D. byl v letech 1976- 1977 skutečně
trestně stíhán pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém
vlastnictví dle ustanovení § 132/1c, 2b a c) trestního zákona, pro
trestný čin pletich proti sociálnímu zabezpečení a nemocenskému
pojištění podle ustanovení § 138 trestního zákona a pro trestný
čin zkrácení daně podle ustanovení § 148 odst. 1 trestního zákona,
leč citovaným usnesením bylo toto trestní stíhání zastaveno, neboť
provedeným vyšetřováním nebylo prokázáno jeho úmyslné jednání.

Z toho vyplývá, že uvedené informace nelze v principu označit
za nepravdivé, neboť P. D. byl v daném období skutečně trestně
stíhán pro uvedené trestné činy, nebylo však prokázáno, že by
amortizační poplatky zcela nebo alespoň z části nevyplatil členům
souboru a rozdílná je rovněž částka, o kterou se mělo jednat.
V předmětném článku je však také reprodukováno citované usnesení
Městského prokurátora v Ostravě, podle něhož "ačkoli byly P. D.
vypláceny neoprávněně značné částky, neprokázal se jeho podvodný
úmysl, konkrétně to, že by vědomě postupoval tak, aby tyto částky
neoprávněně získal."

Protože Ústavní soud zjistil, že předmětné usnesení Městského
prokurátora v Ostravě je citováno relativně přesně, neshledal
důvod - s ohledem na kontext celého případu - vyslechnout jako
svědka tehdejšího dozorového prokurátora, jak dal v Ústavnímu
soudu v úvahu vedlejší účastník řízení P. D.

Podle názoru Ústavního soudu je nutno respektovat určitá
specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování
nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných),
který v určitých případech musí - především s ohledem na rozsah
jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem - přistupovat k určitým
zjednodušením, a nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení
(či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv
dotčených osob. Lze tedy stěží trvat na naprosté přesnosti
skutkových tvrzení a klást tak na novináře - ve svých důsledcích
- nesplnitelné nároky. Významné proto musí vždy být to, aby
celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě.

V souzené věci podstata informace (prezentované stěžovateli
v tisku) spočívala v tom, že proti P. D. bylo v minulosti vedeno
trestní stíhání pro některé trestné činy a že toto trestní stíhání
bylo zastaveno. Od tisku, určeného pro nejširší laickou veřejnost,
však v těchto případech nelze spravedlivě požadovat, aby byly
pravidelně publikovány bližší, detailní podrobnosti takovýchto
případů; nelze ostatně ani přehlédnout, že stěžovatelé použili při
specifikaci trestné činnosti výraz: měl se "dopustit zhruba tím".

Krajský soud v Ostravě se navíc dopustil omylu, když
v odůvodnění rozsudku ze dne 30. 10. 1997 uvedl, že se
v předmětném článku objevilo tvrzení o trestním stíhání P. Dudeška
pro neoprávněné získání amortizačních poplatků "výlučně v jeho
prospěch", neboť z textu napadeného článku takový závěr zřetelně
dovodit nelze. Rovněž údaj o částce 140.000 nelze považovat za
zcela nepravdivý, nýbrž pouze za nepřesný. Mimo to i tento údaj je
obsažen v citovaném vyjádření občanské komise. To znamená, že za
nepřesná skutková tvrzení lze označit pouze některé podrobnosti,
obsažené v předmětném článku, nikoliv však jeho celkové vyznění.

Stěžovatelé konečně v předmětném článku vyjádřili názor, že
"nemůžeme se tedy při konstatování výše uvedeného zbavit pocitu,
že tvrzení bývalých členů B. o úzkých stycích P. D. s bývalým
vedením KV KSČ a KNV má své opodstatnění." Důvodem tohoto
stanoviska, které se jen velmi málo formulačně odlišuje od
vyjádření občanské komise ("Nemůžeme se tedy při konstatování
zbavit pocitu, že tvrzení o úzkých stycích P. D. s bývalým vedením
KV KSČ a KNV není vycucáno z prstu."), je názor stěžovatelů
- a také občanské komise - že "při existenci důkazů, které měl
vyšetřovatel k dispozici, a při tehdejší tvrdé praxi prokuratury,
je takovýto postup prokurátora krajně nezvyklý."

V tomto směru stěžovatelé, byť převzali vyjádření komise,
publikovali i svůj vlastní názor, jednak na postup prokuratury,
jednak na důvody tohoto postupu. Tuto část článku tedy nelze
označit za "skutkové tvrzení" ve výše uvedeném smyslu, nýbrž za
hodnotící soud. V této otázce Ústavní soud především vychází
z celkového kontextu předmětného článku a nemůže opomenout ani
skutečnost, že P. D. byl veřejně známou a činnou osobou, a to
politicky i kulturně.

Za tohoto stavu Ústavní soud poukazuje na judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva, podle níž v případě politika
jsou z důvodu jeho postavení veřejné osobnosti dány širší limity
přípustné kritiky než v případě soukromé osoby, přičemž je třeba
velmi pečlivě rozlišovat mezi fakty a vlastním hodnocením.
Existenci faktů lze prokázat, leč pravdivost jejich hodnocení
podrobit důkazům nelze.

Ve vztahu k hodnotícím soudům nelze tedy požadavek, dokázat
jejich pravdivost, naplnit a takový požadavek samotnou svobodu
názoru porušuje (Lingens, 8. 7. 1986, A-103, obdobně Oberschlick,
26. 4. 1995, A-13). S touto judikaturou je ostatně konformní
i citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR, z něhož vycházel Krajský
soud v Ostravě. V daném případě stěžovatelé - na základě
skutečností, že P. Dudešek byl v období komunistického režimu
trestně stíhán pro majetkovou trestnou činnost (dokonce
i vazebně), že toto trestní stíhání bylo zastaveno, že občanská
komise postup prokurátora (zastavení stíhání) označila za "krajně
nezvyklý", a že někteří bývalí členové souboru zveřejnili své
tvrzení ohledně úzkých styků P. D. s bývalým vedením KV KSČ a KNV
- dospěli k závěru, že skutečně postup prokurátora "krajně
nezvyklý" byl a že zmíněné tvrzení některých členů "má své
opodstatnění", čímž v podstatě opět pouze převzali závěry občanské
komise.

Za těchto okolností nelze publikovaný úsudek stěžovatelů
považovat za nekorektní nebo za vymykající se obecně platným
principům slušnosti ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu,
a to ani z hlediska obsahu, ani z hlediska formy publikace tohoto
názoru. Jako hodnotící úsudky jej proto nebylo nutné (a zřejmě ani
možné) blíže doložit.

Na základě těchto zjištění a úvah dospěl Ústavní soud
k závěru, že v souzené věci Vrchní soud v Olomouci - vycházeje
ovšem ze stavu řízení před ním proběhnuvšího - nerespektoval
princip vyváženosti ústavně zaručeného základního práva
stěžovatelů na svobodu projevu a práva vyjadřovat své názory na
straně jedné (čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny) a základního práva na
ochranu osobnosti (čl. 10 Listiny) vedlejšího účastníka P. D. na
straně druhé. Ani informace, ani vlastní úsudek stěžovatelů,
obsažené v předmětném článku, totiž neměly takovou povahu, že by
vybočily z mezí ochrany ústavnosti, v tomto případě z mezí ochrany
ústavně zaručené svobody projevu a práva šířit informace.

Jinými slovy - se zřetelem na zjištěný skutkový stav
- Ústavní soud dovozuje, že podmínky omezení svobody projevu
stěžovatelů zakotvené v čl. 17 odst. 2 Listiny (a v čl. 10 odst.
2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) v souzené
věci nebyly splněny. Uvedená ustanovení předpokládají, že svoboda
projevu je omezena zákonem, že omezení svobody projevu sleduje
legitimní cíl (např. ochranu práv a svobod druhých) a že použité
omezující opatření je k dosažení tohoto cíle v demokratické
společnosti nezbytné.

Je pravda, že první dvě podmínky splněny jsou, neboť zákon
(občanský zákoník) chrání v ust. § 11 a násl. mimo jiné právo na
občanskou čest a lidskou důstojnost, což jsou hodnoty, jež patří
i mezi základní lidská práva a svobody (srov. čl. 10 Listiny).
Z předchozích úvah a závěrů však vyplývá, že není splněna podmínka
třetí, tedy - v tomto konkrétním případě - nezbytnost omezení
svobody projevu stěžovatelů v demokratické společnosti. Nesplnění
této třetí podmínky znamená, že v této konkrétní souzené věci
nelze - podle dosavadního stavu řízení - preferovat právo
vedlejšího účastníka na zachování osobní cti a dobré pověsti,
jichž se dovolává, oproti právu stěžovatelů na svobodu projevu,
kterého využili.

Proto Ústavní soud napadený rozsudek Vrchního soudu
v Olomouci pro jeho rozpor s čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny a s čl.
10. odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
zrušil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies