IV. ÚS 536/98 - Střet restitučního a privatizačního zákonodárství

08. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta


Při aplikaci ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. je
třeba respektovat princip důvěry v právo a vykládat je tak, že
blokace jím upravená je koncipována z hlediska časového až do doby
eventuálního zamítnutí uplatněných restitučních požadavků fyzické
osoby, která tvrdí, že oprávněnou osobou je, přitom orgánem
povolaným řešit otázku oprávněnosti uplatněného restitučního
požadavku je pouze soud.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10.02.2000 sp. zn. IV. ÚS 536/98)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti
A. B., V. B., a Ing. V. B., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze
dne 28. 9. 1998, čj. 2 Cdon 959/97-106, rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 18. 3. 1996, čj. 12 Co 2/96-78, a rozsudku
Okresního soudu v Klatovech ze dne 2. 11. 1994, čj. 9
C 107/94-51, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení,
a tiskařských závodů T, a.s., jako vedlejšího účastníka řízení,
takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1998, čj. 2 Cdon
959/97-106, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 1996,
čj. 12 Co 2/96-78, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne
2. 11. 1994, čj. 9 C 107/94-51, se zrušují.


Odůvodnění

Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají
zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo
zamítnuto podané dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 18. března 1996, čj. 12 Co 2/96-78, který potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Klatovech ze dne 2.listopadu 1994, čj. 9
C 107/94-51, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou se
domáhali, aby žalovaným ve sporu byla uložena povinnost uzavřít
s nimi dohodu o vydání pozemků p.č. 283 a 327/3, zapsaných ve
vložce č. 45 pozemkové knihy pro k.ú. K. a dále povinnost vydat
jim předmětné pozemky, to vše podle zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelé mají za to, že výše uvedenými rozsudky obecných soudů
byla právními závěry, týkajícími se účinků jimi podané výzvy
k vydání nemovitostí dne 11. 6. 1991, ve vztahu k privatizačnímu
projektu povinné osoby, zahrnujícího nemovitosti, k jejichž vydání
stěžovatelé povinnou osobu 11. 6. 1991 vyzvali, porušena jejich
základní práva a svobody zaručená Ústavou ČR, Listinou základních
práv a svobod (dále jen "Listina"), Úmluvou o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Mezinárodním paktem
o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), a to
jmenovitě čl. 1 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 14 Úmluvy, čl. 26 Paktu
a čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2 a odst. 3
a čl. 11 odst. 1 Listiny.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém písemném
vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě uvádí, že i nadále
zastává právní názor, že pokud stěžovatelé mohli nabýt statut
odvozených oprávněných osob podle § 3 odst. 4 písm. c) zákona č.
87/1991 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 116/1994 Sb.,
až od 1. července 1994, nemohla jejich výzva ze dne 11. 6. 1991
v době od jejího doručení žalovanému do 30. 6.1994 vyvolat žádné
právní účinky, a tudíž nemohla ani ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č.
92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vytvořit zákonnou
překážku při schvalování privatizačního projektu žalovaného dne
3. 3. 1992. Je tomu tak proto, že stěžovatelům podle zákona č.
87/1991 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 116/1994
Sb., tj. ve znění do 30. 6. 1994, nemohlo vzniknout právo na
vydání sporných nemovitostí, jak to normuje ustanovení § 3 odst.
2 část věty před druhou čárkou zákona č. 92/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, neboť do 30. 6. 1994 nemohli být oprávněnými
osobami. Je tak naprosto nerozhodné, že jejich nárok uplatněný
u soudu I. stupně dne 31. 3. 1992 nebyl a z důvodu posléze
uvedeného ani nemohl být do dne schválení privatizačního projektu
žalovaného pravomocně zamítnut - k tomu nemohlo v daném případě
dojít už proto, že ke dni 3. 3. 1992 (den schválení privatizačního
projektu žalovaného) nebylo právo na vydání nemovitostí u soudu
ani uplatněno. Proto se v dané věci plně uplatní čl. II. bod 2
zákona č. 116/1994 Sb., čímž však není dotčeno právo na finanční
náhradu za nemovitosti. Tento právní názor má oporu ve zdůvodnění
nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 22. 9. 1998, publikovaném
pod č. 281/1998 Sb., současně je však třeba připustit, že se
naopak odlišuje od právního názoru, vysloveného v nálezu Ústavního
soudu ČR ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. II. ÚS 3/98.

T. tiskařské závody, a.s., v řízení o ústavní stížnosti
vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ní uvádí, že podle jeho
názoru jsou ústavní stížností napadené rozsudky obecných soudů
správné, jmenovitě poukazují na to, že pokud by podle právního
názoru dovolacího soudu mohly být stěžovatelé tzv. odvozenými
oprávněnými osobami podle ust. § 3 odst. 4 písm. c) zákona
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění po novele provedené
zákonem č. 116/1994 Sb., je privatizační projekt schválený dne 3.
března 1992, s poukazem na čl. II. bod 2. zákona č. 116/1994 Sb.,
zákonnou překážkou pro vydání sporných nemovitostí stěžovatelům,
a proto má vedlejší účastník za to, že ústavní stížnost je
nedůvodná a navrhuje, aby ji Ústavní soud zamítl.

Ústavní soud považoval z hlediska výhrad stěžovatelů
k právním závěrům obecných soudů, a to s ohledem na jejich
eventuální dopady do sféry ústavně zaručených práv stěžovatelů, za
potřebné zaměřit svoji pozornost na ústavní konformnost
interpretace § 3 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve spojení s čl.
II. bod. 2 zákona č. 116/1994 Sb., za situace, kdy stěžovatelé
písemně vyzvali vedlejšího účastníka k vydání sporných nemovitostí
s tvrzením, že se považují za oprávněné osoby podle zákona
o mimosoudních rehabilitacích, v původním znění, byť se těmito
oprávněnými osobami stali (což sami nepopírají a akceptují) až na
základě novely zákona o mimosoudních rehabilitacích, realizované
zákonem č. 116/1994 Sb., konkrétně podle § 3 odst. 4 písm. c)
zákona o mimosoudních rehabilitacích, ve znění po novele provedené
zákonem č. 116/1994 Sb. [tento právní názor byl vysloven až
v odůvodnění rozsudku dovolacího soudu, s uvedením, že právní
posouzení této otázky odvolacím soudem nebylo správné, když tento
dovodil, že podle jeho názoru by mohl být odvozenou oprávněnou
osobou pouze JUDr. F. B., a to podle § 3 odst. 4 písm. e) ve
spojení s § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích].

Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že podle
jejich názoru nelze v podmínkách jejich případu akceptovat právní
závěry obecných soudů ohledně ustanovení § 3 odst. 2 zákona č.
92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k čl. II bod.
2. zákona č. 116/1994 Sb. Tzv. blokační ustanovení
v privatizačních i restitučních zákonech jsou postavena na
principu, který byl zvolen s přihlédnutím k tomu, že v době
uplatnění restitučního nároku nebylo ve většině případů zcela
zřejmé, zda se jedná o nárok oprávněný či nikoli, a tato blokační
ustanovení jsou koncipována tak, aby jejich důsledkem bylo
zachování možnosti nápravy křivd, způsobených protiprávním odnětím
nemovitostí bývalým režimem, jejich naturálním vydáním původním
vlastníkům, resp. dalším oprávněným osobám. Stěžovatelé poukazují
pak jmenovitě na ust. § 9 zákona o mimosoudních rehabilitacích,
které stanoví, že povinná osoba je povinna s věcmi až do jejich
vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne
účinnosti zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství
mimo jiné převést do vlastnictví jiného, a pokud tak učiní, jsou
takové právní úkony neplatné. Ve svém případě pak považují za
relevantní ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 91/1992 Sb., které
stanoví, že majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické
osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto
zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly ve stanovené lhůtě
uplatněny nebo byly zamítnuty. Z tohoto znění je dle stěžovatelů
nutno jednoznačně dovodit, že pokud byl restituční nárok uplatněn,
nebylo možno postupovat dle zákona č. 92/1991 Sb., jestliže
uplatněný nárok nebyl zamítnut. Pokud tedy předmětné nemovitosti
byly zahrnuty do privatizačního projektu a privatizovány za
situace, kdy restituční nárok uplatněn byl a nebyl zamítnut,
odporoval takový právní úkon ustanovení § 3 odst. 2 zákona č.
92/1991 Sb., a tudíž je ve smyslu ustanovení § 39 o.z. neplatný.
Předmětné nemovitosti jsou stále ve vlastnictví právního
předchůdce žalovaného, tedy státu, a nic nebrání tomu, aby
žalovaný, který je má ve svém držení, stěžovatelům tyto
nemovitosti vydal. Pro ilustraci vzájemného vztahu restitučního
a privatizačního zákonodárství stěžovatel poukazuje na právní
názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu IV. senátu Ústavního
soudu, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 11. prosince 1997, podle
něhož " restituční nároky je třeba považovat za nároky primární,
a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů
realizovaných podle občanskoprávních předpisů, ale i např. dle
zákona č. 92/1991 Sb.".

Ústavní soud v návaznosti na obsah vyjádření Nejvyššího soudu
ČR, jako účastníka řízení, považuje za vhodné uvést, že
v odůvodnění plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 22. září
1998, publikovaném pod č. 281/1998 Sb., jímž byl zamítnut návrh na
zrušení části ustanovení čl. II bodu 2. zákona č. 116/1994 Sb.,
jehož se Nejvyšší soud ČR dovolává jako korespondujícího jeho
právním závěrům v dané věci, není Ústavním soudem vysloven právní
názor na specifickou skutkovou situaci, v níž se nacházejí
stěžovatelé, tedy na situaci, kdy fyzické osoby opíraly své
uplatněné restituční nároky již o původní znění zákona
o mimosoudních rehabilitacích, tedy ve znění před novelou
realizovanou zákonem č. 116/1994 Sb., a s tímto tvrzením je rovněž
uplatnily ve lhůtách vyplývajících ze znění zákona o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
116/1994 Sb. Naopak v nálezu II. senátu Ústavního soudu ze dne 9.
prosince 1998, sp. zn. II. ÚS 3/98 (publikovaný pod č. 152 ve
svazku 12, str. 399 a násl.), Ústavní soud vyslovil právní názor
(a to k situaci obdobné jako je situace v nyní posuzované věci,
kdy předmětem restituce byly nemovitosti, ve vztahu k nimž vyzval
stěžovatel, který se rovněž stal osobou oprávněnou teprve po
novele zákona o mimosoudních rehabilitacích, provedené zákonem č.
116/1994 Sb., povinnou osobu dne 4. 9. 1991, když následně povinná
osoba sice potvrdila příjem výzvy se žádostí o její doplnění, aby
"mohla být vyřízena k oboustranné spokojenosti", avšak následně
přes tyto skutečnosti byly předmětné nemovitosti zahrnuty do
privatizačního projektu a privatizovány), podle něhož privatizace
byla provedena neoprávněně a je neplatná podle ust. § 3 odst. 2
zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož
může být majetek, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické
osobě podle zvláštních předpisů, použit pro privatizaci pouze
v případě, že nároky na jeho vydání, vzniklé fyzické osobě, nebyly
uplatněny v zákonné lhůtě nebo byly zamítnuty.



S ohledem na to, že restituční procesy ve smyslu zákona
o mimosoudních rehabilitacích jsou pod soudní ochranou, je
z hlediska možných dopadů do ústavně zaručených práv stěžovatele
třeba akceptovat, že je věcí ústavního soudnictví posoudit,
nakolik byla v rozhodovací praxi obecných soudů při aplikaci
a interpretaci ustanovení, řešících eventuální kolize restitučního
a privatizačního zákonodárství, šetřena ústavně zaručená práva
stěžovatele, zejména právo na spravedlivý proces, princip právní
jistoty a důvěry v právo. Ústavní soud je v daném případě toho
mínění, že je třeba se přidržet dosavadní judikatury Ústavního
soudu výslovně řešící obdobnou situaci, konkrétně názoru
vysloveného ve výše již citovaném nálezu ze dne 9. prosince 1998,
sp. zn. II. ÚS 3/98, a přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že v jejich
případě byla privatizace požadovaného majetku zablokována podle
§ 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. K tomuto závěru (který
v podstatě navazuje i na názor Ústavního soudu, který zaujal ve
svých nálezech, sp. zn. II. ÚS 111/97, publikovaný pod č. 40, sv.
č. 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a, I. ÚS 208/97
i IV. ÚS 310/98, publikovaný pod č. 121 sv. č. 12 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu) považuje Ústavní soud za vhodné uvést,
že při interpretaci cit. ustanovení pro danou situaci bral
v úvahu, že striktním výkladem znění zákona lze sice rozumět
názoru obecných soudů, které aplikovatelnost § 3 odst. 2 zákona č.
92/1991 Sb. vylučují pro situace, kdy fyzická osoba jako žadatel
o restituci nesplňuje znaky oprávněné osoby. Nicméně vytknout
tomuto názoru je třeba to, že jím oslabuje právě výše uvedený
princip důvěry v právo a soudní ochranu žadatelů, pokud
nerespektuje, že blokace je zákonodárcem koncipována z hlediska
časového skutečně až do doby eventuálního zamítnutí uplatněných
restitučních požadavků fyzické osoby, která tvrdí, že oprávněnou
osobou je, přitom orgánem povolaným otázku oprávněnosti
uplatněného restitučního požadavku řešit je pouze soud. Za
situace, kdy jazyková podoba cit. ustanovení připouští tedy dva
možné výklady, je Ústavní soud toho přesvědčení, že ústavně
konformním je ten, který chrání před privatizačními procesy (byť
eventuálně v některých individuálních případech pouze dočasně,
tedy do doby zamítnutí uplatněných nároků) nemovitostí, na které
fyzické osoby-žadatelé uplatnily v zákonných lhůtách jimi tvrzené
restituční nároky. Z uvedených důvodů byla proto všechna napadená
rozhodnutí obecných soudů, vycházejících z odlišných závěrů,
Ústavním soudem zrušena [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 536/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies