II. ÚS 504/99

09. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 504/99
ČESKÁ REPUBLIKA


USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha a Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti Ing. I. S., zastoupené JUDr. T. J., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999, čj. 11 Co 232/99-100, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 1. 11. 1999 doručena ústavní stížnost ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999, čj.11 Co 232/99-100, s tvrzením, že napadeným rozsudkem došlo k porušení čl. 3 odst. 1, čl. 5 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a to tím, že soud neprovedl dostatečné prověření jemu předložených skutečností a nedostatečným prosouzením věci nebyla respektována odpovědnost státu, práva a povinnosti rodičů a zejména nebylo dostatečně uznáno právo dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní a sociální rozvoj. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Městský soud v Praze svým přístupem k prověřování skutečností vztahujících se k dané věci, jejich posuzováním a způsobem jejich odůvodnění ve svém rozhodnutí nedostál povinnosti zajistit spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků a tím nebylo naplněno stěžovatelčino právo na spravedlivé projednání její záležitosti ve smyslu č. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z předložených příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. 14 Nc 370/99, rozhodl o úpravě poměrů a úpravě styku otce s nezletilým tak, že nezletilý T., byl svěřen do výchovy matky a otci uložena povinnost přispívat na výživu syna počínaje dnem 1. 4. 1999 částkou 7 000,- Kč měsíčně k rukám matky a částkou 2 500,- Kč měsíčně jako úspory, zabezpečující zejména budoucí vzdělání nezletilého, jeho další potřeby, související s jeho výchovou a zdravotním stavem na termínovaný účet, k němuž budou mít dispoziční právo pouze oba rodiče společně, a to počínaje 1. 4. 1999. Rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilým soud vyloučil k samostatnému projednání. Proti tomuto rozsudku podal otec odvolání na základě kterého Městský soud v Praze napadený rozsudek ve výrocích o výchově a výživě změnil tak, že
1

2
II. ÚS 504/99
nezletilého pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřil do výchovy matky a otci uložil povinnost přispívat na výživu syna po dobu po rozvodu částkou 5 500,- Kč měsíčně, z toho 3 000,- Kč splatnými vždy každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, počínaje právní mocí výroku o rozvodu manželství rodičů, a 2 500,- Kč na termínovaný účet, k němuž budou mít dispoziční právo oba rodiče.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 14 Nc 370/99.

Městský sond v Praze ve svém vyjádření ze dne 12. 1. 2000 uvedl, že důvody rozhodnutí tohoto soudu jsou podrobně uvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku a odkázal na toto odůvodnění. Městský soud v Praze vychází z názoru, že by soud ani neměl tyto důvody blíže rozvádět nebo je doplňovat, protože odůvodnění rozhodnutí má zásadně obsahovat vše, co bylo podkladem rozhodnutí. Pouze k námitce stěžovatelky o tom, že Městský soud v Praze neprovedl dostatečné úkony ke zjištění skutečného stavu věci, přestože byly jejím právním zástupcem vznášeny ohledně majetkových poměrů otce pochybnosti a o jejichž prověření byl soud požádán, podotýká, že stěžovatelka jako matka nezletilého ve zkoumané věci nepodávala odvolání a nezpochybňovala rozsah a správnost skutkových zjištění provedených soudem prvého stupně. Z nich též vycházel při svém rozhodnutí i Městský soud v Praze jako soud odvolací s tím, že tentýž skutkový stav pouze jinak posoudil. Závěrem Městský soud v Praze navrhl zamítnutí ústavní stížnosti pro nedůvodnost.

Vedlejší účastník řízení Ing. M. S. se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Obvodní soud pro Prahu 4 ve sdělení ze dne 21. 12. 1999 uvedl, že žádaný spis, sp. zn. 14 Ne 370/99, nelze prozatím zaslat, nebot' ve věci je nařízeno ústní jednání u zdejšího soudu na 13. 1. 2000. Jedná se o úpravu styku otce s nezletilým, věc je komplikovaná a nelze vyloučit vypracování znaleckého posudku.

Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu dospěl ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je nucen konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v projednávané věci. Ústavní soud by mohl, vzhledem k zásadě přímosti dokazování, provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. K tornu však v souzené věci nebyl důvod. Městský soud v Praze, jehož rozsudek je napaden ústavní stížností, věnoval předmětné věci náležitou pozornost, umožnil stěžovatelce uplatnit její ústavně zaručená základní procesní práva a provedl dokazování v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu.

Ústavní soud nesdílí názor navrhovatelky, že došlo rozhodnutím odvolacího soudu k porušení shora označených článků úmluvy o právech dítěte a úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Otázka posouzení návrhu na zvýšení výživného pro nezletilé dítě je věcí volné úvahy soudu odvislé od posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a
2

II. ÚS 504/99
odůvodněných potřeb osoby k výživě oprávněné. Závěry Městského soudu v Praze nejsou v rozporu s ustanoveními § 85 a § 96 odst. 1 zákona o rodině.

Ústavní soud tedy neshledal žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu,
který byl již zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát Ústavního soudu svým usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, je-li podaný návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení byly splněny, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než stížnost odmítnout.


P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9.2.2000

Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu

-11_

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 504/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies