II. ÚS 411/99 - Politická perzekuce jako restituční titul

09. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta



Podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě je povinna povinná
osoba s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat
s péčí řádného hospodáře a ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže
tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví
jiného. Takové právní úkony jsou neplatné.

Obec nemůže své vlastnické právo odvozovat ani podle zákona
č. 172/1991 Sb., pokud předmětné pozemky nepředstavují tzv.
historické vlastnictví obce. Na tento majetek se proto plně
vztahuje ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které
stanoví, že do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví
ČR, k jejichž vydání uplatní nárok odpovědná osoba podle
zvláštního předpisu.

Předpokladem použití § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je
restituční oprávněnost žadatele. Pokud se týká restitučního
titulu, nelze souhlasit se závěrem krajského soudu, že na odnětí
přídělu se žádný restituční titul nevztahuje. Krajský soud se tu
odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 188/94. Tento nález
obsahuje tvrzení, že se na odnětí přídělu žádný restituční nárok
nevztahuje, měl však na mysli konkrétní událost vyhoření
zemědělské usedlosti, na které již pro její zničení přídělce
nechtěl dál hospodařit. V tomto případě došlo k volnímu projevu
přídělce bez politické perzekuce a na základě nahodilé živelné
katastrofy.



(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 09.02.2000 sp. zn. II. ÚS 411/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti O.
S., zastoupeného JUDr. R. B., za účasti účastníka řízení Krajského
soudu v Ostravě, a vedl. účastníků 1) Okresního úřadu
- pozemkového úřadu v Olomouci, 2) Města Olomouc, proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 1999, č. j. 22 Ca 456/98,
takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 1999, č. j.
22 Ca 456/98, se zrušuje.


Odůvodnění
Ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne
20. 8. 1999, se stěžovatel domáhá zrušení v enunciátu uvedeného
rozsudku s tím, že bylo soudem porušeno jeho základní právo,
zakotvené v čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Krajský soud v Ostravě cit. rozsudkem potvrdil v přezkumném
řízení rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu
v Olomouci ze dne 14. 9. 1999, č. j. PÚ- 3091/92/Mp/III/C, kterým
bylo určeno, že stěžovatel není vlastníkem pozemků v kat. území O.
- P. s odůvodněním, že provedenými důkazy nebyly v souvislosti
s odnětím přídělu původnímu vlastníkovi prokázány žádné
skutečnosti, že by k odnětí přídělu došlo v důsledku politické
perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva
a svobody. Jedná se o závazný právní názor krajského soudu podle
rozsudku ze dne 12. 6. 1998, č. j. 22 Ca 615/97- 25.

Předmětné pozemky byly součástí přídělu č. 11 - usedlost
v kat. území O. - P., který vlastnil otec stěžovatele dle
potvrzení o právoplatném přídělu ze dne 25. 5. 1950, č. j.
565-28/2-1950, vydaného Okresní rolnickou komisí býv. Jednotného
národního výboru v Olomouci s účinností od 1. 1. 1947 podle
dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.

Do vlastnictví čs. státu přešel tento přidělený majetek
výměrem zemědělského referátu býv. Jednotného národního výboru
v Olomouci č. j. IX-614-12/5-1953/P ze dne 15. 6. 1953, kterým byl
přídělce zbaven přídělu s odůvodněním, že nesplnil podmínky
přídělu, a že na přidělené půdě nehospodařil.

Již v návrhu na přezkum rozhodnutí Okresního úřadu
- pozemkového úřadu v Olomouci stěžovatel uvedl, že byl správním
orgánem opomenut ve správním řízení jeden z nutných účastníků
řízení, a to Okresní stavební bytové družstvo Olomouc se sídlem
v Uničově, které dle kupní smlouvy o prodeji nemovitostí ze dne
14. 5. 1993 se stalo vlastníkem pozemku vzniklým z pozemku p. č.
... - ost. plocha, vše v kat. území O. - P.

Stěžovatel dále uvádí, že přezkumný soud se neztotožnil
s jeho právním názorem a v odůvodnění rozsudku uvedl, že účastníky
správního řízení podle ustanovení § 9 odst. 8 zák. č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou oprávněná osoba, která
uplatnila nárok na vydání nemovitostí u pozemkového úřadu, povinná
osoba a pozemkový fond. Okruh účastníků řízení je takto vymezen
taxativně a nelze jej proto rozšiřovat s poukazem na ust. § 14
zákona č. 71/1967. Lex specialis má tu přednost před obecnou
úpravou, obsaženou ve správním řádu.

K tomu stěžovatel uvádí, měl-li by být tento právní závěr
přezkumného soudu správný, potom i Město Olomouc by nemohlo býti
účastníkem tohoto řízení, neboť k účinnosti zákona č. 229/1991
Sb., t. j. ke dni 24. 6. 1991 pozemek p. č. 536 v kat. území O.
- P. nedrželo. Samo město Olomouc např. ve svém návrhu ze dne 11.
8. 1995 na přezkum rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu
v Olomouci ze dne 13. 7. 1995 zn. PÚ-3091/92/Mp/II, uvádí, že je
vlastníkem tohoto pozemku od 1. 1. 1993 podle zák. č. 10/1993 Sb.
a na základě prohlášení ze dne 6. 5. 1993.

Stěžovatel dále rozebírá tři předchozí rozsudky Krajského
soudu v Ostravě v této věci, které vždy rušily pro stěžovatele
kladné rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci. Jednalo
se o tyto rozsudky Krajského soudu v Ostravě :


- rozsudek ze dne 9. 7. 1996, č. j. 22 Ca 602/95-27, návrh na
přezkoumání rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze
dne 13. 7. 1995 zn. PÚ-3091/92/Mp/II učinilo město Olomouc.

Citovaným rozhodnutím pozemkový úřad určil ve výroku I., že
O. S. je vlastníkem pozemků v k. ú. O. - P. zapsaných dosud na LV
č. 2 dle geometrického plánu č. 185-22/95 ze dne 23. 3. 1995 a ve
výroku II. určil, že pozemky p. č. 4 a 23 dosud zapsaných na LV č.
1 nelze vydat z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. c) zák. č.
229/1991 Sb. V odůvodnění rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že
z provedených důkazů je zřejmé, že pozemky přešly na stát
v důsledku politické perzekuce vůči J. S., původnímu vlastníku
zemědělského majetku podle ust. § 6 odst. 1 písm. r) cit. zákona.

Citovaným rozsudkem krajského soudu bylo rozhodnuto, že
rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze dne 13. 7.
1995 zn. PÚ-3091/92/Mp/II se ve výroku I. ruší a že věc se vrací
v tomto rozsahu správnímu orgánu k dalšímu řízení z důvodu, že je
nepřezkoumatelné.

- rozsudek ze dne 18. 3. 1997, č. j. 22 Ca 596/96-18, návrh
na přezkoumání rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci
ze dne 7. 10. 1996 zn. PÚ-3091/92/Mp/III učinilo město Olomouc.

Citovaným rozhodnutím pozemkový úřad určil ve výroku I., že
O. S. je vlastníkem pozemků v k. ú. O. - P., zapsaných dosud na LV
č. 2 dle geometrického plánu č. 185-22/95 ze dne 23. 3. 1995,
který je nedílnou součástí rozhodnutí s tím, že na základě tohoto
rozhodnutí bude proveden záznam v katastru nemovitostí a ve výroku
II. určil lhůtu k zaplacení nedoplatku přídělové ceny.

V odůvodnění důkazů je zřejmé, že pozemky přešly na stát
v důsledku politické perzekuce vůči J. S., původnímu vlastníku
zemědělského majetku podle ust. § 6 odst. 1 písm. r) cit. zákona.



Citovaným rozsudkem krajského soudu bylo rozhodnuto, že
rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze dne 7. 10.
1996 zn. PÚ-3091/92/Mp/III se ruší a že se věc vrací správnímu
orgánu k dalšímu řízení z důvodu, že je nepřezkoumatelné.

- rozsudek ze dne 12. 6. 1998, č. j. 22 Ca 615/97-25, návrh
na přezkoumání rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci
ze dne 23. 10. 1997 zn. PÚ-3091/92/Mp/III/B učinilo město Olomouc.

Citovaným rozhodnutím pozemkový úřad určil, že O. S. je
vlastníkem pozemků v k. ú. O. - P. přesně specifikovaných podle
geometrického plánu č. 185-22/95 ze dne 23. 3. 1995, který je
nedílnou součástí rozhodnutí.

V odůvodnění rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že
s přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem je nutno
konstatovat, že v případě pana J. S., původního vlastníka
zemědělského majetku, došlo k odnětí zemědělského majetku
v souvislosti s jeho odmítavým postojem ke vstupu do JZD a toto
jednání pozemkový úřad kvalifikuje jako politickou perzekuci vůči
jeho osobě, na kterou se vztahuje § 6 odst. 1 písm. r) zák. č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Citovaným rozsudkem krajského soudu bylo rozhodnuto, že
rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze dne 23. 10.
1997 zn. PÚ-3091/92/Mp/III/B se ruší a že se věc vrací správnímu
orgánu k dalšímu řízení z důvodu, že nebyly prokázány žádné
skutečnosti, že k odnětí přídělu původnímu vlastníku došlo
v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně
uznávaná lidská práva a svobody.

Stěžovatel v podané stížnosti poukázal rovněž na rozpornost
jednotlivých rozsudků krajského soudu a zvláště poukázal na
skutečnost, že ve svém rozsudku ze dne 9. 7. 1996, č. j. 22 Ca
602/95-27 soud zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu jen ve výroku
I. o vlastnictví specifikovaných pozemků, ale výrok II. o nevydání
pozemků z důvodu zastavěnosti dle ust. § 11 odst. 1 písm. c) zák.
č. 229/1991 Sb. s tím související odkázání na uplatnění náhrad
ponechal v platnosti.

Tímto svým pravomocným rozsudkem tedy potvrdil restituční
nárok stěžovatele, ale v dalším svém rozsudku ze dne 12. 6. 1998,
č. j. 22 Ca 615/97-25 uvedl, že provedenými důkazy nebyly
v souvislosti s odnětím přídělu původnímu vlastníkovi prokázány
žádné skutečnosti, že k odnětí přídělu došlo v důsledku politické
perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva
a svobody.

Další námitka stěžovatele spočívá v tom, že se soud nezabýval
navrženým důkazem, a to vojenskou knížkou jeho bratra p. L. S.,
kde je v rubrice "sociální původ" uvedeno "syn samostatně
hospodařícího rolníka 35 ha" a zároveň ve svědecké výpovědi ze dne
2. 7. 1997 uvádí, že mu to na vojně způsobovalo značné problémy
a byl označen jako syn kulaka.

V závěru své stížnosti stěžovatel brojí proti právnímu závěru
přezkumného soudu v tom, že k odnětí přídělu nedošlo v důsledku
politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná
lidská práva a svobody. Odkazuje na nestranné svědecké výpovědi
paní R. S., J. O., J. D., ze kterých vyplývá, že J. S. měl
odmítavý postoj ke vstupu do zakládaného JZD a v této souvislosti
byl na něj činěn nátlak.

Odmítáním vstupu do JZD vyjádřil J. S. svůj občanský postoj,
resp. dal najevo své smýšlení, které bylo nežádoucí pro tehdejší
režim.

Nesouhlasí ani s tvrzením, že k odnětí přídělu došlo
z důvodu, že J. S. řádně neplnil svou povinnost hospodařit na
zemědělské usedlosti, jak vyplývá z rozhodnutí JNV v Olomouci ze
dne 15. 6. 1953 či záznamu ze dne 7. 9. 1953 a je nutno namítnout,
že předmětné rozhodnutí JNV v Olomouci bylo aktem státního orgánu
- zemědělského referátu v době, kdy vládla komunistická represivní
politika (politické procesy na počátku 50. let) umožňovaná
nedostatkem existence právního a demokratického státu.

Je zřejmé, že odnětí přídělu bylo v příčinné souvislosti
s odporem pana J. S. vstoupit do JZD. Na celou věc je nutno
pohlížet s ohledem, jaké byly společenské a politické podmínky
období počátku 50. let.

Ústavní soud si vyžádal k podané ústavní stížnosti vyjádření
Krajského soudu v Ostravě a Okresního úřadu, pozemkového úřadu
v Olomouci.
Vedl. účastník Okresní úřad Olomouc, pozemkový úřad ve svém
vyjádření ze dne 15. 12. 1999, č. j. PÚ-3091/92/Mp, uvádí, že jeho
rozhodnutí bylo vydáno na základě předešlého rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 1998, č. j. 22 Ca 615/97, kdy byl
pro další řízení vázán právním názorem krajského soudu.

Pokud se týká právního názoru krajského soudu ve věci
účastníků řízení, potom s tímto názorem souhlasí, ale současně
dává za pravdu stěžovateli, že město Olomouc rovněž nemohlo být
účastníkem tohoto řízení, neboť k účinnosti zákona o půdě nebylo
vlastníkem pozemku č. 536 v k. ú. O. - P. Vlastníkem tohoto
pozemku, do něhož byly sloučeny i pozemky původně ve vlastnictví
p. S., byl ke dni účinnosti zákona o půdě ČR - Okresní úřad
Olomouc, což je prokázáno výpisem z evidence nemovitostí č. 2 pro
k. ú. O. - P. ze dne 10. 8. 1992.

Pozemkový úřad souhlasí se stěžovatelem, pokud odkazuje na
rozpornost jednotlivých rozsudků soudu, a rovněž na skutečnost, že
nebylo přihlédnuto k navrženému důkazu vojenskou knížkou L. S.
V závěru svého vyjádření pozemkový úřad upozorňuje, že se pokusil
vyhledat všechny dostupné písemné materiály a svědecké výpovědi.
Vzal na vědomí společenské i politické podmínky počátku 50-tých
let a proto také rozhodoval opětovně ve prospěch restituenta až do
doby, kdy byl vázán právním názorem krajského soudu.

Předsedkyně senátu 22 Ca JUDr. E. C. jménem Krajského soudu
v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 4. 1. 2000, m. j. uvedla, že
nepovažuje za důvodnou námitku na porušení základních práv
stěžovatele, neboť řízení probíhalo striktně, postupem podle
ustanovení části páté, hlavy třetí o. s. ř. při dodržení principů
zakotvených v hlavě páté Listiny.

Současně odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu,
zvláště na nález I.ÚS 188/94, ve kterém se Ústavní soud již
zabýval problematikou odnětí přídělu. Protože stěžovatel ve svém
návrhu na přezkum namítal pouze opomenutí účastníka řízení s tím,
že již není nutno v dalším opravný prostředek odůvodňovat, držel
se přezkumný soud dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 249
odst. 2 ve spojení s § 250l odst. 2 o. s. ř., a proto nemohl
přezkoumat rozhodnutí z hlediska důvodnosti restitučního titulu.
Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Druhý vedl. účastník - město Olomouc ve svém vyjádření, které
Ústavnímu soudu došlo dne 7.2. 2000, považuje rozsudek přezkumného
soudu v Ostravě za správný a odůvodněný, zvláště poukazuje na
skutečnost, že některé věci mohou ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb.
přejít z vlastnictví státu do vlastnictví obce a dává
restituentovi oprávnění žádat vydání věci po otci. Tuto výzvu vůči
obci Olomouc uplatnil stěžovatel až dne 29. 1. 1993. Přechodu
pozemků do vlastnictví města Olomouce nemohlo zabránit ani ust.
§ 4 odst.2 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novel. V daném případě
byl majetek, který měl přejít do vlastnictví obce posuzován podle
stavu k 1. 1. 1993 Sb., jak to vyplývá ze zákona č. 10/1993 Sb.
a k tomuto datu stěžovatelem nárok uplatněn nebyl. Dle názoru
vedl. účastníka je nutno město Olomouc považovat za právního
nástupce Okresního úřadu v Olomouci v jeho postavení potenciální
povinné osoby v důsledku přechodu majetku ze zákona z vlastnictví
státu do vlastnictví obce. Jinak druhý vedl. účastník upozorňuje
na nevydatelnost požadovaných pozemků z titulu jejich zastavěnosti
podle ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel poukazuje na porušení jeho
základních práv, ústavní stížnost byla podána řádně a včas
a nevykazuje známek zjevné neopodstatněnosti, přistoupil Ústavní
soud k jejímu projednání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je
důvodná.
Z vyžádaného spisu Okresního úřadu v Olomouci, pozemkového
úřadu, č. j. PÚ- 3091/92/Mp, kat. území O. - P., O. S., Ústavní
soud konstatuje, že svůj restituční nárok uplatnil stěžovatel
u pozemkového úřadu dne 3. 8. 1992. Původní přídělce, jeho otec J.
S., zemřel dne 22. 2. 1984 bez zanechání závěti, a jako dědici
byli povolaní synové a manželka. J. S. a manželka A. S. se vzdali
svého restitučního práva ve prospěch O. S.

Před vydáním prvého rozhodnutí Okresního úřadu v Olomouci,
pozemkového úřadu ze dne 19. 4. 1995 bylo na místě samém provedeno
dne 17. 3. 1995 místní šetření, kterého se m. j. účastnila
i zástupkyně povinné osoby, t. j. Okresního úřadu v Olomouci,
uvedená v zápise v této funkci. Na místě samém bylo m. j.
konstatováno, že na částech parcel a dále na pozemku byla zahájena
výstavba obytných domů. Stavba byla zahájena po účinnosti zákona
o půdě a vztahuje se na ni ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona
o půdě.
Na základě prokázané skutečnosti restitučního titulu vydal
pozemkový úřad dne 19. 4. 1995 rozhodnutí č. j. PÚ-3091/92/Mp I.,
ve kterém určil za vlastníka předmětných nemovitostí stěžovatele.
Rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 4. 1995.

Při řízení na Katastrálním úřadě v Olomouci o zápisu
vlastnického práva ve prospěch oprávněné osoby, upozornil tento
orgán, že pozemky 536/5, 536/6, 536/7 a 536/8, byly na základě
geometrického plánu odděleny z parcely č. 536/1 a zapsány na
základě prohlášení zplnomocněných zástupců ČR, Okresního úřadu
v Olomouci a města Olomouce dne 6. 5. 1993 ve prospěch města
Olomouce. Do vlastnictví města Olomouce byla podle citovaného
prohlášení připsána i parcela 243/1, z níž byla geometrickým
plánem oddělena část, označená jako p. č. 243/4. Tato nově
vytvořená parcela byla městem Olomouc prodána J. K., který ji
okamžitě prodal fy S. s r. o. Brno. Stalo se tak den po
zaregistrování kupní smlouvy ve prospěch p. K., t. j. ještě v den
uzavření kupní smlouvy s městem Olomouc.

V důsledku právní moci cit. rozhodnutí podalo město Olomouc
správnímu orgánu návrh na povolení obnovy řízení. Obnova byla
povolena a nové rozhodnutí bylo vydáno pozemkovým úřadem opět ve
prospěch restituenta. Další návrhy na přezkumy s výjimkou
posledního podávalo již město Olomouc.

Vlastníkem předmětných nemovitostí v době účinnosti
restitučního zákona o půdě byl Čsl. stát - Okresní úřad
v Olomouci. O tomto jeho postavení nebylo žádných pochyb
a v řízení vystupoval jako povinná osoba.

Podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě je povinna povinná
osoba s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat
s péčí řádného hospodáře a ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže
tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví
jiného. Takové právní úkony jsou neplatné.

Město Olomouc nemůže své vlastnické právo odvozovat ani podle
zákona č. 172/1991 Sb., neboť předmětné pozemky nepředstavují tzv.
historické vlastnictví obce. Jednalo se o soukromý majetek,
konfiskovaný podle dekretu prezidenta č. 12/1945 a podléhající
přídělovému řízení. Na tento majetek se proto plně vztahuje
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které stanoví, že
do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví ČR, k jejichž
vydání uplatní nárok odpovědná osoba podle zvláštního předpisu.

Převod tohoto majetku ze strany Okresního úřadu v Olomouci na
město Olomouc je proto neplatný ! Z toho důvodu nemůže být město
Olomouc ani účastníkem tohoto řízení, neboť k účinnosti zákona
o půdě, t. j. k datu 24. června 1991 nebylo jejich vlastníkem
a ani držitelem.

Pro úplnost nelze souhlasit ani s právním závěrem krajského
soudu v tom, že účastníci restitučního řízení jsou taxativně
stanoveni § 9 odst. 8 zákona o půdě. Ostatně sám zákon v citaci
§ 9 odst. 8 zákona o půdě nevztahuje takto vymezenou platnost na
zákon jako celek, nýbrž na předchozí ustanovení. Jinak podle
ustanovení § 9 odst. 5 zákona o půdě může pozemkový úřad zřídit
nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno, popř. uložit
jiná opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů
jiných vlastníků. Všichni dotčení tímto ustanovením se stávají
rovněž účastníky řízení a je tím vlastně naplňováno ustanovení §
14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Protože na celou tuto restituční kauzu nutno pohlížet jako na
nedělitelný celek, a to od uplatnění nároku až po jeho konečné
vyřízení, nutno se rovněž vrátit k rozsudku. Krajského soudu
v Ostravě ze dne 9. 7. 1996, č. j. 22 Ca 602/95-27, který nabyl
právní moci dne 5. 8. 1996.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto, že rozhodnutí Okresního
úřadu v Olomouci, pozemkového úřadu ze dne 13. 7. 1995, č. j.
PÚ-3091/92/Mp/II se ve výroku I. ruší a věc se vrací v tomto
rozsahu správnímu orgánu k dalšímu řízení.

V části II. cit. rozhodnutí pozemkového úřadu tento orgán
stanovil, že p. č. 4- st. plocha o výměře 0,1262 a, p. č.
23-zahrada o výměře 0,6010 ha nelze vydat do vlastnictví
stěžovatele z důvodu uvedených v § 11 odst. 1 písm. c) zákona
o půdě. V odst. 2 téhož paragrafu zákon o půdě stanoví, že
v případě nevydání nemovitosti pro její zastavěnost přísluší
oprávněné osobě nárok na bezplatné převedení jiných pozemků ve
vlastnictví státu do jeho vlastnictví nebo náhradu podle
ustanovení § 14 a § 16 zákona o půdě. Na tento nárok byl
restituent v cit. rozhodnutí pozemkového úřadu upozorněn.
Předpokladem použití § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je
restituční oprávněnost žadatele. Tu tedy svým rozsudkem krajský
soud potvrdil a ve vztahu k oprávněnosti restituenta se jedná
v této části o res iudicata. Pokud se týká restitučního titulu,
nelze souhlasit se závěrem krajského soudu, že na odnětí přídělu
se žádný restituční titul nevztahuje. Krajský soud se tu odvolává
na nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 188/94. Tento nález obsahuje
tvrzení, že se na odnětí přídělu žádný restituční nárok
nevztahuje, měl však na mysli konkrétní událost vyhoření
zemědělské usedlosti, na které již pro její zničení přídělce
nechtěl dál hospodařit. V tomto případě došlo k volnímu projevu
přídělce bez politické perzekuce a na základě nahodilé živelné
katastrofy.

V posuzovaném případě je však situace naprosto odlišná. Podle
souhlasných výpovědí svědků R. S. a J. D. a samotného stěžovatele,
provedených formou čestných prohlášení, když písemné doklady
nemohly být dohledány, byl zjištěn pozemkovým úřadem tento stav:
na usedlost v O.-P. se otec stěžovatele nastěhoval v r. 1945. Tuto
usedlost převzal po svém bratru, který se v tuto dobu přestěhoval.
Tenkrát na usedlosti nebylo zhola nic, pouze nějaké zásoby osiva
a stroje ve špatném stavu. Otec stěžovatele byl nucen zakoupit
veškeré zvířectvo a stroje, které nutně potřeboval k hospodaření.
Asi dva roky po nastěhování měl jeho otec velmi mnoho práce. Byl
nucen obdělávat pole a ještě dávat dohromady dům. V tuto dobu
tvrdě pracoval od rána do noci. Okolo roku 1949 přišli funkcionáři
KSČ s myšlenkou založení JZD. Jeho otec měl jedny z nejlepších
pozemků, výborných zejména pro pěstování zeleniny. Zakladatelé
družstva na něho činili nátlak, aby vstoupil do družstva a tím
pádem, aby jim předal i své pozemky a veškerý inventář. Tehdy
původní přídělce byl jedním z nejlepších hospodářů a oni jej
chtěli jako příklad pro ostatní. Řekli mu, že jestli jim pozemky
a inventář nepředá a nevstoupí do JZD, tak si to vynutí jinou
cestou a že jej můžou i zavřít nebo vystěhovat do pohraničí.
V roce 1951 si otec stěžovatele zajistil kupce na příděl a zároveň
chtěl odkoupit usedlost v T., kde by mohl v klidu hospodařit.
Prodej mu byl ale znemožněn bývalými funkcionáři KSČ a tak musel
zůstat. V r. 1953 byl vystěhován i s rodinou do B. na statek.
V době odnětí přídělu se přídělce již nemohl nijak bránit, měl
v tuto dobu již čtyři děti. Bylo s ním manipulováno tehdejšími
funkcionáři. Později musel ještě platit za znehodnocení strojů,
které ve špatném stavu převzal a naopak ještě vyspravil. K těmto
svědeckým výpovědím přezkumný soud vůbec nepřihlédl, ač musí být
evidentní, že po namáhavé práci několika let, kdy v hospodaření
dosáhl zemědělec výrazných úspěchů, by se z ničeho nic tohoto
majetku nevzdával. K tomu jako důkaz přistupuje i vojenská knížka
jeho syna, která ho vystavuje perzekvovanému postavení syna kulaka
při vyloučení rovnosti v právech i v důstojnosti.

Pokud se týká námitky, uplatněné druhým vedl. účastníkem,
Ústavní soud se s ní rovněž nemůže ztotožnit, neboť obsahuje m.j.
i nepřesné údaje.

Zákon č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu na rok 1993, který
nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1993, v části čtrnácté - § 18 doplňuje
Zákon ČNR č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku
České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona ČNR č.
485/1991 Sb. v tom, že v § 3 se za odstavec 2 doplňují odstavce
3 a 4.

Ustanovení § 3 odst. 3 hovoří o přechodu objektů komplexní
bytové výstavby a pozemků, které s nimi tvoří funkční celek,
jestliže splňují podmínky uvedené v odst. 1 písm. a) a jejich
investory byly ke dni účinnosti tohoto zákona okresní úřady,
hlavní město Praha nebo města Brno, Plzeň a Ostrava.

Na projednávanou věc se tedy toto novelizované ustanovení
nevztahuje, rovněž tak se na ni nevztahuje ustanovení odstavce 4
cit. paragrafu.

Není pravdivé tvrzení, že stěžovatel neuplatnil včas svůj
restituční nárok. Učinil tak již podáním svého návrhu pozemkovému
úřadu dne 3. 8. 1992 ve vztahu na povinnou osobu, kterou byl
Okresní úřad Olomouc.

Novelizací cit. ustanovení § 3 zákona nedošlo ke zrušení
§ 4 odst. 2 zák.č. 172/1991 Sb. ani k vyloučení jeho ochrany pro
restituovaný majetek. Ostatně k zápisu přechodu vlastnictví
pozemků ze státu na město Olomouc došlo v operátech katastru
nemovitostí až na základě prohlášení ze dne 6. 5. 1993. Celý tento
převod, jak uvedeno výše, byl však neplatný.

V daném případě jsou tedy dány jako restituční titul podmínky
ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, neboť předmětné
nemovitosti přešly na stát v důsledku politické perzekuce otce
stěžovatele. postupem soudu bylo tak porušeno základní právo
stěžovatele na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst.
1 Listiny a čl. 90 Ústavy, neboť mu nebyla soudem poskytnuta
ochrana jeho práv.

Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnosti zcela vyhověl
a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 1999, č. j. 22
Ca 456/98, zrušil.


Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 411/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies