III. ÚS 13/2000

10. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu navrhovatele Mgr. J. K., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, na zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19.10. 1999, čj. 23 Co 506/99-92,

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel podal dne 6. 1. 2000 návrh, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. V předmětném návrhu brojil proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, čj. 23 Co 506/99-92, s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Příbrami, sp.zn. 12 C 95/96 a z něj zjistil, že dne 14. 5. 1996 podal navrhovatel žalobu o zaplacení nevyplacené mzdy proti třem společnostem, jako zakladatelům akciové společnosti I. Okresní soud v Příbrami dne 27. 4. 1999 rozsudkem, čj. 12 C 95/96-64, žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 1999, čj. 23 Co 506/99-92 tak, že co do merita věci rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Ze spisu Okresního soudu v Příbrami, sp.zn. 12 C 95/96, Ústavní soud zjistil, že v rámci jednání před odvolacím soudem navrhovatel navrhoval, aby tento soud připustil proti rozsudku dovolání. Odvolací soud však dovolání výslovně nepřipustil.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní soud opakovaně judikuje, že o nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor; práva podat dovolání podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, který stanoví, že "Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání" je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam", však nevyužil. Ze spisu, sp. zn. 12 C 95/96, Okresního soudu v Příbrami Ústavní soud dále zjistil, že argumenty, kterými stěžovatel odůvodnil své odvolání a které uplatnil i jako důvod k vyslovení přípustnosti dovolání, tj. posouzení právních otázek zásadního významu, jsou identické s argumenty, uváděnými v ústavní stížnosti. Podstata odlišnosti právního názoru stěžovatele od právních závěrů vyslovených v rozsudcích obecných soudů, rozhodujících v jeho soudním sporu, spočívá v tom, že navrhovatel se domnívá, že obchodní společnost, která je založena zakladatelskou smlouvou, má možnost zaměstnávat fyzické osoby před svým zápisem do obchodního rejstříku, tedy před okamžikem svého vzniku. Jestliže společnost nebyla do obchodního rejstříku nikdy platně zapsána, odpovídají za veškeré závazky, vzniklé po podpisu zakladatelské listiny, zakladatelé společně a nerozdílně. Soudy naopak zaujaly stanovisko, že společnost nebyla nikdy založena, nemohla tedy vstoupit jako zaměstnavatel do pracovněprávních vztahů s navrhovatelem. Stejně tak nemohli do těchto vztahů vstupovat zakladatelé společnosti, neboť zakladatelé jsou v té době oprávněni pouze k úkonům směřujícím ke vzniku společnosti (tj. k zápisu do obchodního rejstříku).

Ústavněprávní argumentace navrhovatele je obsahově shodná s argumentací, kterou uplatnil před obecnými soudy a kterou cíleně hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před Krajským soudem v Praze vytvořil prostor, když přípustnost dovolání navrhl. Navrhovatel však svého práva podat dovolání k dovolacímu soudu ve smyslu ustanovení odst. 2 § 239 o. s. ř. nevyužil, a proto Ústavní soud dospěl k závěru, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustnou odmítl.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 10. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 13/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies