III. ÚS 510/99

10. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu navrhovatele Statek N. H., s.p., zastoupený JUDr. J. N., advokátem, na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1999, čj. 21 Co 86/99-129,

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel podal dne 15. 10. 199 návrh, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 18. 10. 1999. V předmětném návrhu brojil proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. 21 Co 86/99, s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, dané mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp.zn. 18 C 167/95 a z něj zjistil, že dne 14. 12. 1994 podal podnik Zemědělské zásobování a nákup v Jindřichově Hradci žalobu proti Ing. V. B., soukromému podnikateli a Fondu národního majetku, o vydání bezdůvodného obohacení - zaplacení částky 2.194.000 Kč s příslušenstvím. Později vzal zpět část žaloby týkající se Fondu národního majetku. Předmětná částka měla být tvořena úvěry na zásoby jednotky, privatizované ing. Bočkem. Obvodní soud pro Prahu 4 dne 16. 9. 1998 rozsudkem, čj. 18 C 167/95-100, žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že žalobce neprokázal, že by předmětnou částku skutečně zaplatil a tedy že k plnění, které by bylo bezdůvodným obohacením, došlo. Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel odvolání, v němž namítal neúplnost skutkových zjištění a nesprávné právní závěry soudu I. stupně. Městský soud v Praze dne 17. června 1999 rozsudkem, čj. 21 Co 86/99-129, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Rozsudek odůvodnil tím, že žalobce neprokázal, že plnil za žalovaného, co měl tento plnit sám a že tedy na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení.
Rozsudek napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž namítal, že úvahy soudu jsou diskriminující, neboť soud porušil právo vlastníka určit a rozhodnout k jakému jeho majetku se vztahuje konkrétní úvěrové zatížení. Soud proto měl svým postupem porušit jeho základní právo na spravedlivý proces, dané mu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve svém vyjádření ze dne 3. 12. 1999 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, v podstatě opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Navrhovateli nebylo bráněno, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (navrhovatel to ostatně ani nenamítal), soudy ve věci jednaly, prováděly navržené důkazy, na jejich základě rozhodly a své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. Postupovaly přitom v souladu s ust. § 132 občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem.
Z předmětného spisu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel neprokázal, že spornou částku, která by se vázala na privatizovaný majetek, skutečně za žalovaného zaplatil a tím došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení. Neunesl tedy důkazní břemeno ve smyslu § 120 odst. 2 o.s.ř. Touto skutečností se obecné soudy pečlivě zabývaly a odůvodnily přesvědčivě své stanovisko. Pokud jde o námitku, že odvolací soud neprovedl navrhovaný důkaz znalcem, je třeba vzít v úvahu, že soud není povinen provést v řízení všechny navrhované důkazy, pokud provedené důkazy postačují k posouzení věci. V souzeném případě odvolací soud doplnil dokazování provedené soudem I. stupně a na základě provedených důkazů jeho závěry potvrdil. Jestliže dospěl k závěru, že pro posouzení nároku žalobce není třeba provedení důkazu znaleckým posudkem a v odůvodnění rozsudku tento závěr přesvědčivě zdůvodnil, což se i stalo, nelze mu neprovedení takového důkazu vyčítat. Ostatně v daném případě se jednalo o posouzení právních otázek, nikoliv otázek, k nimž by bylo třeba odborných znalostí ve smyslu ust. § 127 odst. 1 o.s.ř. Zde je třeba poukázat na zásadu iura novit curia, podle níž otázky právního posouzení nemohou být předmětem znaleckého posudku.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla porušena navrhovatelova základní práva daná mu ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Nezbylo mu proto než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2000

JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 510/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies