III. ÚS 408/99

10. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky M. L., zastoupené JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 30 Ca 97/98-64, ze dne 25. 5. 1999, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Trutnově, čj. POZ/242/96-Er, ze dne 29. 4. 1998,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelka podala dne 20. 8. 1999 telefaxový návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doplněn písemným podáním z téhož dne, doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 8. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 30 Ca 97/98-64, ze dne 25. 5. 1999, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad") v Trutnově, čj. POZ/242/96-Er, ze dne 29. 4. 1998. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru navrhovatelky porušena ustanovení čl. 1, 10 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v návaznosti na čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 30 Ca 97/98, vedený u Krajského soudu v Hradci Králové. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala u uvedeného soudu žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým tento orgán podle § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") rozhodl, že navrhovatelka není vlastnicí v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí. Z rozhodnutí pozemkového úřadu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka uplatnila podle zákona o půdě nárok na vrácení nemovitého majetku. Při specifikaci tohoto majetku pozemkový úřad vyčlenil nemovitosti, které původně patřily firmě Bratří B., která byla obchodní společností, a nemovitosti původně patřící fyzickým osobám. Dále pozemkový úřad zjistil, že tyto nemovitosti byly původním vlastníkům jako osobám židovského původu odebrány v roce 1941 a vlastnicky připsány v pozemkových knihách Německé říši. Po roce 1945 byly nemovitosti konfiskovány a byla na ně uvalena národní správa a posléze byla předány národním podnikům. Nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb., a podle tohoto dekretu a podle zák. č. 128/1946 Sb. bylo možno získat nemovitosti zabrané Německou říší zpět na základě žádosti podané u příslušného orgánu. Tento postup však podle zjištění pozemkového úřadu původní vlastníci nezvolili a po roce 1945 žádná část majetku nepřešla zpět do rukou rodiny B. Na základě podrobného rozboru pak pozemkový úřad dospěl k závěru, že nelze požadované nemovitosti vrátit navrhovatelce, protože tyto nemovitosti nepřešly na stát v rozhodném období. Vzhledem k této skutečnosti již pozemkový úřad dále nezkoumal otázky postavení navrhovatelky jako oprávněné osoby podle zákona o půdě a otázku, zda požadované nemovitosti spadají pod věcný rozsah tohoto zákona.

Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podala navrhovatelka opravný prostředek, v němž namítala, že pozemkový úřad nesprávně vyložil ustanovení § 1 dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb. a § 4 odst. 1 zákona o půdě. Podstatou jejích námitek bylo to, že podle jejího názoru uvedené ustanovení určovalo neplatnost majetkoprávních jednání v tomto ustanovení uvedených (včetně jednání, jakým právní předchůdci navrhovatelky pozbyli svého vlastnictví) jako neplatnost absolutní, nastávající přímo ze zákona dnem jeho účinnosti. Uvedený dekret sice odkazoval na zvláštní úpravu, která měla upravit postup uplatnění nároků, žádný takový dekret však vydán nebyl a zák. č. 128/1946 Sb. tuto zvláštní úpravu nenahrazuje. Pro tento svůj názor navrhovatelka v opravném prostředku uvedla další důvody dovozené z jejího výkladu předmětných ustanovení. O podaném opravném prostředku rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, který na základě přezkoumání skutkových podkladů dospěl k následujícím zjištěním a právním závěrům. Listinnými důkazy bylo v řízení prokázáno, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány v r. 1941 ve prospěch tehdejší Německé říše. Přechod vlastnictví byl zapsán v pozemkových knihách. Podle § 2 zák. č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetko-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetků vzcházejících, je takový přechod vlastnického práva neplatný, ledaže ten, na koho majetek přešel, je osobou státně spolehlivou a v převodu došlo za podmínek dále v tomto zákoně uvedených. Zákon č. 128/1946 Sb. navazoval na dekret prezidenta č. 5/1945 Sb., který v § 1 odst. 1 stanovil, že jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetko-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace, národní, rasové nebo politické persekuce. Dále Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že neplatnost podle zák. č. 128/1946 Sb. je neplatností původní, není však neplatností absolutní, protože ji nemůže uplatnit každý. Tato neplatnost je pouze neplatností relativní a uplatňovat ji mohly jen určité, v zákoně uvedené osoby. Na základě podrobného právního rozboru tohoto institutu pak Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že k navrácení majetku podle obou uvedených právních norem nedocházelo přímo, ale nárok musel být zákonem požadovaným způsobem uplatněn u příslušného okresního soudu ve stanovené promlčecí době 3 let od účinnosti zákona (tj. od 17. 6. 1946). Sama navrhovatelka, uvedl krajský soud, připustila, že k takovému uplatnění nároku nedošlo. Z těchto skutečností a právních rozborů pak Krajský soud v Hradci Králové vyvodil, že předmětné nemovitosti nepřešly vlastnicky na stát či jinou právnickou osobu v rozhodné době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 některým z důvodům uvedených v § 6 odst. 1 zákona o půdě, protože stát s nimi jako vlastník nakládal již od roku 1945, a to bezprostředně po účinnosti dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb. Na základě uvedených skutečností pak Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem, čj. 30 Ca 97/98-64, ze dne 25. 5. 1999, potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu.

Proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové podala navrhovatelka návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jejího názoru byla napadeným rozhodnutím porušena její základní práva chráněná Ústavou ČR, Listinou, Úmluvou o lidských právech a základních svobodách a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Konkrétně pak správní orgán i soud porušily čl. 1 Ústavy ČR, který vyjadřuje demokratičnost a právní charakter státu, úctu k lidským a občanským právům a svobodám, čl. 10 Ústavy ČR, který stanoví bezprostřední závaznost a přednost před zákonem u mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách ratifikovaných a vyhlášených ČR, čl. 1 Listiny, který stanoví, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech, čl. 3 odst. 1 Listiny, podle něhož se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu, čl. 3 odst. 3 Listiny, podle něhož nikomu nesmí být činěna újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny, podle něhož meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem a zákonná omezení musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, čl. 11 odst. 1 Listiny, který upravuje vlastnické právo, jeho stejný obsah pro všechny vlastníky a jeho ochranu a dědění, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví zákaz diskriminace založené na jakémkoliv důvodu při užívání zaručených lidských práv a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle něhož jsou si všichni před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoliv diskriminace. Porušení uvedených ustanovení rozhodnutím pozemkového úřadu a soudu spatřovala navrhovatelka v tom, že uvedené orgány neprovedly historický, teleologický a systematický výklad dekretu prezidenta č. 5/1945 a zák. č. 128/1946 Sb. a nedošly proto ke správnému závěru, že těmito ustanoveními bylo obnoveno vlastnické právo původních vlastníků ex tunc. Nesprávný je rovněž podle názoru navrhovatelky i závěr soudu, že nemovitosti přešly na stát mimo rozhodné období. V této souvislosti navrhovatelka připomněla dobový intabulační princip, kterým došlo k přechodu nemovitostí na stát. Zápis do pozemkových knih však nastal až v roce 1949, tedy nepochybně v rozhodném období. Dále navrhovatelka porovnala účel a smysl všech tzv. restitučních zákonů a na základě konstatování, že jejich účel a smysl měl být stejný, dospěla k závěru, že nerozšíření okruhu oprávněných osob v zákoně o půdě stejným způsobem jako v zák. č. 87/1991 Sb. vytvořilo asymetrii a v důsledku toho nerovné postavení osob, jimž byl v době okupace ČSR nacistickým Německem odňat postupem uvedeným v dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb. majetek zemědělský, a osob, které takto přišly o majetek nezemědělský. Pokud se tohoto nesprávného principu držely oba orgány veřejné moci, dopustily se zásadního pochybení, kterým porušily ústavněprávně chráněna práva navrhovatelky. Navrhovatelka především namítala, že v této souvislosti měl soud na základě komplexního výkladu pružně aplikovat právní předpisy. Žádala proto, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí.

K výzvě Ústavního soudu podal Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení své vyjádření k návrhu. Krajský soud v Hradci Králové se plně odvolal na odůvodnění napadeného rozsudku. Uvedl dále, že navrhovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, jimiž se krajský soud v přezkumném řízení plně zabýval a jeho řešení odpovídá názorům tehdejší právní teorie i judikatuře z doby před únorem 1948. Podle jeho názoru soud postupoval v souladu s ústavním pořádkem a se zákonem, zejména pak se zákonem o půdě.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů. Do rozhodovací praxe obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala právě ochrany základních ústavních práv, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem návrhu je nesouhlas navrhovatelky s právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí soudu a jiný vlastní právní názor, který odůvodňuje to, že by navrhovatelce v souvislosti s uplatněným restitučním nárokem mělo být vyhověno. V této souvislosti je nutno obecně připomenout, že neúspěch ve sporu není ještě porušení základní práv a svobod, pokud orgány veřejné moci při rozhodování ve věci postupovaly v souladu s ústavním pořádkem a se zákonem. V předmětné věci navrhovatelka v podstatě namítá především porušení vlastnického práva a porušení práva na spravedlivý proces s nedodržením některých obecných principů jako je zákaz diskriminace, rovnost osob před zákonem apod. Především je nutno si uvědomit, že ani soud ani správní orgán svým postupem nemohly porušit tyto obecné principy ve vztahu k rozhodování o restitučním nároku navrhovatelky. Obecný soud i správní orgán postupovaly v hranicích právní úpravy, která stanoví principy pro odčinění některých majetkových křivd v rozhodném období. Soud ani správní orgán svými rozhodnutími nemohly navrhovatelku diskriminovat ani porušit její právo na stejné postavení před zákonem, protože tato právní úprava se aplikuje stejným způsobem a za stejných podmínek vůči všem osobám, které jsou v obdobném postavení jako navrhovatelka. Z pohledu chráněného vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny je pak nezbytné uvést, že postupem podle příslušných restitučních předpisů mělo teprve dojít k obnovení vlastnických práv, tedy postupem podle těchto předpisů se řešila otázka, zda tu vlastnické právo je či není. Listina v této obecné rovině neposkytuje a ani nemůže poskytovat ochranu jen tvrzenému vlastnickému právu ve sporu. Ústavní soud dále přezkoumal postup obecného soudu i správního orgánu z pohledu práva na spravedlivý proces. V postupu obecného soudu pak Ústavní soud neshledal žádná pochybení, která by byla porušením práva na spravedlivý proces. Je sice pravda, že soudy v rámci obecných zásad provádějí výklad práva, avšak tímto výkladem nemohou jít rozhodně contra legem a dovozovat, že vykládaným právním předpisem měl zákonodárce na mysli něco, co v tomto právním předpise neuvedl. I soudce podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR je při svém rozhodování vázán zákonem. Vzhledem k těmto úvahám dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena uvedená základní práva navrhovatelky.

Na základě výše uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je odvolání nepřípustné.

V Brně dne 10 února 2000

JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 408/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies