III. ÚS 231/99

10. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti M. B., a F. U., zastoupených JUDr. D. N., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 37 Co 923/96-119, ze dne 17. 2. 1999, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, čj. 5 C 512/92-81, ze dne 6. 9. 1996,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelé podali dne 7. 5. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 10. 5. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 37 Co 923/96-119, ze dne 17. 2. 1999, jímž byl formálně změněn rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, čj. 5 C 512/92-81, ze dne 6. 9. 1996, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatelů na přechod vlastnického práva k pozemkům ze žalovaných na ně. Podle názorů navrhovatelů byla napadenými rozsudky porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 5 C 512/92, vedený u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé jako žalobci se žalobou podanou u uvedeného soudu domáhali, aby soud rozhodl, že pozemky, a to část původní kat. parcely č. 89, nyní část pozemku p.č. 92/2 o výměře 167 m2, část původní kat. parcely č. 92, nyní část. pozemku p.č. 92/2 o výměře 441 m2, část původní kat. parcely č. 89, nyní část pozemku p.č. 89/3 o výměře 395 m2, část původní kat. parcely č. 92, nyní část pozemku p.č. 89/3 o výměře 183 m2 a část původní kat. parcely č. 89, nyní část pozemku p.č. 105 o výměře 25 m2 zapsaných pro k.ú. L. u Katastrálního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, přecházejí podle § 8 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") ze žalovaných na žalobce podle navrženého poměru. Uvedeného rozhodnutí se domáhali v rámci zákona o půdě proti fyzickým osobám, které podle jejich názoru předmětné nemovitosti získaly od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě jejich protiprávního zvýhodnění. Na základě skutkových zjištění v rámci provedeného řízení Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou dospěl k závěru, že přidělení pozemků ve vyšší výměře než povolovalo ust. § 200 odst. 2 občanského zákoníku ve znění tehdy platném (603 m2 pro prvního a druhého žalovaného, 628 m2 pro třetího žalovaného) nelze považovat za porušení tehdy platných předpisů, protože správní orgány, které o přidělení těchto pozemků rozhodovaly, jednaly v rámci institutu správního uvážení, který byl příslušnými ustanoveními občanského zákoníku zakotven. Soud I. stupně z provedených důkazů (výslech svědků i šetření na místě samém) dovodil, že místní situace odůvodňovala postup podle § 200 odst. 2 občanského zákoníku ve znění platném v době rozhodování správních orgánů. Dále soud na základě provedených důkazů dovodil, že v předmětné věci nebylo možno konstatovat ani protiprávní zvýhodnění nabyvatelů, když nikdo jiný o předmětné pozemky neprojevil zájem a pozemky samy byly v době přidělení ve velmi zanedbaném stavu. Soud I. stupně proto rozsudkem, čj. 5 C 512/92-81, ze dne 6. 9. 1996, žalobu navrhovatelů zamítl.
Proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně podali navrhovatelé odvolání, v němž znovu namítali, že pozemky byl přiděleny v rozporu s tehdy platnými předpisy, a poukázali na následně probíhající stavební řízení, v němž se projevilo protiprávní zvýhodnění nabyvatelů, dané postavením jednoho z původních nabyvatelů. Současně žádali, pokud odvolací soud odvolání zamítne, aby ve věci připustil dovolání v otázce zásadního právního významu, kterou spatřovali v posouzení správnosti postupu při zřízení práva osobního užívání pozemku podle § 200 občanského zákoníku v původním znění (překročení maximální výměry pozemku ke zřízení zahrady). K odvolání navrhovatelů rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně jako soud odvolací. Odvolací soud v rámci odvolacího řízení rozsáhle doplnil dokazování a na základě skutkových zjištění před soudem I. stupně i soudem odvolacím pak dovodil, že v předmětné věci nebylo prokázáno, že by nabyvatelé získali sporné pozemky v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Uvedený závěr odvolací soud rozsáhle odůvodňuje s věcnou i právní argumentací. Pokud jde o námitku protiprávního zvýhodnění nabyvatelů v souvislosti s následným stavebním řízením uvedl odvolací soud, že i případné takové skutečnosti by nemohly být významné pro posouzení otázek týkajících se nabytí samotných pozemků. Na základě uvedených závěrů pak Krajský soud v Brně rozhodl ve věci rozsudkem, čj. 37 Co 923/96-119, ze dne 17. 2. 1999 tak, že změnil rozsudek soudu I. stupně a zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Výrok odvolacího soudu byl sice uvozen jako rozsudek, měnící výrok soudu I. stupně, avšak změna se týkala pouze formulace výroku, nikoliv podstaty samé, protože i tímto výrokem byla žaloba navrhovatelů zamítnuta.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali navrhovatelé současně dovolání a návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. O dovolání rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který usnesením, čj. 28 Cdo 1821/99-145, ze dne 5. 10. 1999, podané dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost. Nejvyšší soud ČR při posuzování přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") dospěl k závěru, že ve výkladu ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě a § 199 a 200 občanského zákoníku není shledán zásadní právní význam, protože tyto otázky již byly dovolacím soudem řešeny a rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Dovolací soud dále uvedl, že otázkou zásadního právního významu není s ohledem na § 8 odst. 1 zákona o půdě ani posouzení činnosti či nečinnosti příslušných orgánů a uživatelů pozemků při změně kultury zemědělské půdy z kategorie orná půda a pastvina na zahradu. V souladu s judikaturou je i v rozsudku odvolacího soudu uvedené posouzení pojmu "zemědělská půda" užitého v § 199 občanského zákoníku v tehdy platném znění.

O podaném návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti rozhodoval pak Ústavní soud v tomto řízení. Je nutno však uvést, že Ústavní soud se zabýval pouze návrhem směřujícím proti rozsudku soudu odvolacího a soudu I. stupně, nezabýval se usnesením Nejvyššího soudu vzhledem k tomu, že návrh navrhovatelů proti tomuto rozhodnutí nesměřoval.

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti se navrhovatelé dovolávali ochrany svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušení svých práv napadenými rozsudky spatřovali v tom, že předložené důkazy byly obecnými soudy neobjektivně hodnoceny, bylo rozhodováno v rozporu s nimi, nebyl spolehlivě zjištěn skutečný stav věci a došlo k pochybení při výkladu právních předpisů. Svá tvrzení o porušení základních práv opírali navrhovatelé především o skutečnost, že podle jejich názoru žalovaní nabyli pozemky v rozporu s tehdy platnými předpisy (vyšší výměra), v rozporu s předpisy, upravujícími režim nakládání se zemědělskou půdou a byli neoprávněně zvýhodněni v důsledku známostí, které měl jeden z původních žalovaných. Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud zrušil jak rozsudek soudu I. stupně, tak i rozsudek soudu odvolacího.

K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dohledu nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, došlo k porušení jeho základních práv a svobod, chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci se navrhovatelé dovolávali ochrany svého práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházejících a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem návrhu je polemika navrhovatelů se skutkovými zjištěními, která vyplynula z provedeného dokazování před obecnými soudy, jejich hodnocením a s právními závěry, které obecné soudy na základě těchto skutkových zjištění učinily. V této souvislosti nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že předmětnými otázkami se zabýval již v mnoha svých rozhodnutích a jeho rozhodovací praxe je ustálená a konstantní. Ústavní soud nemůže zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů, protože tento proces je věcí obecných soudů, které postupují podle příslušných ustanovení o.s.ř. Proces hodnocení důkazů je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů podle § 132 o.s.ř., která ukládá soudů hodnotit každý důkaz jednotlivě a i v jejich vzájemných souvislostech. Pokud obecné soudy postupovaly v hranicích této zásady nelze do jejich postupu zasahovat a není zde ani možné namítat porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. V předmětné věci na základě přezkoumaného listinného materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že proces dokazování před obecnými soudy probíhal v intencích výše zmíněné zásady. Obecné soudy provedly dokazování s respektováním dispoziční zásady civilního procesu, tj. dokazování k návrhům účastníků řízení. Při svém rozhodování, které je dokumentováno v odůvodněních napadených rozsudků, uvedli jaké důkazy byly provedeny a jak je soudy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Ve vztahu k námitkám obsaženým v návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti je nutno uvést, že tyto námitky již byly projednávány zejména v rámci odvolacího řízení a odvolací soud se jimi zabýval velmi podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí. Právní závěry, které obecné soudy vyvodily ze zjištěného skutkového stavu, jsou v souladu s tímto zjištěným skutkovým stavem, Ústavní soud, jak již také ve svých rozhodnutích judikoval, neshledal zásadní nesoulad a rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, z nich vyvozenými, které by tento orgán opravňovaly zasáhnout do výsostné domény obecných soudů. Obecně pak lze uvést, že nesouhlas navrhovatelů s právními závěry obecných soudů, který je samozřejmě pochopitelný z jejich subjektivního pohledu, nelze v obecném pohledu považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Vzhledem k těmto závěrům pak Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces.

S ohledem na výše uvedené pak Ústavnímu soudu nezbylo než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2000

JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 231/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies