I. ÚS 489/98

10. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 489/98


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele O. Jednota, zastoupeného JUDr. P. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 19 Co 433/97, ze dne 1. 7. 1998, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 11. 1998 domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 19 Co 433/97, ze dne 1. 7. 1998. Uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 6 C 265/92, ze dne 27. 10. 1993, byl zamítnut jeho návrh, jímž se domáhal, aby odpůrci - Tělocvičné jednotě S. (dále jen "vedlejší účastník"), byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o navrácení majetkových práv ohledně nemovitosti v k. ú. S., parc. č. 252 a 253 "zastavěná plocha - občanské vybavení" a parc. č. 587/3 "ostatní plocha - hřiště". Odvolací soud poté změnil rozsudek soudu I. stupně a žalobě stěžovatele vyhověl. O dovolání vedlejšího účastníka rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, sp. zn. 3 Cdon 1038/96, ze dne 29. 5. 1996, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 19 Co 674/93, ze dne 11. 5. 1994, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Věcí se tedy znovu zabýval Krajský soud v Brně, který, vázán právním názorem dovolacího soudu, rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil zamítavý rozsudek soudu I. stupně.

V odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil názor, že výzva k vydání nemovitostí byla neúčinná. "Podle ustanovení § 2 zákona č. 232/1991 Sb. nárok na vrácení majetkových práv uplatní oprávněná organizace písemnou výzvou ve lhůtě uvedené v § 2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb., tj. do 31. 12. 1991. K písemné výzvě oprávněná organizace připojí doklad o registraci podle zvláštního předpisu a své stanovy a doklady prokazující uplatňovaný nárok. Podle ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku) jednání jménem občanského sdružení a jeho nižších organizačních složek nebo orgánů upravují stanovy. Je-li k platnosti právního úkonu předepsána písemná forma, je potřeba podpisu nejméně dvou oprávněných osob. Podle stanov předložených navrhovatelem, a to čl. 6, O. zastupuje a jeho jménem jedná starosta a jednatel, župy a jednoty rovněž starosta a jednatel." Soud dále k námitce stěžovatele, že se jednalo pouze o výzvu, nikoli o dohodu o navrácení majetkových práv, uvedl, že tato námitka nemůže obstát. Podle jeho názoru výzva k navrácení majetkových práv je závažným hmotně právním úkonem a právě proto pro něj zákon stanovil písemnou formu. Vzhledem k tomu, že v daném případě výzva nesplnila zákonné podmínky pro platný právní úkon podle tehdy platných předpisů, nemohla být považována za platné uplatnění nároku na vrácení majetkových práv.

S argumentací soudu však stěžovatel nesouhlasí a je přesvědčen, že byly porušeny zásady spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a porušeno jeho právo na soudní ochranu, jak je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolací soud vycházel při svém rozhodování z rozsudku Nejvyššího soudu ČR a dovodil, že pro platný právní úkon je třeba při zachování písemné formy podpisu nejméně dvou oprávněných osob a dovolává se ustanovení § 104 odst. 1 hospodářského zákoníku. Ve stanovách O. je uvedeno, že O. zastupuje a jeho jménem jedná starosta a jednatel. Stěžovatel podle svého přesvědčení zachoval veškeré náležitosti platného právního úkonu, výzvu podal v písemné formě a výzvu podepsal starosta. Podepsal ji sám, neboť k tomu byl oprávněn tehdy platnými stanovami. Z doslovného znění čl. 6 stanov nelze v žádném případě dovodit, že bylo povinností veškeré právní úkony v písemné formě opatřovat podpisy starosty a jednatele. Stanovy platné do 28. 8. 1995 neurčují, které písemnosti podepisuje starosta, které jednatel a nelze z nich dovodit, že každou písemnost bylo nutno opatřovat podpisy obou zmíněných funkcionářů. Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že výzva je závažným hmotně právním úkonem. Takovým úkonem je podle jeho názoru nesporně až dohoda o vydání věci.

Ústavní soud nejprve požádal účastníky a vedlejšího účastníka řízení o písemná vyjádření k obsahu ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně uvedl, že výklad stěžovatele, že stačilo, aby výzvu podepsal starosta O., je jen účelový a v rozporu s tehdy platnými právními předpisy i s tehdy platnými stanovami samotného stěžovatele. Krajský soud trvá na stanovisku, že výzva k navrácení majetkových práv je závažným právním úkonem, neboť jen s řádnou výzvou mohou být spojeny další právní účinky a bez ní by nemohlo dojít ani k uzavření dohody o navrácení majetkových práv. Krajský soud proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník řízení ve svém písemném vyjádření uvedl, že se nedomnívá, že by rozhodnutím soudů došlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv. K jeho argumentu, že soudce je vázán zákonem i předpisem nižší právní síly, dodal, že stanovy stěžovatele, jakožto vnitřní organizační předpis soukromé právnické osoby, nejsou obecně závazným právním předpisem a pramenem práva. I kdyby soud ze stanov stěžovatele vycházel a došel k závěru, že podle nich k písemné výzvě nebylo potřeba podpisů dvou osob oprávněných za sdružení jednat, ale jen jedné z nich, musel by soud, že ustanovení stanov je v tomto ohledu v rozporu se zákonem, konkrétně s ustanovením § 104 odst. 1 hospodářského zákoníku ve spojení s § 13 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění k 1. 1. 1992. Podle těchto ustanovení, je-li k platnosti právního úkonu předepsána písemná forma, je třeba podpisu dvou osob oprávněných za sdružení jednat. Písemná výzva k navrácení majetkových práv je základní a nezbytnou podmínkou pro uplatnění nároku, bez které nemůže dojít k dohodě o navrácení majetkových práv. Výzva zakládá povinnost povinné organizace uzavřít dohodu, čemuž odpovídá právo oprávněné organizace domáhat se jejího uzavření. Vedlejší účastník navrhuje ústavní stížnost zamítnout.


II.

Po přezkoumání skutkového stavu věci a zhodnocení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Základní a současně jedinou spornou otázkou v ústavní stížnosti je to, zda výzva stěžovatele k navrácení majetkových práv byla učiněna platně, když byla podepsána pouze starostou stěžovatele. Jak zjistil Ústavní soud ze spisových materiálů, výzva byla jménem O. Jednoty zaslána vedlejšímu účastníkovi dne 30. 4. 1991. Spolu s touto výzvou obdržel vedlejší účastník pouze stanovy, nikoli již další doklady, tj. doklad o registraci a doklady prokazující uplatněný nárok. Dne 3. 1. 1992 (dopis ze dne 3. 12. 1991), obdržel vedlejší účastník od stěžovatele doplnění původní výzvy o další zákonem stanovené doklady. Obě tyto výzvy byly podepsány jednou oprávněnou osobou, a to starostou. Jak správně uvedl Krajský soud v Brně ve svém rozsudku, v době uplatnění výzvy k navrácení majetkových práv byl v platnosti hospodářský zákoník, který ve svém § 104 odst. 1 stanovil, že "jednání jménem občanského sdružení a jeho nižších organizačních složek nebo orgánů upravují stanovy. Je-li k platnosti právního úkonu předepsána písemná forma, je třeba podpisu nejméně dvou oprávněných osob". Ze stanov stěžovatele, platných v době podání výzvy, Ústavní soud zjistil, že zastupování Čs. O., jeho orgánů a složek upravuje čl. 6 stanov. Ten stanovil, že "O. zastupuje a jeho jménem jedná starosta a jednatel. Župy a jednoty rovněž starosta a jednatel. Zmocnění k jednání a zastupování O. a podpisové právo upravuje jednací řád". Z citovaného znění je zřejmé, že stanovy O. upravovaly pouze jednání jeho jménem podle věty první § 104 odst. 1 hospodářského zákoníku, ale výslovně již neupravovaly zastupování v případě právních úkonů, u nichž je vyžadována písemná forma. V takovém případě bylo potřeba postupovat v souladu s již cit. ustanovením § 104 odst. 1 věty druhé hospodářského zákoníku a takové právní úkony opatřit podpisy alespoň dvou oprávněných osob. Zákon č. 232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb., stanovil ve svém § 2, jakým způsobem může oprávněná organizace uplatnit svůj nárok na navrácení majetkových práv. Pro výzvu podle § 2 odst. 1 stanovil písemnou formu. Jedná se tedy nepochybně o právní úkon, k jehož platnosti je předepsána písemná forma (§ 104 odst. 1 hospodářského zákoníku). Krajský soud v Brně tedy nepochybil, když posoudil výzvu k navrácení majetkových práv ze dne 30. 4. 1991, adresovanou povinné osobě a podepsanou pouze jednou oprávněnou osobou, jako právně neúčinnou, tedy neschopnou vyvolat zamýšlené právní účinky.

Protože Ústavní soud v daném případě neshledal porušení namítaných základních práv a svobod stěžovatel, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 10. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 489/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies