IV. ÚS 595/99

11. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti MUDr. M. K., zastoupené JUDr. A. J., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 1999, č.j. 28 Cdo 1362/99-147 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 1999, č.j. 19 Co 399/98-131,
takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Dne 2. 12. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 1999, č.j. 28 Cdo 1362/99-147 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 1999, č.j. 19 Co 399/98-131. Uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo jako nedůvodné zamítnuto dovolání stěžovatelky proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl v napadeném výroku III. změněn rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 12. 6. 1998, č.j. 4 C 220/97-109 tak, že návrh stěžovatelky, aby žalovaná Vězeňská služba ČR, Věznice Valdice byla povinna vyklidit pozemkovou parcelu č. 1716/1 v obci K., kat. území J. odstraněním deponia stavebního materiálu a uvedením pozemku do původního stavu, do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, se zamítá.

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 3 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), nicméně dále v odůvodnění své stížnosti bližší ústavněprávní argumentaci nerozvádí. Uvedla, že žalobou ze dne 15. 10. 1997 se domáhala vyklizení pozemku, na kterém se nachází stavební materiál a odtěžená zemina, jež byly na pozemek umístěny v minulosti v souvislosti s výstavbou kulturního domu ve Valdicích, resp. demolicí tzv. úřednického domu, která této výstavbě předcházela. Předmětný pozemek, v původní kultuře orná půda, jí byl rozhodnutím pozemkového úřadu vydán dle zákona č. 229/1991 Sb. Dle jejího názoru skládka je vlastnictvím státu a na jeho náklad by měla být odstraněna. Tento názor původně zastávala i žalovaná. Oba soudy tvrdí, že všechna ze zákona plynoucí opatření ke zmírnění křivd zákon o půdě, jak je zřejmé z jeho ustanovení § 14 až 16, vypočítává taxativně, tedy uzavřeným výčtem, který nelze překonat žádným v právu připuštěným způsobem výkladu. Zákon o půdě se nezmiňuje o náhradě za znehodnocený pozemek, ani o v praxi méně běžném případu "znehodnocení" pozemku deponií. Dle jejího názoru oba soudy účelově překrucují záměry a cíle zákona o půdě s poukazem na pouhé částečné zmírnění následků předchozích majetkových křivd. Zákon o půdě neobsahuje žádné ustanovení týkající se daného případu a dle jejího názoru ho ani obsahovat nemusí, neboť v jejím případě se jedná o dvě samostatné majetkové hodnoty, resp. dvě věci, kdy složený materiál a zemina netvoří součást vydaného pozemku.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že výtka stěžovatelky by byla nepochybně oprávněná, kdyby k návozu tzv. deponia, které v daném případě tvořil navezený stavební materiál a zemina na pozemek stěžovatelky, došlo v době po restituci vlastnictví stěžovatelky. Tak tomu v souzené věci nebylo. Zmíněná navážka vznikla do roku 1987, tedy v období, kdy právnímu předchůdci Vězeňské služby ČR, Věznici Valdice svědčilo právo správy k pozemku a kdy tento subjekt na pozemku hospodařil a nakládal s ním podle tehdejších předpisů (srov. § 64 odst. 2 hospodářského zákoníku ve znění pozdějších úprav) plně po právu. Stěžovatelka pozemek převzala na základě příslušných rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Jičíně, v napadeném rozsudku odvolacího soudu citovaných, podle zvláštního předpisu, jímž je zákon č. 229/1991 Sb., o půdě. Na základě tohoto předpisu dochází k restituci majetku ke dni právní moci příslušného rozhodnutí, tedy s účinky ex nunc. Protože restituce v souzeném případě spočívala ve vydání věci a nikoli v jiném plnění, restituovala stěžovatelka svůj majetek v takovém stavu, v jakém tehdy byl. To platí i o stavu každého znehodnocení majetku, jemuž v případě pozemku odpovídá i znehodnocení deponiem. Zákon o půdě č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, obsahuje (stejně tak, jako další restituční zákony) speciální ustanovení i ve vztahu k obecným ustanovením o vlastnickém právu podle občanského zákoníku. A tak podobně, jako se restituent nemůže úspěšně dovolávat neprávem odňatého majetku např. reivindikací podle občanského zákoníku, musí postupovat, pokud se majetek rozhodne restituovat, podle speciálních ustanovení restitučních předpisů. Zmíněný zákon o půdě nepočítá s žádnou povinností původního držitele odstranit znehodnocení pozemku a vydat ho tak oprávněné osobě ve stavu, v jakém byl kdysi neoprávněně odňat. Za tohoto stavu potom nemůže být ani rozhodné, zda navážka je samostatnou věcí v právním smyslu, anebo zda se stala součástí pozemku smísením. Z uvedených důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž je podrobně vyloženo, jaký skutkový stav vzal za prokázaný a jaký právní předpis a z jakého důvodu, při rozhodování aplikoval. I nadále je přesvědčen o tom, že meritum věci je třeba posuzovat resp. vykládat podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě. Svým postupem nezasáhl do tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod. Poukázal, že ke stejným závěrům stran aplikace zákona o půdě na souzenou věc dospěl i Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 26. 8. 1999, č.j. 28 Cdo 1362/99-147. Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Vězeňská služba ČR, věznice Valdice, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti jsou zavádějící a zkreslující. Nikdy při jednáních se stěžovatelkou nepopírala ani se nevzdávala vlastnictví k uskladněnému materiálu (vazníky, staré železo, plechové boudy apod.) na předmětném pozemku. Proto také na základě jednání se stěžovatelkou na jaře 1996 provedla úklid předmětného pozemku a odstranila z něj uskladněný materiál. Žádný jiný stavební materiál se v současné době na pozemcích vydaných stěžovatelce nenachází. Současný stav pozemku na něm dovoluje stavět, jak vyplývá z provedeného geologického průzkumu. Jiné úpravy v současné době na pozemku nelze dělat, neboť by investováním prostředků ze státního rozpočtu do soukromého sektoru došlo k porušení pravidel pro hospodaření rozpočtových organizací. Na tyto skutečnosti byla stěžovatelka několikrát upozorňována a nikdy žádný odpovědný zástupce Vězeňské služby s ní neuzavřel dohodu, že odstranění nějaký stavební materiál než ten, který byl z tohoto pozemku odstraněn. Předmětný pozemek Vězeňská služba převzala jako pozemek v kultuře "ostatní plocha". Stejně tak bylo řádně rozhodnuto o umístění zeminy a stavební sutě. V současné době je pozemek napaden náletem, což svádí občany ze sousedních zahrádek k ukládání různého odpadu. Z uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zcela zamítl.

Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 4 C 220/97, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelky, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Závěrům a zjištěním obecných soudů obsaženým v napadených rozhodnutích lze v tomto směru stěží cokoli vytknout. Proto vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti, jež je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. v čl. 11 odst. 1 a 3 a v čl. 36 odst. 1 Listiny jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.





Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 11. 2. 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 595/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies