IV. ÚS 259/99

11. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti F. H., zastoupeného Mgr. M. S., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 1999, sp. zn. 5 To 10/99, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 46 T 15/98,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Dne 27. 5. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. 5 To 10/99 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 46 T 15/98. Uvedenými rozsudky byl stěžovatel pravomocně uznán vinen ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Stěžovatel navrhl, s odvoláním na ust. § 60 odst. 2 zák.č. 491/1991 Sb., o organizaci Ústavního soudu České republiky (správně České a Slovenské Federativní republiky) a o řízení před ním (správně se jedná o ust. § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí do doby, než bude skončeno řízení o ústavní stížnosti.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a článku 39 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje především v tom, že dle jeho názoru Městský soud v Praze nezjišťoval řádně skutkový stav, zejména že "nezjišťoval patřičným způsobem existenci společnosti BFG a nesnažil se ztotožnit pány W. a K." a nepřihlédl mj. ke skutečnostem vyplývajícím z výpovědí svědků K., H. a K. Vrchnímu soudu v Praze pak stěžovatel vytkl, že odmítl provedení důkazů výslechem svědků S. a W., a nevyjádřil se k řadě námitek, jež stěžovatel uvedl v odvolání, a k řadě důkazů, jež byly provedeny v odvolacím řízení. Dále uvedenému soudu vytkl, že neuplatnil zásadu "in dubio pro reo" ohledně jeho jednání se společností BFG. Neprovedením dokazování v potřebném rozsahu a nehodnocením všech důkazů, bylo dle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Porušení čl. 39 Listiny stěžovatel spatřuje v tom, že "skutek, jak je vymezen v pravomocném rozhodnutí, neobsahuje veškeré formální náležitosti nutné pro jeho posouzení jako trestného činu", neboť "z vymezení skutku nevyplývá, že by se vůbec někdo obohatil a že vznikla škoda na cizím majetku".
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že zásadní námitky stěžovatele byly již uplatněny v odvolání, a Vrchní soud v Praze na ně reagoval v napadeném rozsudku. Dle jeho názoru stížnost, jejíž podstatou je námitka neprovedení navržených důkazů a nesprávného hodnocení důkazů, není důvodná, přičemž poukázal na skutečnosti uvedené na str. 5 odůvodnění rozsudku. Navrhl, aby ústavní stížnost byla podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona odmítnuta, případně podle § 82 odst. 1 zákona zcela zamítnuta.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřilo a vzdalo se postavení vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní soud přípisem ze dne 22. 7. 1999 vyžádal též spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 46 T 15/98, který mu byl doručen až dne 10. 2. 2000, neboť se mezitím nacházel na Nejvyšším státním zastupitelství v Brně, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především námitka, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s ust. § 2 odst. 5 tr. řádu, tedy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z hlediska ústavněprávního pak mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, příp. práva zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Takové porušení Ústavní soud v dané věci neshledal. Jak vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení, přičemž odmítnutí provést navržené důkazy musí být odůvodněno vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem prokazujícím nepotřebnost či nadbytečnost takového dokazování. Uvedeným požadavkům odvolací soud dle přesvědčení Ústavního soudu vyhověl, což vyplývá i z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (zejm. na str. 4 a 5 rozsudku). Stejně tak neobstojí námitka nesprávného hodnocení důkazů, resp. námitka, že právní závěry obecných soudů ohledně naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu nejsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit "hodnocení důkazů obecných soudů", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování, je podle stávající judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný na str. 257, svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) prolomena tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Takové skutečnosti v daném případě Ústavní soud neshledal.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. 2. 2000

JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 259/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies