IV. ÚS 570/99

15. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 570/99










Ústavní soud rozhodl dne 15. února 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. M. Š., advokátkou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 12. 1997, čj. 18 C 14/95-31, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 1999, čj. 25 Co 549/98-80,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Obecné soudy podle názoru stěžovatele svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu tím, že zamítly jeho odůvodněné důkazní návrhy, což ve svých důsledcích vedlo k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému právnímu posouzení věci. Podle názoru stěžovatele obecné soudy svým postupem jednaly v rozporu se zákonem a nerespektovaly ani princip rovnosti účastníků zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny, čímž rovněž porušily jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel rovněž namítá, že soud prvého stupně se vůbec nezabýval otázkou vad podání, ačkoliv stěžovatel byl v žalobě nesprávně označen. Stěžovatel proto navrhuje, aby výše uvedená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.

Z obsahu spisu 18 C 14/95 Obvodního soudu pro Prahu 10 Ústavní soud zjistil, že žalobou ze dne 25. 1. 1995 domáhal se žalobce B. K., aby stěžovateli do patnácti dnů od právní moci rozsudku byla uložena povinnost zaplatit 1 000 000,-- Kč z titulu půjčky spolu z 3% úrokem z prodlení od 27. 1. 1995 do zaplacení, neboť v měsíci červenci a srpnu roku 1992 půjčil stěžovateli celkem částku 1 000 000,-- Kč s tím, že dluh z této půjčky mu stěžovatel zaplatí nejpozději do konce roku 1992. Ke dni splatnosti však stěžovatel dluh z půjčky nezaplatil, a proto jej žalobce následně k zaplacení několikrát vyzval, nicméně bezvýsledně. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 2. 12. 1997, čj. 18 C 14/95-31, uložil stěžovateli povinnost, aby zaplatil žalobci částku 1.000.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 27. 1. 1995 do zaplacení. Návrh na uložení povinnosti stěžovateli zaplatit žalobci 3 % úrok z prodlení z částky 1 000 000,- Kč od 1. 1. 1993 do 26. 1. 1995 soud prvního stupně zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl mimo jiné Obvodní soud, že žaloba je důvodná, neboť z provedených důkazů, výpovědí účastníků a slyšených svědků vyplývá, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o půjčce dle § 657 a následujících občanského zákoníku. Obvodní soud rovněž považoval za nadbytečné provádět stěžovatelem navrhovaný důkaz svědeckou výpověď H. Ch., neboť bylo zřejmé, že s H. Ch. nikdy osobně nejednal ani žalobce ani stěžovatel, a proto nemohla ani vysvětlit, o jaký vztah při půjčování peněz, které v konečné fázi finanční transakce obdržela od Dr. V., vlastně šlo. Námitku stěžovatele, že úkon učiněný mezi účastníky nebyl platný, protože nebyl učiněn písemnou formou a k půjčení peněz nedala souhlas manželka stěžovatele, shledal Obvodní soud irelevantní. Tvrzení stěžovatele, že půjčka mezi účastníky, pokud byl sjednán úrok 4 % splatný za 14 dní a později za 3 týdny, je neplatná, protože je v rozporu s dobrými mravy, shledal Obvodní soud neopodstatněným. K odvolání stěžovatele rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 20. července 1999, čj. 25 Co 549/98-80, tak, že rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil s tím, že v zamítavém výroku zůstává tento rozsudek odvoláním nedotčen. V odůvodnění rozsudku městský soud mimo jiné uvedl, že v řízení bylo zcela nepochybně prokázáno, že byly naplněny všechny zákonné předpoklady platného uzavření smlouvy o půjčce. Především bylo prokázáno, že předmětem uzavřené smlouvy byly peníze, tedy věci genericky určené. Současně výpověďmi obou účastníků i svědků Š., M., V., B. i V. bylo prokázáno, že vráceny měly být opět peníze, tj. předaná částka zvýšená o sjednaný úrok. Tento projev vůle účastníků nebylo možno posoudit podle jiných ustanovení občanského zákoníku, ani na jeho základě nebylo možno dovodit, že se jedná o bezdůvodné obohacení z titulu plnění z neplatného právního úkonu. Městský soud přisvědčil soudu I. stupně v tom, že ujednání ohledně úroků by mohlo být ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku neplatné pro rozpor s dobrými mravy, nicméně ujednání o úrocích není obligatorní součástí smlouvy o půjčce, a proto je lze od ostatního obsahu smlouvy oddělit. Další námitky, které žalovaný uvedl v odvolání, zejména pokud se týkají neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, neshledal odvolací soud důvodnými.

Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nezasahuje generelně do jurisdikce obecných soudů. Zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu, a proto Ústavní soud není oprávněn toto hodnocení "přehodnocovat", aniž by důkazy sám provedl. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy v jeho případě interpretovaly nesprávně zásadu volného hodnocení důkazů, jak je uvedena v § 132 občanského soudního řádu a odvolává se na nález Ústavního soudu III. ÚS 61/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 3, č. 10. V něm se mimo jiné uvádí, že "účastníkovi řízení před obecným soudem musí být dána možnost vyjádřit se nejen k prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné. Obecné soudy jsou povinny nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal." Ústavní soud má za to, že soud druhého stupně se mohl v odůvodnění svého rozsudku podrobněji věnovat tomu, proč návrhy stěžovatele na další dokazování neshledal důvodnými, nicméně v kontextu jinak velmi pečlivého odůvodnění rozsudku není však ani tento případný nedostatek s to sám o sobě posunout celou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud se k otázkám důkazního řízení před obecnými soudy vyjádřil i v některých jiných nálezech - např. nález I. ÚS 143/96 výslovně uvádí, že "podle ustálené judikatury není Ústavní soud zásadně oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy." Také v nálezech spis. zn. III. ÚS 166/95 a III. ÚS 84/94 se judikuje, že "jen v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR a s čl. 36 Listiny." Ústavní soud je však toho názoru, že v tomto případě obecné soudy postupovaly při posuzování důkazů správně. Ústavní soud rovněž má za to, že částečně nesprávné označení účastníka v podání, když v další fázi řízení byl již účastník označen správně, rozhodně nezakládá protiústavnost rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností tedy neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem obecných soudů byly překročeny meze ústavnosti, zejména pak, že soudní řízení jako celek nemělo spravedlivý charakter. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné

V Brně dne 15. února 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 570/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies