III. ÚS 454/99

15. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 454/99


Ústavní soud rozhodl dne 15. 2. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 1999, sp. zn.
4 Tz 102/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. srpna 1999 (4 Tz 102/98) a tvrdil, že označený soud tímto svým rozhodnutím jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a také právo plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud v souvislosti se zastavením trestního řízení proti stěžovateli (§ 11 odst. 1
písm. f) tr. ř.) a zrušením rozhodnutí obecných soudů nižších stupňů vyslovil, že "dále se zrušují všechna další rozhodnutí na tato (sc. meritorní) rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu", aniž by tak vyhověl stěžovatelově návrhu, aby výslovně bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. října 1992 (1 T 68/91), jímž došlo k přeměně "prvého, tj. podmíněného trestu v nepodmíněný"; protože samo rozhodnutí (výslovně obecným soudem nezrušené) má povahu "klíčového rozhodnutí", a protože "výklad, zda je do uvedeného okruhu zahrnuto či ne, může vyvolávat zbytečné spory, zejména při odškodňovacím řízení" stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu (viz shora) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně stěžovatel ve svých vývodech zaměřených ostatně jen na tvrzenou nezákonnost napadeného rozhodnutí (podanou z jeho výroků) zcela přehlíží, že Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené judikatury nepřísluší - jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 8 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví - přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, leč by pro takovou ingerenci byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); tyto zvláštní podmínky však ve stěžovatelově věci dány nejsou a stěžovatel je ostatně ani netvrdil. Nadto skutečnost, že stěžovatel v řízení před obecným soudem "výslovně navrhoval" určité znění akcesorického výroku, je z hlediska ochrany ústavnosti zcela nerozhodná, nehledě již ani k tomu, že stěžovatelem napadenému výroku obecného soudu z rozhodujících (ústavněprávních) hledisek nelze nic vytknout, zejména jestliže jím (sc. případně nesprávným výkladem či nepřípadnou aplikací) v současné době není stěžovatel nikterak na svých ústavně zaručených základních právech dotčen a - posuzováno z hlediska "odškodňovacího řízení" -jsou jeho výhrady očividně předčasné a jako takové nemohou založit závěr o protiústavnosti stěžovatelem napadeného rozhodnutí.
Na správnosti tohoto závěru nic nemění ani stěžovatelem tvrzená skutečnost, dle níž ministr spravedlnosti neshledal důvody k podání stížnosti pro porušení zákona; teprve došlo-li by v případných následných řízeních, včetně stěžovatelova zřejmě zamýšleného uplatnění náhradových nároků, k porušení jeho ústavně zaručených práv, bylo by namístě pravomocné rozhodnutí o nich, za splnění dalších podmínek z hlediska ochrany ústavnosti, přezkoumávat.
Z takto rozvedených důvodů posoudil Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a o ní jako o takové rozhodl odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by byl shledán důvod zabývat se zvlášť námitkou stěžovatele co do tvrzené nesprávnosti postupu obecného soudu ve vztahu k ustanovení § 224 odst. 5 tr. ř., zejména, když stěžovatel ani netvrdí, že by v řízení před obecným soudem mu ve vznášení návrhů byly činěny překážky, a když s ohledem na obsah tohoto rozhodnutí zmíněná námitka stěžovatele postrádá rozumného podkladu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 15. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 454/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies