II. ÚS 119/97 - Prokazování nabytí a pozbytí československého státního občanství v poválečném období

15. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta


Argumentaci pozemkového úřadu a krajského soudu, ve které se
dovozuje, že V. Č, pozbyl československé státní občanství podle
ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945, a že nebylo
prokázáno, že jmenovaný nabyl československé státní občanství
zpět, nelze bez dalšího přisvědčit, pokud se uvedené orgány
dostatečně nevypořádaly s důkazy, na které upozorňoval stěžovatel,
tj. s osvědčením o čsl. státním občanství z roku 1946 a potvrzením
o jeho občanství z roku 1996, když tato otázka je pro posouzení
možnosti aplikace ust. § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. stejně
podstatná, jako byla otázka přihlášení se za Němce v roce 1939.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 01.03.2000 sp. zn. II. ÚS 119/97)

Text judikátu

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě , v právní věci
ústavní stížnosti E. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 16.1.1997, č.j. 45 Ca 116/96, za účasti Okresního úřadu L.
- pozemkového úřadu, Správy a údržby silnic L., Družstva L.,
Státního statku Ž. a Pozemkového fondu České republiky, jako
vedlejších účastníků, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16.1.1997, sp. zn.
45 Ca 116/96, a rozhodnutí Okresního úřadu L., okresního
pozemkového úřadu ze dne 2.5.1996, č.j. 813/96-R/3132/92/So, se
zrušují.


Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti shora
uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze stěžovatel uvádí, že
uvedeným rozsudkem a restitučním řízením, jež napadenému rozsudku
předcházelo, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl.
90 Ústavy, které soudu ukládá stanoveným způsobem, a tedy
i v souladu s občanským soudním řádem, poskytovat ochranu
základním lidským a občanským právům. Stěžovatel je přesvědčen, že
současně bylo porušeno i právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo garantované
čl. 4 odst. 1 Listiny. Jádro věci spočívá podle stěžovatele
v závěru, ke kterému dospěl krajský soud poté, co doplnil důkazní
řízení za účelem zjištění, zda v daném řízení byl či nebyl zneužit
dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a to, že konfiskace
zemědělského majetku V. Č. byla provedena po právu a že V. Č.
podle § 1 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.
pozbyl československé státní občanství a že restituce předmětného
majetku podléhá režimu zákona č. 243/1992 Sb. Protože prý nebylo
prokázáno, že V. Č., zemřelý dne 16.2.1948, nabyl zpět
československé státní občanství, nesplňuje podmínky oprávněné
osoby podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a proto ani
stěžovatel, jeho vnuk, není oprávněnou osobou k vydání předmětného
majetku ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. V tomto
právním názoru spatřuje stěžovatel porušení svých shora uvedených
základních práv a svobod. Dále ve své ústavní stížnosti předestírá
argumentaci, podle které dekrety prezidenta Beneše, týkající se
majetkového postihu sudetských Němců, ztratily účinnost přijetím
Listiny a jejím vtělením do Ústavy ČR, a proto podle názoru
stěžovatele nelze z nich vyvozovat takové právní závěry, jak to
učinil krajský soud, jakož i Okresní úřad Louny, okresní pozemkový
úřad.

Krajský soud v Praze, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. E.
H., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na odůvodnění
napadeného rozsudku s tím, že se ztotožňuje s názorem Ústavního
soudu ČR o platnosti dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.

Okresní úřad L., okresní pozemkový úřad, jako vedlejší
účastník uvádí, že nemovitosti byly původnímu vlastníkovi
konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. V.
Č. se v roce 1939 přihlásil k německé národnosti a byl považován
za osobu německé národnosti. Po roce 1945 nezískal znovu zpět
československé státní občanství, a proto ani osoba uplatňující
nárok na vydání nemovitostí, vnuk E. Č., nemohla být oprávněnou
osobou. Dále se Okresní úřad L., okresní pozemkový úřad, vzdal
práva být vedlejším účastníkem.

Správa a údržba silnic L., Družstvo L. a Státní statek Ž. se
vzdaly práva být vedlejším účastníkem.

Pozemkový fond České republiky se jako vedlejší účastník,
ačkoliv byl doloženě obeslán, k věci nevyjádřil.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, č.j. 45 Ca 116/96,
Ústavní soud zjistil, že původní vlastník požadovaných nemovitostí
V. Č. byl vyhláškou Okresního národního výboru v Žatci podle
dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. označen za osobu
německé národnosti a předmětný majetek mu byl podle citovaného
dekretu zkonfiskován. Konfiskace byla potvrzena rozhodnutím
Zemského národního výboru v Praze ze dne 19.7.1948.

Okresní úřad L., okresní pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne
2.5.1996, č.j. 813/96-R/3132/92/So, určil, že stěžovatel není
vlastníkem ideální poloviny nemovitostí ve výroku rozhodnutí blíže
vyznačených, když dospěl k závěru, že u V. Č. nejsou splněny
podmínky oprávněné osoby podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.
Ve svém rozhodnutí se pozemkový úřad soustředil na zjištění, zda
V. Č. při sčítání lidu v roce 1939 podepsal sčítací arch, na
kterém se přihlásil k německé národnosti. Tento sčítací arch se
však pozemkovému úřadu nepodařilo opatřit. Dále své rozhodnutí
opřel o "odvolání" občanů obce L. ze dne 26.10. a 3.11.1947, podle
nichž jmenovaný již za první republiky podporoval Němce a za
okupace vždy vystupoval jako Němec.

V předmětné věci šlo již o druhé rozhodnutí pozemkového
úřadu, když předchozí rozhodnutí ze dne 13.3.1995, č.j.
443/95-R/3132/92/So, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu
v Praze ze dne 17.10.1995, č.j. 25 Ca 170/95-19, z důvodu
nedostatečně zjištěného skutečného stavu věci a věc byla vrácena
pozemkovému úřadu k dalšímu řízení, v němž měl podle vysloveného
právního názoru krajského soudu vyřešit spornou otázku, zda
v daném případě nedošlo ke zneužití dekretu prezidenta republiky
č. 12/1945 Sb., a k tomu účelu bezpečně zjistit, zda V. Č. měl
skutečně při sčítání v roce 1939 zapsánu národnost německou,
s tím, že zjistí-li se, že tomu tak bylo, pak je třeba vycházet
z toho, že konfiskace jeho zemědělského majetku podle citovaného
dekretu prezidenta republiky byla provedena po právu, že V. Č.
přímo na základě dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.
československé státní občanství pozbyl a že restituce předmětného
majetku podléhá režimu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992
Sb.

Pozemkovému úřadu se nepodařilo zjistit, zda V. Č. měl
skutečně při sčítání lidu v roce 1939 zapsánu národnost německou,
přesto vydal shora citované rozhodnutí ze dne 2.5.1996.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek,
ve kterém namítá, že pozemkový úřad považuje za důkazy tvrzení
a skutečnosti, které má jen z doslechu a které nebyly předloženy,
a zpochybňuje hodnocení důkazů provedené pozemkovým úřadem.
Namítá, že nebyl vzat v úvahu důkaz předložený navrhovatelem, a to
potvrzení Okresního úřadu v L., referátu vnitřních věcí, ze dne
15.2.1996, č.j. RVV 4120/95, z něhož vyplývá, že V. Č. byl
nepřetržitě českým občanem, který koresponduje s osvědčením
o československém státním občanství V. Č. ze dne 25.4.1946.

Krajský soud v Praze provedl doplnění důkazního řízení
o sdělení Státního ústředního archivu v Praze ze dne 19.12.1996,
zn. SÚA 2933/30-90, které si vyžádal a ve kterém se potvrzuje, že
V. Č. měl ve sčítacím archu sčítání lidu Československé republiky
ze dne 1.12.1930 zapsánu státní příslušnost československou,
národnost českou, a ve sčítacím archu ze dne 17.5.1939 má W. Č.
zapsánu mateřskou řeč německou, národnost německou, státní
příslušnost Deutsches Reich. Ke sdělení byla přiložena kopie
posudku soudního znalce písma ze dne 25.4.1948, ze kterého
vyplývá, že podpis na sčítacím archu z roku 1939 je vlastnoručním
podpisem V. Č.
.
Krajský soud na základě uvedených důkazů má za prokázané, že
se V. Č. v roce 1939 přihlásil k německé národnosti a uvedený
sčítací arch vlastnoručně podepsal. Z toho dospěl krajský soud
k závěru, že konfiskace zemědělského majetku V. Č. podle dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., potvrzená rozhodnutím
Zemského národního výboru v Praze ze dne 19.7.1948, byla provedena
po právu, že V. Č. podle § 1 ústavního dekretu prezidenta
republiky č. 33/1945 Sb. pozbyl československé státní občanství
a že restituce předmětného majetku podléhá režimu zákona č.
243/1992 Sb.

K námitkám stěžovatele, ve kterých se odvolává na osvědčení
o československém státním občanství V. Č., vydané Okresním
národním výborem v Ž. dne 28.4.1946, a potvrzení Okresního úřadu,
referátu vnitřních věcí ze dne 15.2.1996, jež mají potvrzovat, že
V. Č. byl nepřetržitě českým občanem, nikdy československé
občanství neztratil a není třeba zjišťovat, podle jakého právního
předpisu nabyl zpět československé státní občanství, krajský soud
uvádí, že s nimi nelze souhlasit, neboť uvedené listiny nemají
náležitosti ani osvědčení ve smyslu § 1 odst. 4, ani rozhodnutí
o zachování československého státního občanství ve smyslu § 2
ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., a nemohou
nic změnit na tom, že V. Č. československé státní občanství podle
§ 1 citovaného ústavního dekretu pozbyl. Protože nebylo prokázáno,
že V. Č., zemřelý dne 16.2.1948, nabyl zpět československé státní
občanství, nesplňuje podmínky oprávněné osoby podle § 2 odst. 1
zákona č. 243/2992 Sb., a proto ani stěžovatel, jeho vnuk, není
oprávněnou osobou ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.
Rozhodnutí pozemkového úřadu krajský soud potvrdil jako jsoucí
v souladu se zákonem.

Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých nálezech uvedl,
nepřísluší mu přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných
soudů ani správních orgánů, a nahrazovat dokazování a hodnocení
provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím
řízení nebyla porušena základní ústavně zaručená práva, mezi nimi
právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý
proces.

Po seznámení se spisovým materiálem a po zhodnocení
podstatných okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že
ústavní stížnost je důvodná.

Opodstatněnost ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud
v nedostatečném zjištění skutkové stránky věci a zhodnocení
podstatných podkladů pro rozhodnutí, resp. důkazů ze strany
Okresního úřadu L. - pozemkového úřadu a Krajského soudu v Praze,
které se staly příčinou nesouladu jimi vydaných rozhodnutí se
sledovanými ústavními principy.

Krajský soud i pozemkový úřad, který ve smyslu ustanovení §
250r občanského soudního řádu byl vázán právním názorem soudu
vysloveným v jeho předchozím rozsudku, se jednostranně soustředily
na prokazování skutečnosti, že V. Č.. se při sčítání v roce 1939
přihlásil za Němce, což se podařilo průkazně doložit teprve
v řízení před krajským soudem. V řízení před pozemkovým úřadem
i před krajským soudem bylo tedy zkoumáno pouze naplnění
ustanovení § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945
Sb., které se vztahovalo na československé státní občany
národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí
okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské,
a pozbyli proto dnem nabytí takové státní příslušnosti
československé státní občanství, a vzaly za prokázané, že V. Č.
byl německé národnosti a pozbyl československého státního
občanství ze zákona.

Uvedené orgány se však dostatečně nevypořádaly s důkazy, na
které upozorňoval stěžovatel, tj. s osvědčením o československém
státním občanství V. Č. z roku 1946 a potvrzením o jeho občanství
z roku 1996, přičemž tato otázka je v dané věci stejně podstatná,
jako byla otázka jeho přihlášení se za Němce v roce 1939, a to pro
posouzení možnosti aplikace ustanovení § 2 odst. 1 zákona č.
243/1992 Sb., s jeho vazbou na ustanovení § 1 odst. 4 ústavního
dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Uvedené ustanovení
ústavního dekretu ve vztahu k Čechům, Slovákům a příslušníkům
jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení
republiky přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni
nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, stanoví, že
se neposuzují podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři,
schválí-li krajský národní výbor osvědčení o národní
spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní
správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností. V uvedené
souvislosti nebylo spolehlivě zjištěno, zda V. Č. podal žádost
o vydání osvědčení o národní spolehlivosti, resp. jaký byl
výsledek tohoto řízení, resp. také, o jaké podklady se opíral
okresní národní výbor při vydávání osvědčení o státním občanství
v roce 1946.

Zjištění u Státního ústředního archivu, které v tomto ohledu
provedl krajský soud, a z něhož vyplynulo, že v dochovaných
registraturních pomůckách a uložených spisech fondů Zemský úřad
Praha a Zemský národní výbor Praha se nenacházejí záznamy týkající
se státního občanství V. Č. a že v dochovaných písemnostech fondu
Ministerstva vnitra se nenacházejí žádné materiály
o československém státním občanství V. Č., nelze považovat za
dostačující, neboť spisy, vztahující se k otázkám pozbytí státního
občanství podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., mohou být
archivovány rovněž v příslušném státním okresním archivu (k tomu
např.: Černý, J., Valášek, M.: České státní občanství, Linde
Praha, 1996, str. 418). Další zjištění ve vztahu k řešení otázky
event. nabytí říšskoněmeckého státního občanství V. Č. mohou být
provedena u Státního ústředního archivu ve fondu Německého státní
občanství, ve kterém jsou evidovány žádosti protektorátních občanů
o udělení říšskoněmeckého státního občanství.

K právní povaze osvědčení o státním občanství vydaného V. Č.
v roce 1946 Ústavní soud poznamenává, že vydávání osvědčení
o státním občanství bylo zavedeno vyhláškou č. 225/1926 Sb., ve
znění vyhlášky č. 108/1928 Sb. K jejich vydání byly příslušné
okresní úřady a později okresní národní výbory podle domovské obce
žadatele. Povinností okresního národního výboru, s ohledem na
ústavní dekret č. 33/1945 Sb., bylo zjistit, zda žadatel byl
československým státním občanem do okupace Československa a že
tohoto státního občanství nepozbyl. V oběžníku ministerstva vnitra
ze dne 20.11.1946, č. A-4000-12/11-46-VI/3, bylo m.j. stanoveno,
že zvýšená pozornost má být věnována vydávání osvědčení osobám,
u nichž nastala nebo se předpokládala ztráta československého
státního občanství podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.

Z těchto důvodů a za daného skutkového stavu nelze podle
názoru Ústavního soudu bez dalšího přisvědčit argumentaci
pozemkového úřadu a krajského soudu, ve které se dovozuje, že
V. Č. pozbyl československé státní občanství podle § 1 ústavního
dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. a že nebylo prokázáno,
že jmenovaný nabyl československé státní občanství zpět,
a nesplňuje tedy podmínky oprávněné osoby podle § 2 odst. 1 zákona
č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Obdobně jako ve
věci sp. zn. III. ÚS 261/98 nezbývá Ústavnímu soudu než
konstatovat, že jakkoliv se dokazování v naznačeném směru může
jevit jako obtížné a problematické, nelze vyvázat orgány veřejné
moci ze zákonné a ústavní povinnosti zajistit spravedlivou ochranu
oprávněných zájmů účastníků řízení a stanoveným postupem
poskytovat ochranu jejich právům. Procesní čistota v řízení před
orgány veřejné moci, a to zejména před soudy, je nejen zákonným,
ale současně také ústavním principem, jehož postuláty nelze
přehlížet nebo obcházet, zejména pokud obecné soudy ve správním
soudnictví nerozhodují v plné jurisdikci.

Pro úplnost a in eventum považuje Ústavní soud za potřebné
upozornit, že osoby, které československé státní občanství
nepozbyly, nelze v souladu s již konstantní judikaturou Ústavního
soudu (např. ve věci sp.zn. III. ÚS 39/95 nebo III. ÚS 225/96)
z režimu zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
vyloučit.



Ústavní soud, aniž by předjímal konkrétní výsledek řízení,
pokud jde o uplatněný restituční nárok, je nucen konstatovat, že
uvedeným postupem Okresního úřadu L., okresního pozemkového úřadu,
a Krajského soudu v Praze došlo k porušení stěžovatelova práva na
spravedlivý proces podle čl. 36 odst.1 Listiny základních práv
a svobod a ze strany soudu k odepření ochrany jeho právům zákonem
stanoveným způsobem podle čl. 90 Ústavy České republiky.

V ústavní stížnosti namítanému porušení práva garantovaného
v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nemůže Ústavní
soud přisvědčit, neboť citované ustanovení představuje závazné
pravidlo pro vykonavatele veřejné moci při ukládání povinností,
resp. odpovídající právo adresátů, vůči nimž je veřejná moc formou
ukládání povinností vykonávána. V daném případě však, kdy soud
rozhodoval o právech účastníků a měl poskytovat ochranu jejich
právům, o ukládání povinnosti nešlo.

Stejně tak Ústavní soud nemůže akceptovat ústavněprávní
argumentaci stěžovatele, když ze skutečnosti, že dekrety
prezidenta republiky ztratily účinnost a i když zůstávají součástí
právního řádu, dospívá k závěru, že z nich nelze vyvozovat závěry,
jak to učinil krajský soud a pozemkový úřad. Uvedenou argumentaci
nelze v obecné rovině přijmout zejména z toho důvodu, že pozemkový
úřad a krajský soud při svém rozhodování neaplikovaly přímo
citované dekrety prezidenta republiky, nýbrž posuzovaly
stěžovatelův uplatněný restituční nárok a naplnění znaků oprávněné
osoby podle zákona č. 243/1993 Sb., kterým se upravují některé
otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů, a který v některých svých ustanoveních
reaguje na dřívější aplikaci citovaných dekretů prezidenta orgány
poválečného československého státu, a naopak otevírá možnost pro
odstranění některých křivd, ke kterým při této aplikaci došlo.

Ústavní soud, i když se zcela neztotožnil s ústavněprávní
argumentací stěžovatele, ústavní stížnosti podle ustanovení § 82
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze
dne 16.1.1997, sp. zn. 45 Ca 116/96, zrušil. Zároveň Ústavní soud
z důvodů procesní ekonomie zrušil rozhodnutí Okresního úřadu
Louny, okresního pozemkového úřadu, ze dne 2.5.1996, čj.
813/96-R/3132/92/So, jak uvedeno ve výroku.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 119/97, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies