IV. ÚS 492/99

16. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 492/99










Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti R. Č., zastoupeného JUDr. P. C., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 1999, č.j. 3 To 593/99-118,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění.

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, zrušujícímu ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 1999, čj. 6 T 73/99-97, nově pak odsuzujícímu stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců a potvrzujícímu ostatní výroky prvostupňového rozsudku, stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jeho práv ústavně zaručených v článku 90 Ústavy ČR, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel poukazuje na to, že byl odňat zákonnému soudci, neboť byl obžalován pro trestný čin, za jehož spáchání trestní zákon stanoví v důsledku zvýšení trestní sazby pro zvlášť nebezpečného recidivistu trest odnětí svobody v trvání přesahujícím pět let, a přesto v jeho věci rozhodl v prvém stupni soud okresní, a nikoliv soud krajský. Stěžovateli je sice známo stanovisko Nejvyššího soudu ČSR, č. 8/71 Sb. rozh., podle kterého se při určení příslušnosti soudu nepřihlíží ke zvýšení trestní sazby podle ustanovení § 42 trestního zákona, avšak tento závěr nepovažuje za správný. V ústavní stížnosti dále namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť obecné soudy rozhodly v jeho trestní věci na základě výpovědi svědků, kteří vystupovali v režimu utajení, aniž by pro toto utajení byl dán důvod, důkaz videozáznamem, jehož provedení navrhoval, proveden nebyl, aniž by obecné soudy odůvodnily, z jakých důvodů, a konečně hlavní líčení před okresním soudem bylo neveřejné, aniž by pro vyloučení veřejnosti byly dány důvody. Ze všech výše uvedených důvodů má stěžovatel za to, že vady řízení ve svém souhrnu vytvářejí stav, ze kterého lze dovodit zásah do ústavně zaručených práv, a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.

Ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 6 T 73/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 1999, čj. 6 T 73/99-97, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení § 187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista dle ustanovení § 41 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že okresní soud vyšel při svém rozhodování o vině stěžovatele mimo jiné z výpovědí svědků V. D. a J. K., policistů Policie ČR vypovídajících pod utajením, kteří popsali zásahovou akci, při níž byl stěžovatel zadržen poté, co se pokusil prodat dvěma neznámým mužům balíčky s krystalickou látkou, u níž provedený test potvrdil 90% koncentraci metamfetaminu. Okresní soud neměl žádné pochybnosti o výpovědích těchto svědků a nezjistil žádné skutečnosti, které by vedly k opačným závěrům. K odvolání stěžovatele rozhodl ve věci Krajský soud v Ostravě, který shledal skutková zjištění učiněná okresním soudem ohledně viny stěžovatele jako úplná a neměl pochybnosti ani o správnosti právních závěrů. Námitku stěžovatele o tom, že celá akce byla ze strany Policie ČR vyprovokována a že důkazy byly shromážděny nezákonným způsobem, krajský soud neshledal důvodnou, když uvedl, že výsledky dokazování nejenže nic takového nepotvrdily, ale naopak bylo prokázáno, že to byl stěžovatel, který (byť by byl k tomu vyprovokován) byl zadržen s drogami, které měl u sebe a které chtěl prodat. Pokud jde o výrok o trestu, krajský soud potvrdil právní závěr okresního soudu, který stěžovatele uznal za zvlášť nebezpečného recidivistu a uložil mu trest odnětí svobody ve zvýšené trestní sazbě, nicméně s přihlédnutím k jeho osobě a k okolnostem případu trest odnětí svobody blížící se k horní hranici zvýšené trestní sazby zrušil jako nepřiměřeně přísný a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v nižší výměře.

Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 5. 1971, čj. Tpj 105/70, je pro určení věcné příslušnosti krajského soudu jako soudu prvního stupně rozhodná dolní hranice trestní sazby odnětí svobody ve výši nejméně 5 let, stanovená na příslušný trestný čin ve zvláštní části trestního zákona, pokud nejde o trestné činy, o nichž podle § 17 druhá věta trestního zákona rozhoduje v prvním stupni krajský soud bez ohledu na trestní sazbu. Proto pro určení věcné příslušnosti soudu u zvlášť nebezpečného recidivisty nelze přihlížet k úpravě trestní sazby podle § 42 trestního zákona. Jak vyplývá z odůvodnění stanoviska, dolní hranice trestu odnětí svobody uvedená v první větě § 17 trestního řádu je považována za kriterium závažnosti trestného činu a jeho společenské nebezpečnosti obecně pojaté (obecně vyjádřené bez zřetele ke konkrétnímu trestnému činu konkrétního pachatele), tedy za typovou nebezpečnost těch či oněch trestných činů pro společnost, která takto vyjádřená je jediným hlediskem pro určení věcné příslušnosti krajských soudů konajících řízení v prvním stupni. Proto podle Nejvyššího soudu ČSR u trestných činů, jichž se týká první věta § 17 trestního řádu, je pro věcnou příslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně rozhodná toliko trestní sazba uvedená u jednotlivých trestných činů ve zvláštní části trestního zákona bez ohledu na zvláštnosti konkrétního trestného činu, tedy zejména též bez ohledu na to, že vzhledem k těmto zvláštnostem sám trestní zákon mění rozpětí trestní sazby odnětí svobody jinak obecně platné, např. u mladistvých (§79 trestního zákona.), u osob se zmenšenou příčetností (§ 32 trestního zákona) nebo u zvlášť nebezpečných recidivistů (§ 42 trestního zákona).

Ústavní soud neshledal na stanovisku Nejvyššího soudu ČSR nic, co by na základě stěžovatelovy argumentace odůvodňovalo změnu či posun v názoru na věcnou příslušnost krajského soudu jako soudu prvého stupně. Protože podle ustanovení věty první § 17 trestního řádu krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let anebo pokud je za ně možno uložit výjimečný trest, a protože dolní hranice trestného činu podle ustanovení § 187 trestního zákona, pro který byl stěžovatel odsouzen, činí jeden rok až pět let, neshledal stěžovatelovo tvrzení o porušení článku 38 odst. 1 Listiny opodstatněným.

K námitce stěžovatele, že byl usvědčen na základě výpovědi svědků, kteří vypovídali pod utajením podle ustanovení § 55 odst. 2 trestního řádu, aniž by k tomu byl dán důvod, Ústavní soud uvádí, že rozsudky obecných soudů v tomto směru skutečně postrádají odůvodnění takového postupu, a proto se problematikou ústavnosti důkazu, totiž výpovědí svědků pod utajením, blíže zabýval. Již v nálezu ve věci Pl. ÚS 4/94 publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 214/1994 Sb., kterým bylo zrušeno tehdy platné ustanovení § 55 odst. 2 trestního řádu, Ústavní soud vyložil zásady a podmínky, za nichž důkaz, provedený v trestním řízení výslechem svědka vypovídajícího pod utajením, lze pokládat za ústavně souladný. V intencích tohoto nálezu je za rozhodující kriterium ústavnosti institutu výpovědi svědka pod utajením nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity, podle které výslech svědka pod utajením má své místo jen tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak, jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází. Z protokolů o výpovědích svědků, jakož i z protokolu o hlavním líčení, vyplývá, že svědci L. D. a J. K. vypovídali v režimu utajení podle ustanovení § 55 odst. 2 trestního řádu v přípravném řízení a u hlavního líčení před okresním soudem, kdy jejich totožnost ověřil předseda senátu podle ustanovení § 209 odst. 2 trestního řádu. Při jejich výslechu byl vždy přítomen obhájce stěžovatele, kterému bylo umožněno klást svědkům otázky. S ohledem na toto zjištění má Ústavní soud za to, že absence uvedení důvodů vedoucích k utajení totožnosti svědků nepředstavuje v projednávané věci zásah takového stupně, který by vykazoval znaky protiústavnosti, neboť otázka skutečné identity dotčených svědků se nejeví vzhledem k obsahu jejich výpovědí nijak významná a z hlediska dokazování je nerozhodná. Jakkoli tedy bylo postavení obhajoby ztíženo, stupeň tohoto omezení byl minimalizován na nejnižší možnou míru nezbytnou při provádění důkazu svědkem pod utajením. Při posuzování kolizní situace při střetu práva na obhajobu na straně jedné a nezbytným požadavkem na ochranu života a zdraví osob v postavení svědků Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci byl respektován požadavek proporcionality a že proto není dán důvod k jeho zásahu .

Za neopodstatněnou považuje Ústavní soud i další námitku stěžovatele o zásahu do jeho práva na veřejné jednání zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny. V protokolu o hlavním líčení (č.l. 91), které proběhlo s vyloučením veřejnosti, je poznamenáno, že se tak stalo s odvoláním na ustanovení § 220 (správně § 200) odst. 1 trestního řádu. Podle ustanovení čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR je zaručeno veřejné a ústní jednání před soudem s výjimkami, které stanoví zákon. K výkladu této záruky se vyjádřil Ústavní soud již v nálezu ve věci Pl. ÚS 18/96, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 269/1996 Sb., kdy uvedl, že toto ustanovení je nezbytné vykládat se zřetelem k ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto chápat tak, že zákon může vyloučit veřejnost a účast osoby, které se věc týká, jen v některých stupních řízení, nicméně že princip veřejnosti jednání musí být respektován alespoň v jedné instanci. Protože v projednávaném případě vypovídali při hlavním líčení před okresním soudem svědci, jejichž totožnost byla utajena, jeví se v tomto případě vyloučení veřejnosti jako postup, který je v souladu s ustanovením § 200 odst. 1 trestního řádu,neboť toto ustanovení připouští vyloučení veřejnosti, jestliže by veřejné projednání věci ohrozilo tajemství chráněné zvláštním zákonem, mravnost nebo nerušený průběh jednání, anebo bezpečnost nebo jiný důležitý zájem svědků; k témuž účelu může předseda senátu učinit i jiná přiměřená opatření. S ohledem na tuto skutečnost, jakož i na to, že krajský soud rozhodoval o odvolání stěžovatele ve veřejném zasedání, neshledal Ústavní soud tvrzení o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny za opodstatněné.

Co se týče neprovedení důkazu videozáznamem, Ústavní soud zjistil, že o existenci videozáznamu ze zásahové akce se stěžovatel zmínil poprvé v řízení před odvolacím soudem, neboť v přípravném řízení, jakož i v řízení před okresním soudem, využil svého práva nevypovídat. V odůvodnění rozsudku krajského soudu není na tuto zmínku reagováno, avšak Ústavní soud je toho názoru, že ani tato skutečnost není s to sama o sobě posunout projednávanou věc do ústavně právní roviny, a dosáhnout tak změny rozhodnutí, neboť o tom, jakými důkazními prostředky objasní okolnosti významné pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obžalovaného, rozhoduje podle ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 trestního řádu soud sám.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud neshledal nic, co by nasvědčovalo tomu, že napadené rozhodnutí zasáhlo od ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., pro zjevnou neopodstatněnost.



Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.


V Brně dne 16. února 2000



JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 492/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies