IV. ÚS 461/99

16. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 461/99













Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. M. H., zastoupeného JUDr. D. S., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. 22 Ca 318/98, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě, čj. FŘ 1776/130/97, ze dne 21. 5. 1998, a rozhodnutím Finančního úřadu Ostrava 1, čj. FÚ 29087/914/1996/Lich, ze dne 11. 12. 1996, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svým návrhem, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a odst. 3 , čl. 4, čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
Žalobou bylo napadeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě, čj. FŘ 1776/130/97, ze dne 21. 5. 1998, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava 1, čj. FÚ 29087/914/1996/Lich, ze dne 11. 12. 1996 - platební výměr na daň z přidané hodnoty (dále jen DPH) za zdaňovací období 3. čtvrtletí 1996. Uvedeným výměrem stanovil správce daně žalobci vlastní daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty ve výši 57.988,- Kč oproti plátcem uplatněnému nadměrnému odpočtu ve výši 1,832.056,- Kč.
Předmětem daňového sporu byl nákup a následný prodej benzinové čerpací stanice.
Stěžovatel dne 1. 8. 1996 zakoupil na základě dokladu č.108 ( tj.dokladu prokazujícího den zdanitelného plnění) a kupní smlouvy ze dne 10. 5. 1996 od společnosti F., spol. s r.o. nemovitost s 5 % sazbou DPH za 10, 000.000 ,- Kč a technologii za 14,000.000,- Kč s 22 % sazbou. Podle dokladu č.208 a dodatku ke kupní smlouvě ze dne 21. 8. 1996 byla zvýšena cena technologie o dalších 10,000.000,- Kč s 22 % sazbou. Na základě přijatých dokladů uplatnil nárok na odpočet daně na vstupu v celkové výši 4,804.059,40 Kč.
Tentýž den prodal stěžovatel čerpací stanici společnosti I., a.s., přičemž pro tento případ stanovil cenu technologie na 8,000.000,- Kč s 22 % DPH a cenu nemovitosti na 28,000.000,- Kč s 5 % DPH. Své uskutečněné zdanitelné plnění zatížil DPH v celkové výši 3,160.000,- Kč. Uvedenou proúčtovanou operaci promítl do daňového přiznání za 3. čtvrtletí 1996, v němž vykázal nadměrný odpočet ve výši rozdílu mezi uplatněným odpočtem daně a vzniklou daňovou povinností, tj. ve výši 1,644.059,40- Kč.
Finanční orgány konstatovaly, že dle § 16 odst. 5 zákona č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů ( dále jen ZDPH), měl být nákup i prodej čerpací stanice zatížen sazbou daně 5 %. Při obchodní transakci stěžovatel zakoupil čerpací stanici za 34,000.000,- Kč a obratem ji prodal za 39,160.000,- Kč, vykázal tedy obchodní zisk ve výši 5,160.000,- Kč. Namísto přiznání tomu odpovídající daňové povinnosti se sazbou 5 % ve výši 245.714 ,- Kč si však uplatnil odpočet DPH . Tohoto nelogického stavu bylo dosaženo tím, že při realizaci obchodní transakce byl účelově rozdělen základ daně zvlášť na nemovitost (5% DPH) a zvlášť na technologickou část (22% DPH) tak, aby bylo umožněno čerpání nadměrného odpočtu v maximální výši, přičemž při prodeji byl zaměněn základ daně tak, aby maximální částka byla zahrnuta do základu s 5 % sazbou, a tím byla minimalizována stěžovatelova daňová povinnost. Manipulací se základem daně se tak stěžovatel nejen vyhnul odvedení daně, ale naopak si uplatnil odpočet DPH.
Uvedeným rozdělením základu daně byla poškozena společnost F., spol. s r.o., neboť jí vznikla daňová povinnost ve výši 4,804.058 Kč,-. Tato společnost však již byla zcela insolventní, o čemž stěžovatel jako její věřitel věděl.

Správce daně dle § 2 odst.7 zákona č.337/1992 Sb. vzal v úvahu skutečný obsah právního úkonu a jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení daně, a to proto, že tyto rozhodné skutečnosti byly zastřeny stavem formálně právním, a uvedeným platebním výměrem stěžovateli doměřil nedoplatek DPH.(Společnosti F., spol. s r.o., byla posléze daňová povinnost snížena.)
Krajský soud v souladu s ust. § 249 odst. 2 o.s.ř. přezkoumal odvolání stěžovatele v rozsahu tvrzení jím uvedených v žalobním návrhu, přičemž k dalším tvrzením porušení zákona, uvedených v doplňujících podáních uplatněných až po uplynutí zákonné dvouměsíční prekluzívní lhůty, v souladu s § 250b o.s.ř. nepřihlédl.
Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení ust. § 16 odst 1 a odst. 5 ZDPH, ke kterému mělo dojít tím, že správce daně nesprávně přiřadil daňové sazby k předmětům kupních smluv, dospěl krajský soud k závěru, že čerpací stanice měla být předmětem převodu jako celek, a nikoliv rozdělená na stavební objekty a technologickou část, přičemž podle ust. § 16 odst. 5 se u staveb včetně stavebních objektů zařazených do oddílu 45 a 46 ( klasifikace stavebních děl) podle zvláštního předpisu, jímž je opatření Českého statistického úřadu ze dne 1. 11. 1993 k zavedení standardní klasifikace produkce (publikované ve Sbírce zákonů v částce 69/1993 Sb.), uplatňuje snížená sazba, pokud zákon nestanoví jinak. V daném případě proto měla být u čerpací stanice, ve vztahu k ní jako k celku včetně technologického zařízení, uplatněna sazba 5 %.
Pokud jde o další v žalobě namítaný důvod, kterým mělo být porušení § 15a odst. 4 ZDPH, neboť dle stěžovatele zákon nepřipouští, aby správce daně provedl opravu sazby daně ze základní na sníženou, krajský soud konstatoval, že uvedené ustanovení § 15a odst. 4, jakož i předcházející odstavce citovaného ustanovení, upravují práva a povinnosti ohledně postupu plátce daně při opravě sazby daně a výše daně, proto je lze aplikovat pouze ve vztahu k tomuto subjektu a nikoliv ve vztahu ke správci daně , který je oprávněn v souladu se zákonem 337/1992 Sb., jsou -li pro to zákonné důvody, v případě nesprávně stanovené povinnosti daň doměřit.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že předložil správci daně řádně vystavené daňové doklady, včetně provedení řádného vyúčtování dle zvláštních předpisů, čímž splnil všechny předepsané náležitosti a prokázal nárok na odpočet DPH. Finanční úřad v rozporu se skutečným projevem vůle účastníků smluvního vztahu a bez jakýchkoliv důkazů zpochybňujících pravost či obsah předložených daňových dokladů, svévolně stanovil stěžovateli daňovou povinnost a upřel mu nárok na odpočet DPH. Porušil tím ust. § 15 odst. 4 ZDPH, neboť oprava základní sazby daně na sníženou není zákonem připuštěna. Dále porušil ust. § 2 odst. 7 a § 31 odst. 2, odst. 4 a odst. 8 zák. č.337/1992 Sb., neboť nepřihlédl k předloženým důkazům, proti projevené vůli účastníků vykonstruoval případ a poté bez opory v zákoně vyměřil daň. Finanční ředitelství rozhodlo na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu v rozporu s právními předpisy a porušilo ust. článků Listiny základních práv a svobod, dle kterých lze státní moc vykonávat jen v mezích zákona a nikdo nesmí být nucen dělat, co mu zákon neukládá. Navrhovatel dále poukazuje na údajně odlišné blíže však nespecifikované stanovisko pro tento případ správce daně, jemuž podléhá společnost I., a.s. Krajskému soudu vytýká, že nepřezkoumal zákonnost správních rozhodnutí uvedených v jeho vyjádřeních, jimiž upřesňoval rozpory správních rozhodnutí s právními předpisy, a reagoval na skutečnosti uváděné finančním ředitelstvím. Nesouhlasí s právním posouzením otázky možnosti opravy sazby daně, poukazuje na to, že soud neuvedl ustanovení zákona, které by správní orgány k tomu zmocňovalo, a nevypořádal se s otázkou odlišnosti názorů na tuto otázku u různých správních orgánů. Rovněž se nevypořádal s rozpory v spisovém materiálu a nepřihlédl k výkladovým rozdílům v praxi. Postupem soudu tak byl, podle něj, porušen čl. 90 Ústavy ČR, neboť stěžovateli nebyla poskytnuta zákonem stanoveným způsobem ochrana jeho právům a čl. 95, podle nějž je soud při rozhodování vázán zákonem. Stěžovatel rovněž namítal porušení čl. 2 a čl. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že namítané porušení základních práv nepovažuje za důvodné, neboť stěžovatel měl možnost se domáhat soudní ochrany dle čl. 90 Listiny základních práv a svobod, k dalším namítaným článkům se soud nemůže pro nekonkrétnost stěžovatelova tvrzení vyjádřit.

Finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti podrobně rozvedlo důvody, které vedly k doměření daně, a uvedlo, že tvrzení stěžovatele, ohledně odlišného stanoviska správce daně, společnosti I., a.s., je zavádějící, neboť tento byl pouze informován o výsledku vyměřovacího řízení, přičemž nikdy neproběhlo jednání, směřující k posouzení oprávněnosti postupu Finančního úřadu Ostrava 1.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 318/98, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ústavní soud přezkoumával ústavní stížnost pouze z hlediska námitek, které byly uplatněny v žalobním návrhu stěžovatele na přezkoumání správního rozhodnutí dle § 249 o.s.ř. ze dne 17. 7. 1998. Lhůta pro podání žaloby je zákonem pevně stanovena, nelze ji prodloužit a nelze ji ani obcházet upřesňujícím či doplňujícím podáním. Správní soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou a soud je vázán rozsahem tvrzení v návrhu uvedených.
Pokud tedy jde o další tvrzení ohledně nesprávnosti postupu finančních orgánů a porušení právních předpisů, které stěžovatel neuplatnil v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě a jimiž se soud v souladu s ust. § 250b a §250h o.s.ř. nezabýval, nemohl se jimi právě s ohledem na tuto skutečnost zabývat ani Ústavní soud, neboť uvedeným zákonným postupem soudu nemohlo dojít k porušení stěžovatelových základních práv.

Ústavní soud dále považuje za nutné konstatovat, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných "běžnými "zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, rozhodnutí obecného soudu by bylo možné považovat za protiústavní pouze, pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (např. nález, sp. zn. III. ÚS 84/94).

O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry krajského soudu, kdy stěžovatel převážně opakuje argumentaci, se kterou se již tento soud odpovídajícím způsobem vypořádal, tzn., že v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II ÚS 81/95).

V daném případě tedy krajský soud posoudil rozhodnutí finančních orgánů a dovodil oprávněnost jejich postupu při doměření daně v situaci, kdy plátce daně prokazatelně obchodní transakcí, uskutečněnou z hlediska okamžiku zdanitelného plnění v jeden den, získal obchodní zisk ve výši 5,160.000 Kč, přičemž tuto částku nezdanil, ale naopak uplatnil nárok na odpočet daně. Ústavní soud neshledal uvedený závěr soudu, stejně tak jako závěr soudu o oprávněnosti zdanění provedených obchodních transakcí 5% sazbou daně dle ust. §16 odst. 1 a odst. 5 ZDPH, za protiústavní. Obdobně stanovisko soudu ohledně irelevantnosti stěžovatelovy námitky, týkající se ust. § 15a odst. 4 písm. e) ZDPH, které upravuje postup plátce daně při úpravě daňového základu nebo sazby daně, tedy nikoliv postup správce daně při vyměřování nedoplatku, nemohlo zapříčinit protiústavnost rozhodnutí, neboť na základě tohoto ustanovení nebylo v řízení vůbec postupováno. Pokud stěžovatel namítá, že krajský soud v rozhodnutí neuvedl, podle jakého ustanovení došlo ke snížení sazby daně, odkazuje jej Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém je mimo jiné uvedeno, že zák. č. 337/1992 Sb. stanoví správci daně povinnost v případě nesprávně stanovené daňové povinnosti daň doměřit, jsou-li pro to zákonné důvody. Ústavní soud dodává, že oprávnění správce daně pro uvedený postup vyplývá z logiky a konstrukce zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zejména ust. § 2 odst.1, odst. 3 a odst. 7 a § 46, přičemž skutečnost, že zákon nestanoví konkrétní dílčí postupy z hlediska nápravy jednotlivých daňových pochybení plátce daně, nelze s ohledem na možnou variabilitu takovýchto případů vykládat způsobem, který by vyloučil možnost vykonávat správu daní, jak ji má na mysli ust. §1 odst. 2 zákon č. 337/1992 Sb.

Pokud jde o namítané porušení čl. 2 odst. 2 a odst. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud uvádí, že jde o články systematicky začleněné do hlavy prvé Listiny základních práv a svobod, principy v nich obsažené se vztahují na všechna základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadat jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou. Tímto konkrétním právem je stěžovatelem tvrzené porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Zde Ústavní soud uvádí, že pokud daně mohou být ukládány jen na základě zákona, znamená to, že i způsob jejich vyměření a vybírání je stanoven zákonem. Tak tomu je i tomto případě, kdy právní úprava, týkající se daně z přidané hodnoty (t.j hmotněprávní úprava) a způsob jejího vyměření a vybírání (procesněprávní úprava), byla provedena ústavně konformním způsobem ( srov. I. ÚS 310/98). Rovněž nebylo shledáno porušení namítaných ustanovení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, neboť stěžovateli byla poskytnuta soudní ochrana a soud při rozhodování postupoval v mezích zákona. Uvedené články Listiny základních práv a svobod zaručují právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručují úspěch v soudním sporu.

Neurčitým poukazem stěžovatele na odchylnou výkladovou praxi a údajně odlišné stanovisko jiného finančního orgánu, který nebyl účastníkem řízení, se Ústavní soud nezabýval, neboť je oprávněn přezkoumávat pouze otázku eventuálního porušení ústavně zaručených práv a svobod v konkrétní věci.

Vzhledem k tomu, že nebylo shledáno nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2000

JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 461/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies