II. ÚS 565/99

16. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti 1) M. Ž., 2) Ž. Ž., zastoupených JUDr. T. Ch., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. 23 Cdo 1758/99, Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. 55 Co 157/98, a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 11 C 207/95, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé řádně a včas uplatněnou ústavní stížností napadají rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 11 C 207/95, Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. 55 Co 157/98 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. 23 Cdo 1758/99 a navrhují Ústavnímu soudu, aby je pro porušení jejich ústavně zaručených práv, jmenovitě čl. 11 odst. 1, 2, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil.

V odůvodnění své stížnosti uvádějí, že v důsledku odsouzení pro trestný čin opuštění republiky propadly jejich nemovitosti, t. j. dům č. p. 246 se stavební parcelou č. 989/8 a zahradou parc. č. 989/7, vše v katastrálním území H., zapsaných na LV 10 u Katastrálního úřadu Praha - město, státu.

Obrátil se proto na soud, aby byla podle zák. č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., uložena povinnost vedl. účastníkům č. 2 a 3 uzavřít s nimi dohodu o vydání věci.

Všechny tři soudy, včetně soudu dovolacího, jak dále uvádějí stěžovatelé, jejich podání zamítly a v podstatě své zamítavé stanovisko odůvodnily tak, že pokud stěžovatelé nabyli státní občanství USA dne 2. dubna 1991, nejsou oprávněnými osobami, neboť ke dni podání výzvy k vydání nemovitosti, popř. ke dni podání žaloby k soudu a ani ke dni vyhlášení rozsudku již nebyli občany České republiky.

Své státní občanství stěžovatelé ČSFR pozbyli na základě Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými ze dne 16. 7. 1928, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 169/1929 Sb., a to ke dni 2. 4. 1991, kdy současně nabyli státní občanství Spojených států amerických. Nemohli ani využít možnosti podle čl. III. Úmluvy o naturalizaci, protože v ČR ztratili své bydliště a jako devizoví cizozemci nemohli získat nové.

Protože v den účinnosti zák. č. 87/1991 Sb. byli ještě státními občany ČSFR, jsou toho názoru, že je nutno na ně hledět jako na osoby oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně Ústavní soud zjistil, že tento soud opřel své zamítavé rozhodnutí o konstatování, že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami ve smyslu cit. zákona, neboť nesplňují všechny zákonné podmínky, konkrétně podmínku státního občanství ČR, které pozbyli k datu 2. 4. 1991 a tak u nich není zachována kontinuita státního občanství ČR ke dni rozhodnutí.

Odvolací soud rozsudek I. stupně ve výroku o věci samé potvrdil a dovodil, že žalobci mohli uplatnit svůj restituční nárok nejdříve až po nálezu ÚS č. 164/1994 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 11. 1994 a jímž byla zrušena toliko zákonná podmínka trvalého pobytu na území ČR, tedy v době, kdy již nesplňovali podmínku státního občanství ČR. Zákon č. 87/1991 Sb. ani citovaný ústavní nález v žádném ustanovení neobsahují přesné datum, k němuž je třeba, aby oprávněná osoba splnila podmínku státního občanství. Gramatickým výkladem ust. § 3 odst. 1 cit. zákona, konkrétně slov "..pokud je státním občanem České a Slovenské federativní republiky", je však třeba dovodit, že oprávněná osoba musí splňovat podmínku státního občanství nejen ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tedy 1. 4. 1991, ale v případě žalobců musí být kontinuita tohoto občanství zachována také jak ke dni účinnosti Ústavního nálezu č. 164/1994 Sb., tak době podání výzvy, ale musí trvat až do konečného vyřízení nároku, tedy v daném případě ke dni rozhodnutí soudu ve věci. Žalobci, kteří státní občanství pozbyli již k datu 2. 4. 1994, proto pro nedostatek státního občanství ČR nejsou osobami oprávněnými ve smyslu sut. § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a nálezu ÚS č. 164/1994 Sb.

Odvolací soud připustil žalobcům - stěžovatelům možnost podání dovolání.

Nejvyšší soud se v dovolacím řízení soustředil na posouzení otázky, zda fyzické osoby, které by se mohly stát oprávněnými osobami až v důsledku zrušení neústavní podmínky trvalého pobytu nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 164/1994 Sb., musely podmínku státního občanství splňovat také ke dni 1. listopadu 1994, dále ke dni podání výzvy a nakonec ke dni rozhodování soudu o věci. Dovolací soud poukázal na to, že otázka, zda od 1. listopadu 1994 (účinnost nálezu ÚS publikovaného pod č. 164/1994 Sb.) mohly uplatnit nárok podle restitučního zákona i osoby, které vedle zrušené neústavní podmínky trvalého pobytu nesplňovaly v době od 1. dubna 1991 do 1. října 1991 rovněž podmínku státního občanství, je řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1368/97, kterým byl za účelem sjednocení judikatury publikován v sešitu č. 5 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31.

Nejvyšší soud ČR vyslovil v závěru právní názor, že osoba uplatňující právo na vydání věci podle restitučního zákona, ve znění po nálezu Ústavního soudu ČR publikovaném pod č. 164/1994 Sb., musela podmínku státního občanství splňovat nejpozději ke dni 1. října 1991 a současně také nejpozději ke dni 2. května 1995. Protože žalobci byli občany ČSFR nejpozději ke dni 1. října 1991 - státní občanství ČSFR ztratili dne 2. dubna 1991 v důsledku nabytí státního občanství USA, avšak v době od 1. listopadu 1994 nejpozději ke dni 2. května 1995 (výzvu k vydání nemovitosti podali dne 19. dubna 1995) občany ČR nebyli, nemohou být oprávněnými osobami k vydání nemovitostí podle § 3 ( v daném případě § 3 odst. 1) restitučního zákona.

Po prostudování všech tří rozsudků Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavnosti, aby byl nucen dovodit ústavní ochranu stěžovatelů Účinnost zákona č. 87/1991 Sb nastala dnem 1. 4. 1991. Stěžovatelé pozbyli státní občanství ČSFR dne 2. 4. 1991, tedy jeden den po účinnosti. Ke ztrátě státního občanství ČSFR došlo v důsledku cit. Úmluvy o naturalizaci. V dubnu 1991 byla již plně obnovena demokracie v našem státě, jehož důsledkem byl právě restituční zákon č. 87/1991 Sb. V té době bylo již výlučně na vůli jednajících osob, zda se vrátí z exilu a pro jaké občanství se rozhodnou. Již v té době čl. II. zákona č. 88/1990 Sb. umožňoval v době od 29. března 1990 do 31. prosince 1993 případným restituentům pouhým sdělením získat státní občanství československé, resp. od 1. 1. 1993 české státní občanství, a to s účinky ex tunc.

V době původního znění cit. restitučního zákona, nemohli být stěžovatelé oprávněnými osobami, neboť jim v tom bránily zákonné překážky státního občanství a trvalého pobytu. Proto také v hmotně právní lhůtě do 1. října 1991 žádný restituční nárok neuplatnili.

Nálezem Ústavního soudu publikovaném pod č. 164/1994 Sb., byla zrušena podmínka trvalého pobytu a restituenti mohli ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 a 4 uplatnit nárok od účinnosti nálezu, t. j. ode dne 1. listopadu 1994 do 2. května 1995. V citovaném nálezu Ústavního soudu je výslovně uvedeno, že nově obnovená lhůta se týká jen osob, které se stanou nálezem osobami oprávněnými, t. j. , které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu. Nezbytným předpokladem pro takové uplatnění restitučního práva zůstávala nadále podmínka státního občanství ČSFR. Stěžovatelé uplatnili výzvu na vydání věci dne 19.4. 1995, sice v termínu, ale bez splnění podmínky státního občanství. Je proto správný závěr dovolacího soudu.

Ústavní soud se ve svých nálezech již několikrát zabýval otázkou ústavnosti této restituční podmínky, a to i ve vztahu k názoru výboru OSN pro lidská práva, který opakovaně při aplikaci čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech připouští určitou nerovnost pouze za podmínky vyloučení libovůle.

Z provedeného rozboru potom vyplývá, že čl. 11 odst. 2 Listiny vytváří rámec možného omezení okruhu oprávněných osob. Podle něho zákon může stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů ČR, tzn., že Listina zmocňuje zákonodárce ke stanovení podmínky státního občanství při nabývání vlastnictví v restitučním procesu.

Rovněž tak Evropská komise pro lidská práva ve Štrasburku ve svých rozhodnutích, ve věci stížnosti na podmínku státního občanství v restitučních řízeních v ČSFR, resp. v ČR konstatovala, že dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neexistuje právo na restituci vlastnictví, a proto že diskriminace dle čl. 14 Úmluvy je možná jen v souvislosti s porušením některého jiného hmotného práva, zaručeného Úmluvou, nelze dovodit v případě podmínky státního občanství dle restitučních předpisů porušení zákazu diskriminace (nález sp. zn. Pl.ÚS 33/96 publikovaný pod čís. 67 Sbírky nálezů a usnesení, ročník 1997, str.163).

Problematiku řeší rovněž nález sp. zn. Pl.ÚS 3/94, publikovaný pod č. 164/1994 Sb.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byl nucen Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS

V Brně dne 16. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 565/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies