II. ÚS 537/99

16. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. T., zastoupeného JUDr. M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. 12 Co 885/97, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení uvedený rozsudek krajského soudu a tvrdí, že citovaným rozhodnutím byla porušena jeho práva, zakotvená v čl. 26 odst. 1 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Ke skutkovým okolnostem právní věci navrhovatel uvedl, že v řízení před Okresním soudem v Třebíči zastupoval svého klienta v restitučním sporu, vedeném ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na základě plné moci jako komerční právník podle zákona č. 209/1990 Sb. Krajský soud v Brně změnil po podaném odvolání výrok prvostupňového soudu v části, jíž zamítl povinnost žalovaného zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 6.610 Kč se 17% úrokem z prodlení od 22. 4. 1995 do zaplacení s odůvodněním, že v dané právní věci nešlo o restituci majetku použitelného pro budoucí povolání klienta a stěžovatel jako právní zástupce tedy nemá nárok na odměnu za právní pomoc.

Navrhovatel nesouhlasí s tímto právním názorem a uvádí, že shora uvedený právní výklad je v rozporu se zněním § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a s ustanovením § 12 zákona č. 219/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 105/1990 Sb.

Z napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že ve věci stěžovatele (dříve žalobce) proti žalovanému J. K. o 8.448,- Kč s příslušenstvím, rozhodl tento soud pod bodem I. výroku tak, že vzájemnou žalobu obou účastníků na zaplacení 4. 500,- Kč se 17% úrokem od 23. 7. 1993 do zaplacení vyloučil k samostatnému projednání a pod bodem II. výroku změnil přisuzující enunciát tak, že žalobu v části stanovení povinnosti zaplatiti stěžovateli 6.610,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 22. 4. 1995 do zaplacení zamítl.

Toto rozhodnutí opřel odvolací soud o stanovisko, že stěžovatel jako komerční právník, neměl ve smyslu zákona č. 209/1990 Sb. oprávnění k převzetí právní pomoci v řízení o restitučních nárocích oprávněných osob ( v daném případě žalovaného) podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ze spisu okresního soudu pak odvolací soud konstatoval, že plná moc udělená stěžovateli dne 30. 4. 1993 byla neplatná již od jejího udělení, což mělo za následek i neplatnost všech pozdějších právních úkonů ve věci.

Neplatnost dohody o právní pomoci je podle názoru krajského soudu nutno vztáhnout zejména k ustanovení § 2 odst. 1 zák. č. 209/1990 Sb., neboť právní pomoc komerčních právníků spočívá v oblasti obchodně-právních vztahů, vyplývajících přímo z podnikatelské činnosti podnikatele nebo přímo s nimi souvisejících.

Ústavní soud se v podstatě ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, pokud tento zpochybnil oprávnění komerčního právníka (a tím bezpochyby stěžovatel v době uzavření dohody o poskytnutí právní pomoci byl) zastupovat oprávněnou osobu v restitučním sporu. V souvislosti s projednávaným případem je nutné vycházet nejen z již citovaného ustanovení § 2 odst. 1 tehdy platného zák. č. 209/1990 Sb., ale zejména z naplnění podmínek ustanovení § 1 odst. 1 o. z., vymezující předmět úpravy obchodního zákoníku a dále z ustanovení § 2 cit. obchodního zákoníku, vymezující jednak subjekt a rovněž objekt právní pomoci poskytované komerčním právníkem.

V případě restitučního sporu se tedy nejedná o vztah náležející do oblasti obchodního práva, ale s ohledem na charakter restitučního nároku, kdy příslušný restituční předpis je lex specialis k občanskému zákoníku, je nutné vycházet z názoru, že jde o vztah občansko-právní. Za této situace tedy neobstojí námitka stěžovatele, že jeho klient jako aktivní zemědělec se domáhal restitučního nároku z důvodu podnikatelské činnosti v zemědělství.

Z výše uvedených shrnutí tedy vyplývá, že postupem Krajského soudu v Brně nemohlo dojít k naplnění porušení citovaných článků Listiny základních práv a svobod či jiných procesních práv stěžovatele a ústavní stížnost musela být jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS

V Brně 16. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 537/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies