I. ÚS 545/99

16. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D. S., zastoupeného JUDr. K. V. - S., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 8. 1999, sp. zn. 12 Co 417/99, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 19. 1. 1999, čj. 14 C 347/95 - 140,


takto:


Návrh ústavní stížnosti se odmítá.


Odůvodnění:



Stěžovatel svým návrhem napadá shora uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni i instančně mu předcházející rovněž shora citované rozhodnutí Okresního soudu v Plzni ve věci vydání (části) nemovitosti. Namítá, že uvedenými rozsudky byl porušen čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně práv a základních svobod a dále čl. 14 a čl. 6 odst. 1 této Úmluvy. Navrhuje, aby oba rozsudky byly zrušeny.

Stěžovatel v řízení před obecnými soudy uplatnil nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. a mezi účastníky nebylo sporným, že stěžovatel je oprávněnou osobou a že v zákonné lhůtě podal u povinného výzvu k vydání nemovitosti, a to 1/10 domu čp. 295 v P., G. 10. Soud prvního stupně řádně zkoumal jednotlivé restituční důvody obsažené ve výzvě stěžovatele k vydání nemovitosti a v návrhu na zahájení řízení. Správně zjistil, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti přešlo na stát v důsledku řízení o výkon rozhodnutí, který byl nařízen k vymožení pohledávky, jež vznikla v roce 1931, event. později, avšak ještě před rokem 1939 (příslušenství pohledávky). Z výpisu z příslušné pozemkové knihy lze vyvodit, že v souvislosti s pohledávkou Občanské záložny v Plzni vzniklo v roce 1939 na předmětné nemovitosti zástavní právo a v řízení o výkon rozhodnutí se pak realizovala pohledávka zajištěná zástavním právem na této předmětné nemovitosti. Pohledávka vznikla ještě před rokem 1948 a nejedná se tedy v případě stěžovatele o křivdu, kterou by bylo možno projednat podle restitučního zákona č. 87/1991 Sb. Nemovitost nemohla přejít na stát bez právního důvodu, jestliže se stala vlastnictvím státu v důsledku výkonu rozhodnutí, kdy státní notářství Plzeň - město nemovitost v roce 1968 prodalo Československému státu - Městskému národnímu výboru v Plzni. Nemůže jít ani o restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, tedy o převzetí nemovitosti státem v důsledku toho, že by ji právní předchůdci stěžovatele opustili.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.

Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

V dané věci stěžovatel v podstatě jen polemizuje s právními názory, výklady a závěry obecných soudů, především se závěrem, že není naplněna žádná z podmínek k vydání majetku podle ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatel prakticky nepředkládá ústavněprávní argumentaci, když např. jen zcela nekonkretizovaně považuje postup státu za "nemravný, odporující všemu právu i právním zvyklostem" či poukazuje na smlouvu s "nehorázným odkazem".

Ústavní soud proto musí zdůraznit, že subjektivní právo na restituci není tzv. právem základním (tj. ústavně zaručeným) a již vůbec ho nelze chápat jako součást vlastnického práva. Jedná se o právo běžné, upravené v obyčejném zákonodárství, a tudíž je jako takové hmotněprávně chráněno "jen" v rámci obecného soudnictví. Pouze tyto soudy tudíž mohou posoudit existenci takového práva, tedy rozhodnout, zda jsou splněny zákonné podmínky pro uplatnění restitučního nároku. Např. právě ochrana práva vlastnického jako práva ústavně garantovaného (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) je silnější než ochrana poskytovaná právům běžným. Pokud při rozhodování soudy neporuší jiná, zejména procesní ústavně garantovaná subjektivní práva, Ústavní soud nemá důvod zpravidla do jejich rozhodnutí zasahovat.

Ústavní soud shledal, že obecné soudy - jak lze zjistit z odůvodnění rozsudků obou stupňů - posoudily a argumentačně dostatečně zdůvodnily otázku nároku na vydání (části) majetku podle zákona č. 87/1991 Sb. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, publ. Pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3).

Pokud pak stěžovatel namítá porušení vlastnického práva chráněného podle čl. 1 Dodatkového protokolu (č. 1) k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, jako již v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, že citovaná ustanovení chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoliv takové, které má teprve vzniknout nebo jehož povaha je sporná a např. z toho důvodu probíhá soudní řízení (srov. např. sp. zn. III. ÚS 23/93, resp. č. 5, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1).

Co se týče námitky porušení čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zákaz diskriminace), ke které stěžovatel nic bližšího neuvádí a jež má být zřejmě chápána jako diskriminace ve vztahu k vlastnickému právu, neshledává ji Ústavní soud případnou, neboť restituční předpisy diskriminační charakter nemají. Navíc je třeba poznamenat, že restituční předpisy mají zmírnit následky jen některých majetkových křivd - pouze těch, které výslovně uvádějí, především také proto, aby nevytvářely křivdy nové.

Namítané porušení práva na tzv. spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, které znamená zajištění práva na spravedlivé (občanské) soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal. Naopak však zjistil, že soudem bylo jednáno sice bez přítomnosti stěžovatele, avšak z toho důvodu, že právní zástupce se jednání dne 12. 1. 1999 nezúčastnil, přičemž omluvu soud obdržel pozdě.

Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 16. února 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 545/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies