I. ÚS 313/98 - Odmítnutí dědictví v tísni

16. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta



Ústavní soud považuje za důvodnou námitku stěžovatelek, že
časová posloupnost odmítnutí dědictví jednotlivými dědici byla
v daném případě bez právního významu, protože účinky odmítnutí se
vztahují k okamžiku zůstavitelovy smrti, takže význam má toliko
obsah takového projevu, což se v konečném důsledku projevilo
v připadnutí dědictví státu.

Nelze akceptovat názor, že dědic odmítající dědictví jako
druhý v pořadí je toliko sám oprávněnou osobou, tj. osobou, jejíž
nemovitost přešla na stát v důsledku odmítnutí dědictví. Není
přípustné, aby obecný soud vycházel z fikce přirůstání dědického
podílu dědice odmítnuvšího dědictví dříve k dědickému podílu
dědice, který k odmítnutí dědictví přikročí až později, tedy
z fikce přirůstání dědického podílu již v okamžiku jeho odmítnutí
prvně označeným dědicem; naopak platila a platí právní vědou
uznávaná zákonná fikce, podle které se na dědice, který odmítl
dědictví, pohlíží jako by nebyl.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 28.03.2000 sp. zn. I. ÚS 313/98)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátěa ve věci
stěžovatelek Ing. O. N., a D. V., zastoupených JUDr. J. T.,
advokátkou, účastníka řízení - Krajského soudu v Českých
Budějovicích, a vedlejšího účastníka - Okresního úřadu Strakonice,
pozemkového úřadu Strakonice, o ústavní stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 1998, č.j.10
Ca 4/98-41, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29.
4. 1998, sp. zn. 10 Ca 4/98, se zrušuje.


Odůvodnění
Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti v záhlaví
uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým
bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu ve
Strakonicích ze dne 28.3.1996, č.j. PÚ/6573/92/K/2.

Tímto rozhodnutím Okresní úřad - pozemkový úřad ve
Strakonicích rozhodl, že oprávněná osoba J. H. nabývá vlastnictví
k pozemkům v k.ú. M. dle Srovnávacího sestavení parcel
Katastrálního úřadu ve Strakonicích ze dne 15.2.1995 č. zakázky
950 - 601 - 93, opraveného dne 15.11.1995, a dále vyslovil, že F.
H., Ing. O. N. a D. V. nenabývají vlastnictví k požadovaným
specifikovaným nemovitostem.

V odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Českých
Budějovicích v prvé řadě uvedl, že citované rozhodnutí Okresního
úřadu - pozemkového úřadu ve Strakonicích bylo původně rozsudkem
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. května 1996, sp.
zn.10 Ca 219/96, potvrzeno. Tento rozsudek byl však k ústavní
stížnosti Ing. O. N. a D. V. nálezem Ústavního soudu ČR ze dne
26. 11. 1997, sp. zn. I. ÚS 200/96, zrušen, neboť došlo k porušení
ústavně zaručených práv stěžovatelek tím, že nebyly dány podmínky
použití ustanovení § 250 f) o.s.ř., podle něhož Krajský soud
v Českých Budějovicích postupoval.

Proto krajský soud nařídil ve věci jednání a důkazní řízení
doplnil o spis státního notářství ve Strakonicích, sp. zn.
D 271/70, o projednání dědictví po zemřelém J. V. Z tohoto spisu
bylo zjištěno, že sestra J. V. - M. H., rozená V., dne 1.4.1970
odmítla dědictví po zemřelém bratru. Sestra J. V.- A. V. nejdříve
(dne 11.5.1970) před státním notářem prohlásila, že dědictví po J.
V. neodmítá, leč věc si rozmyslela a dne 5. 11. 1970 (jak je
uvedeno v protokolu z téhož data) dědictví odmítla. V důsledku
postupného odmítání dědictví oběma dědičkami nabyl dědictví dne
5.11.1970 podle § 462 občanského zákona čs. stát.

Krajský soud se ztotožnil se závěrem Okresního úřadu
- pozemkového úřadu, neboť v projednávané věci bylo nutno zabývat
se tím, zda byl naplněn restituční titul uvedený v § 6 odst.1
písm. l) zákona o půdě a v té souvislosti zvažovat i další
předpoklady, při jejichž splnění je možno vlastnictví žadateli
obnovit. Ustanovení § 6 odst.1 písm. l) zákona o půdě říká, že
oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát
nebo jinou právnickou osobu v důsledku odmítnutí dědictví
učiněného v tísni. Proto jsou základními předpoklady k naplnění
tohoto restitučního titulu odmítnutí dědictví v dědickém řízení
učiněné v tísni a v této souvislosti přechod majetku do
vlastnictví státu. Oprávněnou osobou jsou ve smyslu § 4 odst.2
písm. e) zákona o půdě sourozenci původního vlastníka a pokud
zemřel některý z nich, jsou na jeho místě jeho děti a manžel, tj.
v daném případě sestry původního vlastníka M. H. a A. V.
K odmítnutí dědictví nedošlo současně, nýbrž postupně, což má
rozhodující význam pro posouzení, kdo je oprávněnou osobou ve
vztahu k naplnění restitučního titulu dle § 6 odst. 1 písm. l)
zákona o půdě, neboť je nutné vycházet z předpokladu, že stát
získal vlastnictví k předmětnému majetku výhradně v souvislosti
s odmítnutím celého rozsahu dědictví A. V., která tak učinila dne
5. 11. 1970 zatímco sestra M. H. dědictví odmítla již dne 1. 4.
1970. Podmínka přechodu dědictví do vlastnictví státu
v souvislosti s odmítnutím dědictví tak byla splněna pouze
u dědičky A. V., která v důsledku neodvolatelného odmítnutí
dědictví M. H. rozhodovala o celém rozsahu majetku, zda jej přijme
nebo odmítne. V případě, že by A. V. dědictví dne 5.11.1970
neodmítla, stala by se bezpochyby vlastníkem veškerého majetku
a v současné době by nevznikly žádné pochybnosti o tom, zda právní
nástupci dědičky, která dědictví odmítla jako první, mají nárok na
vydání poloviny majetku. V tomto případě by bylo zcela bez
pochyby, že není splněna právě okolnost přechodu majetku do
vlastnictví státu v souvislosti s odmítnutím dědictví, kdyby je
přijala druhá dědička a ponechala si je ve svém vlastnictví. Lze
tedy uzavřít, že v důsledku odmítnutí dědictví M. H. nepřešel její
podíl přímo do vlastnictví státu, ale přirostl k podílu A. V.,
která posléze celé dědictví odmítla a teprve v důsledku jejího
úkonu odmítnutí dědictví připadl její majetek státu. Pokud jde
o existenci restitučního titulu, tu navrhovatelky (N., V.)
nezpochybňovaly, a proto tato otázka nebyla ani předmětem přezkumu
krajského soudu podle § 244 a násl. o.s.ř. Z těchto důvodů se soud
nezabýval zkoumáním otázky tísně při odmítnutí dědictví ani
u jedné z dědiček.

Stěžovatelky napadly citovaný rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích ústavní stížností, neboť řízení, které
vydání rozsudku předcházelo, nebylo vůči nim jako celek
spravedlivé, protože jim bylo odepřeno jejich právo podle čl. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") (rovnost
v právech) na rozdíl od další oprávněné osoby J. H. Proto je prý
napadený rozsudek v rozporu s ustanovením čl.1 Listiny a čl.90
Ústavy České republiky.

Stěžovatelky uvedly, že podle ustanovení § 6 odst. 1 písm.
l zákona č.229/1991 Sb. jsou oprávněným osobám vydávány
nemovitosti, které přešly na stát v důsledku odmítnutí dědictví
v dědickém řízení učiněného v tísni. V daném případě přicházely
v úvahu dvě dědičky, a to M. H. a A. V., které činily v rámci
projednání dědictví úkony v různé časové posloupnosti. Časové
posloupnosti, v jaké dědičky dědictví odmítaly, přikládá krajský
soud zásadní význam, přestože část sedmá občanského zákoníku
platného pro dědické řízení po zůstaviteli (upravující dědění
majetku v osobním vlastnictví), s časovou posloupností, ve které
dědicové dědictví odmítají, vůbec nepočítá a pořadí nepřikládá
žádný význam. Podle § 460 o.z. se dědictví nabývá smrtí
zůstavitele. Smrtí zůstavitel svého vlastnictví pozbývá a v týž
moment nabývají dědicové tzv. subjektivního dědického práva. Smrt
zůstavitele je tak zásadním časovým mezníkem. Princip úřední
ingerence při nabývání dědictví - svěřený státnímu notářství
- spočíval ve vypořádání dědictví mezi více dědici, v potvrzení
nabytí dědictví jednomu dědici, případně v potvrzení, že dědictví,
které nenabyl žádný dědic, připadlo státu. Taková rozhodnutí
státního notářství byla vždy aktem deklaratorním a potvrzovala
zákonný přechod vlastnického práva ze zůstavitele na jeho právní
nástupce. Možnost odmítnout dědictví je výrazem dědicovy volnosti
při nabytí dědictví. Zákon v ustanovení § 464 stanoví pouze lhůtu,
do jaké může učinit dědic prohlášení o odmítnutí dědictví, aniž
spojuje právní důsledky s časovým pořadím projevu vůle dědice,
kterým dědictví odmítá v případě, že dědiců je více. Časová
posloupnost je proto bez právního významu. Jestliže tedy obě
dědičky odmítly dědictví, pak se účinky odmítnutí dědictví
vztahují k okamžiku zůstavitelovy smrti. Právě v důsledku
odmítnutí dědictví ze strany obou dědiček se naplnilo ustanovení
§ 462 o.z. a dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu.
V obou případech, jak u M. H., tak u A. V., došlo k odmítnutí
dědictví v tísni a je proto dán restituční důvod podle § 6 odst.1
písm. l zákona o půdě. Obě dědičky jsou oprávněnými osobami podle
§ 4 odst.1 cit. zákona a s ohledem na úmrtí M. H. jsou pak podle
§ 4 odst.2 písm. c) tohoto zákona oprávněnými osobami též
stěžovatelky. Vzhledem k výše uvedeným důvodům se stěžovatelky
neztotožňují s názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích
a závěrem opakují, že (ve světle úmyslu zákonodárce při přijetí
zákona č. 229/1991 Sb.) nemá časová posloupnost, ve které se
dědicové vyjadřují ve vztahu k dědictví a dědictví v tísni
odmítají, žádného právního významu, a že význam má jen obsah
takového projevu, jehož důsledkem je připadnutí dědictví státu.

Stěžovatelky na ústním jednání netrvají.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení a vedlejší
účastníci uvedení v záhlaví tohoto nálezu.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení
uvedl, že věc projednal předepsaným procesním způsobem a při
rozhodování o opravném prostředku uplatnil státní moc v mezích
daných zákonem. Při posuzování zákonnosti rozhodnutí pozemkového
úřadu neshledal její porušení, když skutková zjištění provedená
pozemkovým úřadem pro posouzení dané věci považoval za úplná
a hodnocení důkazů za správné a odpovídající § 34 odst.5 správního
řádu. Při projednání věci byly stěžovatelky vyslechnuty, mohly se
k věci vyjádřit a doplnit důkazní řízení. Proto nebyla porušena
jejich rovnost v právech ani právo na soudní ochranu. Pokud
stěžovatelky spatřují porušení svých rovných práv ve výsledku
řízení, který vycházel z posouzení právní otázky a z toho dovozují
porušení čl.1 Listiny základních lidských práv a svobod, tedy
porušení jejich svobody, rovnosti a důstojnosti v právech, pak
soud tento názor nesdílí.

K námitkám stěžovatelek dále krajský soud dodal, že dědictví
sice odmítly obě dědičky po zemřelém původním vlastníku, a to jak
A. V., tak M. H., avšak s tím rozdílem, že M. H. je neodvolatelně
odmítla jako první a poněvadž další dědička A. V., která dědictví
původně neodmítla, tak učinila s určitým časovým odstupem,
přirostl podíl M. H. k podílu A. V. a nepřešel tedy v důsledku
odmítnutí M. H. do vlastnictví státu. Pro naplnění restitučního
titulu uvedeného v ust. § 6 odst. 1 písm. l) zákona o půděmá
právní význam skutečnost, že v důsledku odmítnutí dědictví přešel
majetek do vlastnictví státu. To bylo zjištěno pouze v souvislosti
s odmítnutím dědictví A. V. Pro tento výklad svědčí i alternativa,
"při které" by A. V. svůj dědický podíl a dědický podíl M. H.
odmítnutý neodmítla a naopak by je přijala. V takovém případě by
celé dědictví připadlo A. V. a M. H. by se pak nemohla v rámci
restitučního řízení domáhat vydání svého původního podílu na
majetku, neboť by byla zcela evidentně splněna pouze ta podmínka,
že sice dědictví odmítla, avšak v důsledku jejího odmítnutí
dědictví by majetek nepřipadl do vlastnictví státu či jiné
právnické osoby, ale i její podíl by v takovém případě získala A.
V.
K dotazu Ústavního soudu Krajský soud sdělil, že na ústním
jednání netrvá.

J. H. jako vedlejší účastník k ústavní stížnosti nejdříve
uvedla, že předpokládala, že se po prodeji restituovaných
nemovitostí se všemi příbuznými vyrovná. Dále sdělila, že se
vzdává účasti na řízení, a že na ústním jednání netrvá.

Vedlejší účastník F. H. se své účasti na řízení před Ústavním
soudem vzdal.

Zemědělské družstvo "M." M., v likvidaci, jako vedlejší
účastník sdělilo, že netrvá na ústním jednání před Ústavním
soudem, a že se svého postavení vedlejšího účastníka řízení
vzdává.
Lesy České republiky jako vedlejší účastník uvedly, že se
tohoto postavení v řízení před Ústavním soudem vzdávají.

Pozemkový fond, územní pracoviště Strakonice, jako vedlejší
účastník uvedl, že se tohoto postavení vzdává. Zároveň sdělil, že
netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.



Okresní úřad - pozemkový úřad ve Strakonicích zejména uvedl,
že při rozhodování ve smyslu § 4 zákona o půdě, vycházel z faktu,
že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu poté, co paní
A. V. v tísni odmítla dědictví po panu J. V. Paní M. H., právní
předchůdce stěžovatelek, v dědickém řízení odmítla dědictví jako
prvá. Její podíl tím nepřešel na stát, ale přirostl další dědičce
A. V., a proto paní M. H. (ani její právní nástupce) nelze jako
oprávněné osoby ve smyslu § 4 zákona o půdě, chápat. Současně
sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu soudního spisu Krajského soudu v Českých
Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 4/98, vyplývá, že se napadený rozsudek
soustředil na argument, že oprávněnými osobami nejsou stěžovatelky
(právní nástupkyně M. H. - dědičky zemřelého původního vlastníka),
nýbrž toliko J. H. (právní nástupkyně A. V., rovněž dědičky
zemřelého J. V.), byť dědictví odmítly jak M. H., tak i A. V.
Krajský soud dospěl (právě tak jako předtím Pozemkový úřad ve
Strakonicích) k názoru, že nárokované nemovitosti přešly do
vlastnictví státu teprve po té, co v dědickém řízení odmítla
dědictví A. V., jíž přirostl dědický podíl M. H., která před tím
dědictví odmítla. V důsledku odmítnutí dědictví M. H. tak nepřešlo
vlastnictví k jejímu dědickému podílu na stát, a proto
stěžovatelkám nemohou být jako oprávněným osobám předmětné
nemovitosti ve smyslu ustanovení § 4 odst.2 písm. e) a § 6 odst.1
písm. l) zákona o půdě vydány. Dalšími předpoklady, jejich
naplněním, jakož i zjištěním toho, zda byl naplněn restituční
titul uvedený v § 6 odst.1 písm. l) zákona o půdě, se již krajský
soud, jak sám uvádí v odůvodnění napadeného rozsudku, nezabýval
a v tomto směru také žádné důkazní řízení neprováděl. Stejně tak
v rozsudku neuvedl, zda a jak hodnotil jiné skutečnosti zjištěné
po zrušení předchozího rozsudku ze dne 22. 5. 1996 nálezem
Ústavního soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. I. ÚS 200/96, než ty,
které souvisí ze shora uvedenou základní otázkou, tedy s tím, kdo
je v souzené věci oprávněnou osobou.

Názoru krajského soudu (obsaženému v jeho vyjádření) lze
přisvědčit potud, že věc byla projednána předepsaným procesním
způsobem a rozhodnuta na základě opravného prostředku
stěžovatelek, které byly při ústním jednání vyslechnuty. V tomto
smyslu tedy soud poskytl zákonem stanoveným způsobem ochranu
jejich právům a uplatnil státní moc v mezích daných zákonem.
V této souvislosti lze dodat, že k provádění skutkových zjištění
pozemkovým úřadem, jakož i k hodnocení důkazů, které krajský soud
aproboval, se Ústavní soud nevyjadřuje, neboť jak již několikrát
publikoval, není vrcholem soustavy obecným soudů a činit vlastní
hodnocení skutkových zjištění mu zpravidla ani nepřísluší.

Vzdor tomu však Ústavní soud dospěl k závěru, že v souzené
věci je nutno poskytnout stěžovatelkám ústavní ochranu, neboť
rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo
k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 36
odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod.

Ústavní soud totiž považuje za důvodnou námitku stěžovatelek,
že časová posloupnost odmítnutí dědictví jednotlivými dědici
(v daném případě postupné odmítnutí dědictví) M. H. a A. V., byla
v daném případě bez právního významu, protože účinky odmítnutí se
vztahují k okamžiku zůstavitelovy smrti, takže význam má toliko
obsah takového projevu, což se v konečném důsledku projevilo
v připadnutí dědictví státu. Podle právní úpravy dědění
v občanském zákoníku existující již od jeho vydání pod č. 40/1964
Sb., nabývá dědic dědictví smrtí zůstavitele. Určení, kdo je
dědicem, který nabude smrtí zůstavitele dědictví, tj.
i vlastnictví k věcem, jež jsou součástí dědictví, je vázáno na
splnění podmínek stanovených v jednotlivých ustanovení zákona,
které mají účinky ke dni úmrtí zůstavitele. Mezi ně patří
i možnost dědice dědictví odmítnout, což má za následek ve smyslu
ustanovení § 460 až § 463 občanského zákoníku, že takový dědic
dědictví po zůstaviteli nenabývá. Jistota o osobě dědice jako
právního nástupce zůstavitele se tak odsouvá k časově odlišnému
momentu od momentu zůstavitelovy smrti, i když se zpětnými účinky.
Tento princip nemodifikuje pro účely posouzení restitučních
nároků, zejména pro určení oprávněných osob, ani zákon č.
229/1991 Sb. (ačkoliv jde o lex specialis), neboť ten toliko
uvádí, že oprávněnou osobou dle § 4 zákona je občan, jehož půda,
budovy a stavby patřící k původní zemědělské usedlosti přešly do
vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v době od 25. února
1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 téhož
zákona. Při posouzení restitučního nároku dle zákona o půdě je
tudíž nutno vycházet z systematického a logického uspořádání jeho
jednotlivých ustanovení, pokud jde o pořadí určení oprávněné osoby
jako osoby, jež vlastnila majetek, který přešel do vlastnictví
státu, případně osoby splňující podmínky dle § 4 odst. 2 zákona
o půdě, a ze zjištění, zda k přechodu majetku na stát došlo na
základě některého z důvodů uvedených v § 6 zákona o půdě. Nelze se
proto ztotožnit s výkladem vycházejícím z opačného přístupu než
jaký je zakotven v ustanoveních zákona č. 229/1991 Sb., či s jiným
výkladem nerespektujícím princip nabývání dědictví jako přechodu
vlastnictví, práv a závazků ze zákona ke dni úmrtí zůstavitele.
Účelem zákona o půdě je navíc zmírnění majetkových křivd
způsobených vlastníkům a uživatelům půdy a jiného zemědělského
majetku v době nesvobody, takže lze vzhledem k jeho poslání
- z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatelek
- pokládat výklad krajského soudu a pozemkového úřadu vůči osobám
stěžovatelek za příliš formální, diskriminující a tedy za stěží
přijatelný. Nelze proto akceptovat názor, že dědic odmítající
dědictví jako druhý v pořadí, v daném případě A. V., je toliko sám
oprávněnou osobou, tj. osobou, jejíž nemovitost přešla na stát
v důsledku odmítnutí dědictví, neboť právě proto, že V. dědictví
odmítla, se jediným dědicem po zůstaviteli nestala. Pouze na
případ, že dědí toliko jediný dědic, se pak vztahovala dispozice
ust. § 481 občanského zákoníku (ve znění platném v době úmrtí
J. V.), v návaznosti na dispozici ust. § 461 téhož právního
předpisu, stanovící pravidlo, že jediný dědic nabývá celé
dědictví, což mu státní notářství potvrdí. Není tudíž přípustné,
aby obecný soud vycházel z fikce přirůstání dědického podílu
dědice odmítnuvšího dědictví dříve k dědickému podílu dědice,
který k odmítnutí dědictví přikročí až později, tedy z fikce
přirůstání dědického podílu již v okamžiku jeho odmítnutí prvně
označeným dědicem; naopak platila a platí právní vědou uznávaná
zákonná fikce, podle které se na dědice, který odmítl dědictví,
pohlíží jako by nebyl. To platí jak pro M. H. tak i A. V., jež
odmítla dědictví jako druhá. Odmítnutí dědictví se navíc musí
týkat celého dědictví, nikoliv jen jeho části, z čehož rovněž
vyplývá, že v době, kdy dědic činí takový úkon, není zřejmé, jaké
faktické dědictví či podíl odmítá. (k tomu srovnej komentář
k občanskému zákoníku, části VII. hlavy I. § 463, ASPI-CODEX)

Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že
v souzené věci došlo napadeným rozhodnutím k porušení čl. 6 odst.
1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
v souvislosti s čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Proto Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu
v Českých Budějovicích zrušil.


Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.



V Brně dne 16. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 313/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies