III. ÚS 412/99

17. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 412/99


Ústavní soud rozhodl dne 17. 2. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. N.,
zastoupené JUDr. P. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 1999, sp. zn. 44 Ca 40/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 1999 (44 Ca 40/99-40) a tvrdila, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil její "vlastnické právo a právo dědění"; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že zmíněný obecný soud rozhodující v její restituční věci v režimu správního soudnictví o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu (Okresního úřadu v Benešově, okresního pozemkového úřadu) stěžovatelce nepříznivé rozhodnutí tohoto orgánu potvrdil a tak "svým rozsudkem změnil platnost odevzdací listiny někdejšího Státního notářství v Praze II ze dne 28. 5. 1952
(43 D 12/52, II D not 90/52-76)".
Aniž by svá tvrzení co do porušení ústavně zaručených práv blíže rozvedla, v obšírné polemice s rozhodovacími důvody obecného soudu navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odhlédnuto od toho, že zevrubné vývody stěžovatelky míří proti závěrům obecného soudu, dle nichž - stručně připomenuto - v úvahu přecházející nemovitosti, jejichž původním vlastníkem byl dnes již zemřelý manžel stěžovatelčiny sestry (Ing. M. M.), přešly do vlastnictví státu podle zákona č. 142/1947 Sb. (rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 28. února 1950), a to ještě před přijetím dědické přihlášky jeho manželky (sestry stěžovatelky M. M.), která se tak z uvedeného důvodu vlastnicí těchto nemovitostí nikdy nestala, a vytýkají tak obecnému soudu věcnou nesprávnost jeho rozhodnutí či porušení legality, kterýžto přezkum však ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995); námitky stěžovatelky, která podle obecného soudu není oprávněnou osobou pro absenci znaků ve smyslu zákona o půdě (č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), spočívají v tvrzení, že rozhodující výměry Ministerstva zemědělství (čj. 12.359/50-IX/A 21 ze dne
28. února 1950 a čj. 27.586/50-IX/A 21 ze dne 24. května 1950) nebyly řádně doručeny a nemohly tak nabýt účinnosti "ani vůči zůstaviteli (ten dne 12. února 1950 zemřel), ale ani vůči ležící pozůstalosti, jak podle stěžovatelky nesprávně usoudil obecný soud.
Toto základní tvrzení stěžovatelky je však nepřípadné, neboť, jak je patrno z archivních materiálů, vpředu označené výměry, na které se stěžovatelka odvolává a z nichž své nároky odvozuje, byly podle zpátečních lístků doručeny jednak jedné ze spoluvlastníků posuzovaných nemovitostí A. E., a to jako zmocněnci ostatních spoluvlastníků (výměr ze dne 28. února 1950), zatímco výměr ze dne 24. května 1950 byl převzat
(2. června 1950) sestrou stěžovatelky a manželkou ing. M. M. M.; za této situace je zřejmé, že ta část nemovitosti, vůči níž stěžovatelka uplatňuje svůj restituční nárok, součástí pozůstalostního jmění po zemřelém ing. M. nebyla a ani (pro vlastnictví státu plynoucí z dříve označených rozhodnutí Ministerstva zemědělství) být nemohla, a že samotné dědičce M.M. nemohla být tato skutečnost neznáma. Tvrzení stěžovatelky, že obecný soud "svým rozsudkem prakticky změnil platnost odevzdací listiny" (svědčící dnes již zemřelé M. M.) a zasáhl tak do ústavně zaručeného práva dědit (čl. 11 odst. 1 al. 2 Listiny základních práv a svobod) je proto nedůvodné a v důsledku toho, z důvodů již zmíněných, nelze rozhodnutí obecného soudu ani pod ústavněprávními aspekty nic podstatného vytknout.
Pro takto vyložené důvody byla proto stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zvláštní podmínky pro případný přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu), které ostatně stěžovatelkou nebyly ani tvrzeny, shledány nebyly, a když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevila potřeba vésti stěžovatelku k odstranění formálních vad jejího stížnostního žádání (petitu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 17. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 412/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies