IV. ÚS 648/99

21. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 648/99










Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupené JUDr. M. Š., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 1999, čj. 28 Ca 213/98-52, a rozhodnutí Okresního úřadu v Příbrami, okresního pozemkového úřadu, ze dne 29. 5. 1998, čj. 6193/92, R XIII 70/98,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozhodnutím orgánů veřejné moci, kterými bylo rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastníkem nemovitostí v k. ú. V., blíže konkretizovaných ve výroku správního rozhodnutí (dále jen "předmětné nemovitosti"), tato tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejích práv ústavně zaručených v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatelky jak správní orgán, tak soud, rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť neprovedly všechny jí navržené důkazy, kterými zamýšlela prokázat oprávněnost svého restitučního nároku, což v konečném důsledku vedlo k nesprávným skutkovým závěrům a nesprávnému posouzení věci. Stěžovatelka připouští, že jí správní soud v opravném řízení povolil doložit další důkazy, avšak do svých úvah je při hodnocení důkazů v plné míře nezahrnul, jakož nepřihlédl ani k námitce, že po změně politického režimu v únoru 1948 bylo úplně zbytečné podávat žalobu na vrácení majetku ve smyslu ustanovení § 10 zákona č. 128/1946 Sb., neboť soudní řízení o těchto žádostech byla v takových případech přerušena a k dokončení již nedošlo. Stěžovatelka proto žádá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ze spisu Okresního úřadu v Příbrami, okresního pozemkového úřadu, vedeného k čj. 6193/92, R XIII 70/98, jakož i ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 213/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila u pozemkového úřadu a u Vojenské ubytovací a stavební správy Plzeň nárok na vydání předmětných nemovitostí, které vlastnila společně se svým otcem J. Z. a které byly k 16. 12. 1941 zabaveny ve prospěch Německé říše. Protože zápisy v příslušné pozemkové knize končí zápisem vlastnického práva pro Německou říši a protože stěžovatelka nebyla schopna prokázat oprávnění podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen "zákon o půdě"), pozemkový úřad dovodil, že ani ona ani její otec nebyli v době od 25. 2. 1948 do 1.1.1990 vlastníky předmětných nemovitostí a jejímu nároku nevyhověl. K opravnému prostředku stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 1997, sp. zn. 28 Ca 191/96, rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil. Pozemkový úřad doplnil dokazování a poté ve věci znovu rozhodl ústavní stížností napadeným rozhodnutím. V opravném prostředku stěžovatelka tvrdila, že z listin, které pozemkovému úřadu předložila, jasně vyplývá, že v roce 1947 její otec uplatnil nárok na vrácení zabavených nemovitostí, o čemž svědčí pozvánka k ústnímu jednání ze dne 11. 2. 1947, a že požádala o dohledání dalších archivovaných listin, které předloží po jejich zaslání. Stěžovatelka připustila, že jí je znám obsah protokolu ze dne 6. 3. 1947, ve kterém její otec za sebe i za ni jako nezletilou prohlásil, že o restituci předmětných nemovitostí nepožádal, protože se do V. nemíní vrátit, avšak je přesvědčena, že podpis otce, jakož i její podpis na plné moci, nejsou podpisy pravými a navrhla o tom provést důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví a výslechem příbuzné, která byla s jejím otcem ve styku a o záležitostech z tehdejší doby byla informována. Městský soud v Praze dal stěžovatelce možnost ve stanovené lhůtě získat další doklady, kterými by prokázala svoje tvrzení o uplatnění nároku na prohlášení neplatnosti majetkového převodu v době nesvobody a poté nařídil ústní jednání. Při tomto jednání stěžovatelka předložila sdělení Okresního soudu v Příbrami a Okresního soudu v Berouně, ze kterých vyplynulo, že poválečné uplatnění nároku není možno dohledat, neboť jména J. a V. Z. lustrem navrhovatelů z let 1948 - 1952 neprochází a spisy Nc soudu Hořovice a Beroun, jakož i rejstříky z let 1946, resp.1947 - 1952, již neexistují. Stěžovatelka připustila, že její otec se sice o vrácení předmětných nemovitostí zajímal a chtěl je vrátit, avšak zda konkrétní návrh u soudu podal, jistě neví, protože byla v té době nezletilá, a příbuzná, jejíž svědectví navrhla, již zemřela. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí správního orgánu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka nepředložila ani nenavrhla žádný důkaz, kterým by byla schopna prokázat, že by spolu se svým otcem požádala o vrácení majetku zabaveného Německou říší. Pozvánka k ústnímu jednání ze dne 11. 2. 1947 takovým důkazem být nemůže, neboť jí byli otec stěžovatelky a stěžovatelka pozváni X. Zemskou komisí pro stavební obnovu k jednání na den 6. 3. 1947, kde měli vyjádřit své stanovisko k návrhu komise o obsahu a rozsahu obnovy jejich objektu V. čp. 29 podle ustanovení § 7 odst. 3 písm. c) zákona č. 86/1946 Sb., o stavební obnově. Z dokladů založených ve správním spise vyplývá, že po provedeném místním ohledání podala Zemská komise pro obnovu návrh na způsob obnovy objektů ve V. bývalých knihovních vlastníků J. a V. Z. Návrh byl převzat do výměru o stavební obnově obce V., ve které je uvedeno, že nynějším uživatelem těchto nemovitostí je A. R. Na stejném listě jako shora citovaný návrh komise je sepsán protokol ze dne 6. 3. 1947 na MNV ve V., ve kterém se konstatuje, že se dostavil pan J. Z. a za sebe a v zastoupení V. Z. prohlásil, že po vystěhování z obce V. v roce 1941 zakoupil v M. u Rakovníka zemědělskou usedlost čp. 34. V důsledku toho se nemíní do V. vrátit, přihlášku za restituci nepodal a na obnově hospodářských budov netrvá. K námitce stěžovatelky o nepravosti podpisů na tomto protokolu a plné moci městský soud uvedl, že nejde o podstatnou otázku, neboť i kdyby její otec dne 6. 3. 1947 skutečně uvedl, že přihlášku nepodal, neznamenalo by to, že nemohl změnit názor a restituční nárok ještě uplatnit, neboť lhůta v té době ještě neuplynula. Protože ani ostatní listiny založené ve správním spisu nemohly být podle svého obsahu považovány za důkaz o uplatnění restitučního nároku, Městský soud v Praze považoval opravný prostředek stěžovatelky za nedůvodný.

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě oprávněnou osobou je státní občan ČSFR, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1. Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) citovaného zákona budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku znárodnění nebo zestátnění vykonaného v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady. V poznámce pod čarou 5a) je uveden zákon č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech. Nemovitosti, jejichž vydání se stěžovatelka domáhá, byly zestátněny pro obor vojenské správy podle ustanovení § 8 zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, ke dni 1. 2. 1952.

Není pochyb o tom, že stěžovatelka a její otec byli vlastníky předmětných nemovitostí do 16. 12. 1941, kdy jim byl majetek zabaven a vlastnictví k němu nabyla Německá říše. Československý stát při nápravě poválečných poměrů v majetkové oblasti sice prohlásil jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, za neplatné, pokud byly uzavřeny po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, ledaže ten, na koho majetek přešel nebo kdo uzavřel jiné majetkově-právní jednání, byl osobou státně spolehlivou a bylo prokázáno, že k majetkovému převodu nebo k jinému majetkově-právnímu jednání došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu původního vlastníka nebo v převážném jeho zájmu (§ 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů,zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, § 1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících). Zároveň však stanovil, že k obnovení vlastnických práv osob soukromého práva, jež tato práva pozbyly v době nesvobody způsobem výše popsaným, nedochází automaticky ex lege (§ 1 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb., § 3, § 4 odst. 1, § 8, § 10 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb.). Podle těchto předpisů museli bývalí vlastníci uplatnit svůj nárok předepsaným způsobem ve stanovené lhůtě u okresního soudu, který o něm rozhodl. Šlo tedy o režim, podle kterého právní poměry z doby nesvobody trvaly, dokud nebyly příslušným orgánem prohlášeny za neplatné.

Podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, byl konfiskován bez náhrady pro Československou republiku majetek nemovitý i movitý, který ke dni faktického skončení německé okupace byl ve vlastnictví Německé říše (§ 1 odst. 1 bod 1.) s výjimkou majetku, jehož v době po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické perzekuce pozbyly osoby, které nespadaly pod ustanovení § 1 (§ 2 odst. 3).

V projednávaném případě však stěžovatelka nebyla schopna prokázat, že ona či její otec uplatnili nárok na prohlášení neplatnosti majetkového převodu předmětných nemovitostí relevantním způsobem, nebyla zjištěna ani poznámka v knihovních vložkách ve smyslu ustanovení § 12 zákona č. 128/1946 Sb., podle kterého na žádost toho, kdo uplatnil nárok, nařídil soud, aby tento návrh byl v příslušných knihovních vložkách poznamenán.

V případě restituce zemědělského majetku podle zákona o půdě neplatí to, co je umožněno v případě restituce nezemědělského majetku, tedy ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle kterého "oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která ... v den přechodu věci na stát podle § 6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1956 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona". Jinými slovy, oprávněnou osobou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích je za splnění dalších podmínek také ten, kdo v době převzetí nezemědělského majetku státem tento majetek sice nevlastnil, ale měl na něj neuspokojený restituční nárok. Toto oprávnění však nelze na zemědělské restituce obecně použít, když zákon o půdě považuje za základní předpoklad restituce pouze to, že majetek oprávněných osob přešel na stát nebo jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Oprávněná osoba tedy musí prokázat intabulované vlastnictví, nikoliv pouze případný nárok podle shora citovaných poválečných předpisů. V projednávaném případě stěžovatelka tuto skutečnost neprokázala, zápisy v pozemkové knize jejím tvrzení nesvědčí a nepředložila ani nenavrhla žádné jiné důkazy, prostřednictvím kterých by se dostala do pozice oprávněné osoby podle zákona o půdě. Orgány veřejné moci sice nevěnovaly dostatečný prostor vyjasnění otázky, kdy československý stát převzal předmětné nemovitosti do svého vlastnictví (v pozemnostním archu pro objekt V. čp.29 je jako vlastník označen FNO, Fond národní obnovy, a v odůvodnění napadených rozhodnutí je konstatováno jen tvrzení Vojenské ubytovací a vojenské správy Plzeň, že předmětné nemovitosti přešly na stát před rozhodným obdobím), avšak Ústavní soud nepovažuje tuto skutečnost za důvod ke svému zásahu proto, že kasační rozhodnutí by ze shora uvedených důvodů mohlo přinést jiný, pro stěžovatelku příznivější, výsledek.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí byla v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, neboť jak pozemkový úřad, tak správní soud respektovaly procesní postup stěžovatelky podle zákona o půdě, provedly důkazy, které navrhla, daly jí příležitost navrhnout další, avšak důkazní nouze, ve které se ocitla, nemohla vést k jiným než vysloveným závěrům. Nesouhlas stěžovatelky s těmito pro ni nepříznivými závěry nezakládá důvod k jejich zrušení a tvrzení o rozporu s Listinou se tak stává zjevně neopodstatněným.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.


Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. února 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 648/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies