IV. ÚS 284/99

21. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 284/99












Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti města J., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 577/98, ze dne 30. 12. 1998, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 26 C 127/98. Rozhodnutím soudu I. stupně bylo zastaveno řízení, ve kterém se stěžovatel domáhal zaplacení dlužné částky 332.818,- Kč s přísl., neboť nevyhověl výzvě soudu dle § 43 odst. 1 o.s.ř. a ve stanovené lhůtě nedoplnil žalobu o náležitosti stanovené v ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. V odvolání proti uvedenému rozhodnutí stěžovatel uvedl, že dle jeho mínění žaloba splňovala náležitosti uvedené v § 79 o.s.ř., byl správně vymezen skutek, který měl být předmětem řízení a byly označeny důkazy, o něž svá tvrzení opírá. Dle jeho názoru postačuje, že faktury předložené k důkazům byly parafovány žalovaným, bylo také nepochybné, že žalovaný dodávku převzal a byl srozuměn s množstvím, cenou i termínem splatnosti.

Městský soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že soud I. stupně stěžovatele řádně poučil o náležitostech návrhu dle § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o.s.ř., i o možnosti zastavit řízení, pokud vady návrhu nebudou ve lhůtě odstraněny. Stěžovatel na výzvu soudu reagoval pouze odkazem na žalobu s tím, že dle jeho názoru není vadná, a není proto důvod k postupu dle § 43 odst. 2 o.s.ř. Městský soud dále konstatoval, že z předložené žaloby je pouze patrno, že došlo k uzavření závazkového vztahu, na jehož základě je požadováno zaplacení částek, vyplývajících z faktur uvedených v žalobě. V žalobě však nebyly vylíčeny skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku. Tyto skutečnosti je třeba jasně a přesně uvést v žalobním návrhu, nepostačuje odkaz na přílohu žaloby, neboť soud nejedná a nerozhoduje o příloze, ale o žalobě samé.

V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozvádí uvedené okolnosti případu. Nesouhlasí se závěry soudu, že jeho návrh nesplňoval náležitosti k návrhu dle § 42 a § 79 o.s.ř. Uvedl, že skutkový stav nemohl při sebelepší vůli podrobněji popsat. Soudem požadované vylíčení okolností případu spadá dle jeho názoru až do další fáze soudního řízení, kdy je výsledkem dokazování, vyplyne z výslechů svědků apod., což předpokládá ústní jednání. Dle jeho názoru byla napadeným rozhodnutím porušena zásada občanského soudního řízení - zásada ústnosti.

Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že soud nejedná a nerozhoduje o příloze, nýbrž o návrhu samotném.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 26 C 127/98, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutích vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy navrhovatel nesouhlasí s jejich procesním postupem a jejich posouzením žalobního návrhu z hlediska splnění náležitostí návrhu dle občanského soudního řádu. Z obsahu připojeného spisu je však zřejmé, že obecné soudy postupovaly v daném případě v souladu s příslušnými ustanoveními uvedeného předpisu. Stěžovateli bylo dáno podrobné poučení o tom, v jakém směru má svůj žalobní návrh doplnit o konkrétní údaje tak, aby návrh mohl být řádně projednán. Stěžovatel však výslovně odmítl tento požadavek soudu respektovat, neboť neodpovídal jeho názoru na věc (č.l.15). Na tomtéž stanovisku setrval i ve svém odvolání.

Pro občanskoprávní řízení platí zásada ústnosti, která se promítá v ustanovení § 115 odst. 1 o.s.ř. Dle tohoto ustanovení platí, že nestanoví-li zákon jinak, nařídí předseda senátu k projednání věci samé jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je potřeba. V předmětném řízení však jednání ve věci samé nebylo a nemohlo být nařízeno, neboť předložená žaloba, podle názoru obecného soudu, nesplňovala náležitosti návrhu dle § 79 odst. 1 o.s.ř., přitom stěžovatel k výzvě soudu učiněné podle § 43 odst. 1 o.s.ř., směřující k doplnění chybějících údajů a označení důkazů, nevyhověl. V uvedeném případě tak nenastala fáze občanskoprávního řízení, ve které by mohlo k uplatnění zásady ústnosti dojít, a tudíž ani nemohlo dojít k stěžovatelem tvrzenému porušení této zásady.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod a nezjistil ani, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, nezbylo než návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2000

JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 284/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies