IV. ÚS 12/2000

22. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Z. V., zastoupeného JUDr. J.Š., advokátem, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 10. 1999, č.j. 7 C 155/89-723a,
takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Dne 6. 1. 2000 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 10. 1999, č.j. 7 C 155/89-723a, jímž soud ustanovil znalcem z oboru ekonomika - mzdy JUDr. B. K., namísto Ing. J. Š. Úkolem znalce bylo určit průměrný měsíční výdělek stěžovatele za období od 13. 3. 1989 do 16. 2. 1992 podle tehdy platných předpisů. Ústavní stížnost byla doplněna podáním ze dne 14. 1. 2000 označeným jako "Doplněk stěžovatele k ústavní stížnosti" a podáním ze dne 21. 2. 2000 označeným jako "Doplněk číslo dvě k ústavní stížnosti". Obě posledně uvedená podání byla sepsána stěžovatelem, jím též podepsána a předána soudu patrně bez součinnosti s právním zástupcem, jak zjevně vyplývá z jejich obsahu a formy. Stěžovatel se jimi domáhal, aby Ústavní soud Obvodnímu soudu v Praze 4 zakázal usnesením ustanovovat znalce "bez předchozího senátního projednání" a přiznal mu vůči České republice právo na "spravedlivé zadostiučinění" ve výši 250 036 184,- Kč a to do 3 dnů od právní moci nálezu Ústavního soudu.

Stěžovatel je přesvědčen, že postup soudu při vydání napadeného usnesení byl nezákonný, a tvrdí, že tímto nezákonným postupem byla porušena i jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). Nezákonnost postupu obecného soudu spatřuje ve skutečnosti, že znalce ustanovila předsedkyně senátu, ačkoliv tak měl dle jeho názoru učinit senát, a to až po slyšení účastníků (§ 127 odst. 1 o.s.ř.). V doplňcích své ústavní stížnosti pak mj. poukázal na judikaturu Evropského soudu pro Lidská práva, zejména vztahující se k principům spravedlivého procesu zakotveným v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a uvedl, že se cítí být obětí "ponižujícího - potupného zacházení ze strany státu (soudů)".

Obvodní soud pro Prahu 4, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost je nedůvodná. Ustanovením znalce nijak nedošlo k zásahu do ústavních práv a svobod stěžovatele a ani tím nedošlo k porušení zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny. Znalec byl soudem řádně ustanoven v souladu s § 127 o.s.ř. K námitce stěžovatele, že znalec byl ustanoven předsedou senátu a nikoli senátem, uvedl, že není zřejmé, z čeho stěžovatel tento závěr dovozuje. I kdyby tomu tak bylo, ani tím by podle jeho názoru nedošlo k porušení zásady spravedlivého procesu ani práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Usnesení o ustanovení znalce je usnesením, proti němuž není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 písm. a) o.s.ř.). Správnost a účelnost takového postupu může být přezkoumána v odvolacím řízení proti rozsudku. Stěžovatel také mohl ve stanovené lhůtě podat proti osobě znalce námitky, tohoto práva však nevyužil. Stěžovatel sám způsobuje průtahy v řízení neustálými námitkami, které jsou shledávány většinou nedůvodnými. Rovněž tak napadá znalce JUDr. K. výhrůžkami a neopodstatněnými výpady. Pro upřesnění dále uvedl, že správné označení vedlejšího účastníka řízení je Dopravní podnik hlavního města Prahy, a.s., přičemž DP Metro Praha je pouhým odštěpným závodem, který nemá právní subjektivitu. Závěrem navrhl. aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, soudce zpravodaj dospěl k názoru, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). I když proti napadenému usnesení není přípustný řádný opravný prostředek, z cit. ustanovení zákona vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci), které jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilé zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Není sporu o tom, že usnesení o přibrání znalce takového zásahu samo o sobě schopné není. V daném případě stěžovatel bude mít po vydání rozsudku k dispozici opravné prostředky a teprve až po jejich vyčerpání bude mít možnost obrátit se ústavní stížností na Ústavní soud. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 22. 2. 2000


JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 12/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies