II. ÚS 552/99

22. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 552/99


ČESKÁ REPUBLIKA


USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. V. H., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti opatření vyšetřovatele Policie ČR, úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v Praze ze dne 30. 8. 1999, čj. ÚDV-7/Vt-99, kterým se sděluje obvinění, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:


Ústavnímu soudu byla dne 7. 12. 1999 doručena ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti opatření vyšetřovatele Policie ČR, úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, ze dne 30. 8. 1999, j. ÚDV-7/Vt-99, kterým mu bylo podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu s přihlédnutím k ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu a v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 trestního zákona, sděleno obvinění a tím bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona. Stěžovatel jednak namítá, že v odůvodnění sdělení obvinění není obsaženo odůvodnění, že stěžovatel jednal z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu, tedy zdůvodnění, proč není dána překážka promlčení bránící trestnímu stíhání a dále namítá, že se vyšetřovatel minimálně nevypořádal se subjektivní stránkou trestného činu a odvolává se na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 46/96, podle kterého základní okolnosti nasvědčující tomu, že se obviněný dopustil úmyslného trestného činu, musí existovat již v době, kdy je trestní stíhání zahajováno a musí být uvedeny v záznamu o sdělení obvinění. Stěžovatel proti sdělení obvinění podal ke Krajskému státnímu zastupitelství v Brně dne 14. 10. 1999 ve smyslu ustanovení § 174 odst. 1 písm. e) trestního řádu návrh na zrušení sdělení obvinění a ve smyslu ustanovení § 167 trestního řádu žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele. Tyto jeho návrhy byly odmítnuty stanoviskem Krajského státního zastupitelství v Brně, j. 3 KZt 844/99-21, ze dne 13. 12. 1999. Stěžovatel má za to, že napadeným sdělením obvinění ze dne 30. 8. 1999, které označuje jako pravomocné usnesení vydané v neveřejném zasedání, bylo zasaženo do jeho základního práva podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),
1

2
II. ÚS 552/99
podle něhož nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.

Ústavní soud si k věci vyžádal podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření účastníka řízení - Policie ČR, hřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v Praze, který ve svém vyjádření ze dne 26. 1. 2000 konstatoval, že sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 trestního zákona bylo sděleno poté, co vyšetřovatel nabyl přesvědčení, že zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin a měl i dostatečně odůvodněný závěr, že jej spáchala konkrétní osoba. Není tedy pravdou, jak v ústavní stížnosti tvrdí stěžovatel, že na počátku trestního stíhání neexistoval důkazní materiál, na základě kterého by vyšetřovatel byl oprávněn sdělit obvinění konkrétní osobě, a to stěžovateli. Z komentáře trestního řádu k ustanovení § 160 odst. 1 vyplývá. že k závěru, tedy sdělení obvinění pro spáchání trestného činu určitou osobou, postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který byl konkrétně zjištěn a dostatečně odůvodněn. Vyšetřovatel nabyl přesvědčení z předloženého písemného materiálu, přičemž závěr, že byl popsaný skutek ve sdělení obvinění ze dne 30. 8. 1999 spáchán, není konečný a nemusí být ani hodnověrný. Zjištěnými skutečnostmi se tedy rozumí skutečnosti zjištěné podle § 158 odst. 3 (jde zvláště o úřední záznamy, které nemají charakter důkazů použitelných v řízení před soudem). Dále účastník řízení uvedl, že vyšetřovatel sdělením obvinění ze dne 30. 8. 1999 platné právní předpisy neporušil a upozornil na skutečnost, že samotné sdělení obvinění pak není rozhodujícím výrokem o vině, které přísluší toliko soudu.

Na základě shromážděných podkladů a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, a to z následujících důvodů.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v omylu stěžovatele, který sdělení obvinění ve smyslu
160 trestního řádu považuje za pravomocné usnesení vydané v neveřejném zasedání. Ústavní soud má za to, že samotné sdělení obvinění není pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, proti kterému by bylo možno podat ústavní stížnost, nýbrž pouhým opatřením, čemuž odpovídá i forma zachycení tohoto úkonu, kterou je sdělení. Sdělením obvinění je realizována zásada řádného zákonného procesu zakotvená právě v napadaném čl. 8 odst. 2 Listiny a v ustanovení § 2 odst. 1 trestního řádu. Pro úplnost ústavní soud konstatuje, že sdělení obvinění podle § 160 trestního řádu nelze považovat ani za opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, který je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně .jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a ,jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky, lak je tomu v případě stěžovatele. Ústavní stížnost by tedy po vyčerpání dostupných opravných prostředků ze strany stěžovatele mohla přicházet v úvahu pouze za situace, kdy by vznesení obvinění bylo spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možno odčinit jinak (vzetí do vazby, zadržení apod.). Takové situace se také týká nález Ústavního soudu, sp. zn. 1. ÚS 46/96, kterým stěžovatel argumentuje.
2

3
II. ÚS 552/99
Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které 11111 nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. opatření či jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud rovněž ve své judikatuře vyložil, kdy a za jakých okolností shledává svoji pravomoc zasáhnout do dosud pravomocně neskončeného řízení, vedeného orgány činnými v trestním řízení a před obecnými soudy, a to i tehdy, pokud se jedná o rozhodnutí, které je v té které fázi řízení konečné. Stručně shrnuto, pokud nebylo pravomocně skončeno řízení vedené v přípravném řízení a před obecnými soudy podle daných procesních předpisů (trestního řádu) a stěžovatel v rámci tohoto řízení a následného instančního přezkumu tvrzených porušení základních práv a svobod nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, nemůže být dán z ústavněprávního hlediska důvod pro ingerenci Ústavního soudu do takovéhoto řízení. Je plně v kompetenci státního zástupce v přípravném řízení a obecných soudů v soudním řízení, aby se vznesenými námitkami zabývaly v rámci probíhajícího řízení a tyto v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu hodnotily v rámci provedeného dokazování (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. lil. ÚS 62/95, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení úS, sv. 4, č. 78 a usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 12/95, pukl. ve Sbírce nálezů a usnesení úS, sv. 3, č. 14).

Za tohoto stavu věci proto nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní -jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustný odmítnout, nebot' stěžovateli přísluší po celou dobu trestního řízení celá řada opravných prostředků proti jednotlivým rozhodnutím, s nimiž trestní řád počítá. V daném případě by bylo možno aplikovat jako důvod odmítnutí též opožděné podání podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, nebot' od sdělení obvinění k podání ústavní stížnosti uplynula lhůta přesahující tři měsíce.

Tento závěr neumožňuje ve smyslu ustanovení § 83 odst. 1 ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhovět návrhu stěžovatele, aby náklady na jeho zastoupení zaplatil stát.


Po u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. 2. 2000


Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu
3

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 552/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies