II. ÚS 470/99

22. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 470/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěch Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. M. D., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 1999, čj. 12 To 114/99-5728, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 1999, sp. zn. 1 T 132/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 30. 9. 1999 doručena ústavní stížnost ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 1999, čj. 12 To 114/99-5728, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 1999, sp. zn. 1 T 132/98. Na základě výzvy Ústavního soudu stěžovatel odstranil vady podání a ze samotné ústavní stížnosti a jejích doplnění doručených Ústavnímu soudu dne 8. 11. 1999, 13. 12. 1999 a 21. 12. 1999 vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s postupem a závěry soudů prvého a druhého stupně ohledně důkazů, které byly soudem prvého stupně prováděny a u odvolacího soudu hodnoceny. Stěžovatel je přesvědčen, že trestním řízením vedeném proti němu a napadenými rozsudky byla vážným způsobem porušena práva daná a zaručená ústavními normami, a to právo na spravedlivý proces zaručené úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a navazujícími protokoly v čl. 6 odst. 1 a 2 a dále právo na obhajobu zaručené úmluvou o
1

2
II. ÚS 470/99
ochraně lidských práv a základních svobod a navazujícími protokoly v čl. 6 odst. 3 písm. d), Ústavou ČR v čl. 10 a 90 a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 37 odst. 2. Porušení práva na obhajobu spatřuje stěžovatel v nepřijetí a neověření jím předloženého důkazu a nepředvoláním navrhovaných svědků ke slyšení. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá porušování zákona ze strany soudu, a to zamítnutím výměny přiděleného advokáta v závěru soudního líčení, porušením ustanovení § 213 trestního řádu, nebot' stěžovateli nebylo umožněno nahlédnutí do fotodokumentace, vrácením věcí, které byly stěžovateli odňaty, poškozeným, uznání vinným u sedmi skutků na základě výpovědi spoluobviněného, neumožnění obhajoby obhájcem dle vlastního výběru, zakázáním návštěvy matky ve vazbě, znemožněním práva na vzdělání, nebot' mu po dobu vazby nebylo povoleno užívat magnetofon ke studiu jazyků. Stěžovatel také nesouhlasí se skutečností, že mu mají být strhávány peníze na ustanoveného obhájce a za vazbu, nebot' dle jeho názoru má nárok na obhájce bezplatného.

Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 1999, sp. zn. 1 T 132/98, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákona, trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 2 trestního zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona a za to byl odsouzen podle § 247 odst. 4 trestního zákona a § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osm a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. d) trestního zákona do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) trestního zákona byl vysloven trest propadnutí věci, a to návleku na boty. Soud prvého stupně v rozsudku konstatoval, že v případě stěžovatele se jedná o speciálního recidivistu ve vztahu ke spáchané majetkové trestné činnosti. Z podnětu odvolání jak stěžovatele tak i krajského státního zástupce proti rozhodnutí soudu prvého stupně Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 7. 9. 1999, j. 12 To 114/99-5728, zrušil napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a rozhodl tak, že stěžovatel byl podle § 39a odst. 3 trestního zákona zařazen pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Ostatní výroky napadeného rozsudku zůstaly nedotčeny. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí konstatoval, že krajský soud správně zjistil skutkový děj, který podřadil pod odpovídající ustanovení trestního zákona, dopracoval se ke správnému závěru, že stěžovatel způsobil škodu odcizením věci ve výši 3 320 482,70 Kč a poškozením objektů způsobil další škodu ve výši 71 983,60 Kč, správně zvážil výši trestu v rámci trestní sazby a postupoval správně i pokud šlo o skutečnost, že z důvodu nedostavení se svědků - poškozených, vypustil dalších 36 útoků z celkového děje.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření ze dne 18. 1. 2000 uvedl, že práva stěžovatele respektoval, a to zejména právo na obhajobu, nebot' stěžovatel nesouhlasil se čtením svědeckých výpovědí a krajský soud s ohledem na tuto skutečnost předvolal více jak 150 svědků, přičemž vyslechl více jak 100 svědků. Soudní spis v trestní věci stěžovatele tak po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze obsahoval 5 728 stran. Pokud jde o námitky stěžovatele, krajský soud uvádí, že jde o opakování obhajoby stěžovatele, kterou uplatnil již před krajským soudem jako soudem prvého stupně. S těmito námitkami se vypořádal jak krajský soud, tak i Vrchní soud v Praze, kde je zcela jasně a srozumitelně vysvětleno, že výpověd' spoluobžalovaného H. nebyla jediným usvědčujícím důkazem, o který krajský
2

3
II. ÚS 470/99
soud jako soud I. stupně opřel svá skutková zjištění. Rovněž tak v obou napadených rozsudcích byla náležitým způsobem rozebrána i další tvrzená obhajoba stěžovatele mající vztah k vlastnictví jednotlivých odcizených věcí. I v tomto směru nezbývá než odkázat na rozhodnutí obou soudů, kde této otázce byl věnován dostatečný prostor a s touto námitkou stěžovatele se krajský soud vypořádal způsobem, který vyplývá z hodnocení provedených důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí poukazuje na tu skutečnost, že krajský soud vykonal všechny dostupné důkazy nutné pro zjištění skutkového stavu věci, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, podle kterého orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich hodnocení. Dále Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí konstatoval, že krajský soud provedené důkazy zhodnotil logickým a zároveň i podrobně a přesvědčivě zdůvodněným způsobem, kterému z hlediska pravidel stanovených pro hodnocení důkazů, nelze nic vytknout. V rámci hodnocení důkazů krajský soud zaznamenal i rozpory, které mezi jednotlivými důkazy vyvstaly a tyto rozpory překlenul úvahami, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud přesvědčivě rozvedl, na podkladě jakých úvah k těm kterým závěrům o hodnověrnosti či nevěrohodnosti svědků, o správnosti výpovědí obžalovaných a hodnocení jimi uplatněné obhajoby dospěl. Vrchní soud ve svém rozhodnutí tak uzavřel, že krajský soud při provedení důkazů vycházel ze stěžejní zásady, která je rozvedena v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, tj. zásady volného hodnocení důkazů. Z této zásady mj. vyplývá, že orgány činné v trestním řízení, soud nevyjímaje, hodnotí provedené důkazy výhradně podle svého vnitřního přesvědčení, byt' samozřejmě přesvědčení založeného na pečlivém zvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vycházejícího z dokonalé znalosti projednávaného případu a veškeré důkazní materie, k němu se vztahující. S ohledem na tuto zásadu, kterou krajský soud jako soud I. stupně v posuzované trestní věci plně respektoval a tento závěr vyplývá i z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, nemůže krajský soud souhlasit s námitkami uplatněnými v podané ústavní stížnosti pod bodem III, že v posuzované věci krajský soud nesprávně a jednostranně hodnotil provedené důkazy. Nelze tedy akceptovat tvrzení stěžovatele, že by obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces stěžovatele, jakož i právo na jeho obhajobu a krajský soud z důvodu nedůvodnosti námitek stěžovatele navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 17. 1. 2000 uvedl, že stěžovatel v podané stížnosti uvádí v podstatě stejné argumenty jako uváděl v rámci odvolacího řízení a tak odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Senát vrchního soudu se v tomto rozsudku zabývá osobou spoluobžalovaného H. i se závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie. Vrchní soud se v tomto směru plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně učiněnými na základě závěrů znaleckého posudku a výslechu znalce u hlavního líčení. Ve svém rozsudku se vrchní soud zabývá i dopisem, který měl údajně napsat odsouzený H.. Dále stěžovatel namítá, že věci, které vydal dobrovolně policii jsou v jeho vlastnictví a že je koupil v minulosti. I k této skutečnosti vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku zaujímá stanovisko, stejně jako ke způsobu, jak bylo poškozenými prokazováno vlastnické právo k odcizeným věcem. Vrchní soud se závěrem svého vyjádření domnívá, že ze strany vrchního soudu k žádným pochybením, které by byly důvodem pro podání ústavní stížnosti, nedošlo.

Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové a Vrchní státní zastupitelství v Praze se jako vedlejší účastníci řízení sděleními ze dne 17. 1. 2000 a 21. 1. 2000 svého postavení vedlejšího účastníka řízení v souladu s ustanovením § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdali.
3

4
II. ÚS 470/99
Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Tento princip ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.

Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v projednávané věci. Ústavní soud by mohl, vzhledem k zásadě přímosti dokazování, provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. K tomu však v souzené věci nebyl důvod. Provedené dokazování včetně jeho rozsahu odpovídalo právním závěrům z něj soudy vyvozenými a stěžovatelem namítaný nesoulad nebyl extrémně výrazný a nezaložil tak porušení trestně právních předpisů ani nedosáhl úrovně představující postup soudu, který by bylo možno označit za protiústavní.

Podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek, které stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy řádně vypořádaly v napadených rozhodnutích. Tvrzené porušení úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navazujících protokolů v čl. 6 odst. 1 a 2 a v čl. 6 odst. 3 písm. d), Ústavy ČR v čl. 10 a 90 a Listiny v čl. 37 odst. 2 se s ohledem na shora uvedené jeví ústavnímu soudu jako zcela účelové.

Ústavní soud konstatuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek Stěžovatel byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem a pokud se domáhá jiného právního hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy, aniž byla porušena základní práva stěžovatele, další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.

Ústavní soud tedy neshledal porušení práva na spravedlivý proces ani práva na obhajobu, ani žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu. Kromě pouhých tvrzení, stěžovatel nepředložil žádný důkaz, kterým by vyvracel to, k čemu ve svém rozsudku došly soudy obou stupňů. Z tohoto důvodu neunesl důkazní břemeno a jeho stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud se týká námitek stěžovatele, vztahujících se k výkonu vazby a výkonu trestu, jde o část ústavní stížnosti, která je nepřípustná, neboť se jedná o pouhá tvrzení stěžovatele a stěžovatel neprokázal vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle čl. 87 odst.1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Vdaném případě takové porušení namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod nebylo shledáno.
4

5
II. ÚS 470/99
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu
V Brně dne 22. února 2000



5

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 470/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies