I. ÚS 560/99

22. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. Š., A. Š., L. M., A. M., G. M., L. H., S. N., Z. N., S. K., M. P., M. Č., S. H., (právní nástupkyně zemřelé S. H.), Q. H., ing. V. Č., a V. K., všech zastoupených JUDr. A.J., advokátem, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 12. 3. 1999, čj. 15 Co 358/98 - 52, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 8. 1999, čj. 23 Cdo 1639/99 - 71, za vedlejší účasti Jednoty, o. d., F. K. a M. K.,

takto:


Návrh ústavní stížnosti se odmítá.


Odůvodnění:


Shora uvedeným rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 2. 1998, čj. 3 C 325/92 - 17, 3 C 326/92 - 28, jímž byly zamítnuty žaloby stěžovatelů, kteří požadovali, aby s nimi byly uzavřeny dohody o vydání nemovitostí v žalobách uvedených, a to podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud proti svému rozsudku připustil dovolání, přičemž jako otázku po právní stránce zásadního významu vymezil otázku povahy právovárečného měšťanstva z hlediska, jde-li či nejde-li o právnickou osobu. Nejvyšší soud ČR rozhodl o tomto dovolání tak, že se dovolání zamítá. Všechny rozsudky byly odůvodněny v tom smyslu, že Právovárečné měšťanstvo v Táboře bylo právnickou osobou, takže předmětné nemovitosti nepřešly na čsl. stát z fyzických osob podle ustanovení § 3 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelé svým návrhem ústavní stížnosti napadají shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR i instančně mu předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci uzavření dohody o vydání nemovitostí. Namítají, že napadenými rozsudky byla porušena jejich základní práva a svobody, zejména pak práva majetková podle čl. 11 odst. 2 a 4 a právo na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, Navrhují pak zrušení obou v záhlaví uvedených rozsudků.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.

Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem není ani zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

V dané věci stěžovatelé v podstatě jen polemizují s právními názory, výklady a závěry obecných soudů, především pak pokud jde o závěr, že Právovárečné měšťanstvo v Táboře bylo právnickou osobou. V odůvodnění ústavní stížnosti pak stěžovatelé (s výslovným odkazem) především opakují námitky již uplatněné v předchozím soudním řízení. Jejich ústavněprávní argumentace spočívá jen ve vyslovení přesvědčení, že napadenými rozsudky byla porušena základní práva podle čl. 11 odst. 2 a 4 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a zřejmě i v námitce, že restituční předpisy byly vydány v zájmu nápravy majetkových a jiných křivd. Podle přesvědčení stěžovatelů však postupy soudů v jejich věci vzniklou "křivdu jen umocňují, místo aby se stěžovatelům dostalo ochrany a protiprávně odňatý majetek jim byl vrácen".

Ústavní soud považuje za nutné k tomu uvést, že restituční předpisy mají zmírnit následky jen některých majetkových křivd - pouze těch, které výslovně uvádějí - především také proto, aby nevytvářely křivdy nové. Subjektivní právo na restituci není tzv. právem základním (tj. ústavně zaručeným) a nelze je chápat jako součást vlastnického práva. Jedná se o právo běžné, upravené v obyčejném zákonodárství, a tudíž je jako takové hmotněprávně chráněno v rámci obecného soudnictví. Pouze obecné soudy posuzují existenci takového práva a rozhodují, zda jsou splněny zákonné podmínky pro uplatnění restitučního nároku. Např. právě ochrana práva vlastnického jako práva ústavně garantovaného (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) je silnější než ochrana poskytovaná právům běžným. Pokud při rozhodování soudy neporuší jiná, zejména procesní ústavně garantovaná subjektivní práva, Ústavní soud nemá zpravidla důvodu, aby jejich rozhodnutí přezkoumával.

Pokud pak stěžovatelé namítají porušení vlastnického práva chráněného podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, jako již v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, že citovaná ustanovení chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoliv takové, které má teprve vzniknout nebo jehož povaha je sporná a kde např. z toho důvodu probíhá soudní řízení (srov. např. sp. zn. III. ÚS 23/93, resp. č. 5, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1).

Co se týče namítaného porušení práva na tzv. spravedlivý proces, obecně je třeba konstatovat, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3). Ústavní soud neshledal žádné důvody, v nichž by se obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu ČR, měly odchýlit od předchozí judikatury. Považuje za správný názor těchto soudů, že Právovárečné měšťanstvo v Táboře mělo v době znárodnění rysy korporace, tedy právního a hospodářského subjektu, který samostatně nabýval práv a zavazoval se (členové z jeho jednání přímo práva nenabývali a ani sebe nezavazovali), a to přesto, že nebylo zákonného ustanovení, které by právovárečná měšťanstva za korporaci výslovně uznávalo. "Žádným způsobem nelze takovýmto útvarům (rozuměj právovárečným měšťanstvům) upříti samostatné právní existence a tudíž povahy právního subjektu, ať již dle okolností toho kterého případu jsou pokládány za korporace, společnosti nebo pouhá společenství statků", vyslovil pregnantně v odůvodnění rozhodnutí ze dne 18. 10. 1921, Rv I 540/21, Nejvyšší soud, zabývaje se otázkou, zda měšťanstvo (určité) obce je pouze třídou občanů či samostatným právním subjektem. Jako subjekt práv nebylo právovárečné měšťanstvo personálně ztotožnitelné s fyzickými nebo právnickými osobami svých členů (právovárečníků), mělo vlastní jmění oddělené od majetku společníků, kterým členové za závazky měšťanstva - jak správně rozborem stanov dovodil v dané věci odvolací soud - neručili. Obecnými soudy přijaté posouzení charakteru historického útvaru Právovárečného měšťanstva v Táboře v době přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát, včetně z něho plynoucí otázky aktivní věcné legitimace žalobců v řízení o vydání nemovitostí, zejména s přihlédnutím k historickému exkurzu, provedenému v tomto případě Nejvyšším soudem ČR, nevzbuzuje žádné pochybnosti.

Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.






V Brně dne 22. února 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 560/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies