I. ÚS 40/99

22. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 40/99


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Š., zastoupeného advokátem JUDr. P. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 11. 12. 1998, č. j. 28 To 288/98-121, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 11. 1998, č. j. 9 Nt 1433/98-27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.



Odůvodnění:

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Liberci, kterým byla podle ustanovení § 72 odst. 2 tr. ř. zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby ze dne 7. 10. 1998.

Stěžovatel uvedl, že stížností napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní lidská práva a svobody, a to zejména jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 1 Ústavy, tedy právo každého dovolávat se svých práv u soudu a současně i právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále namítal, že bylo zároveň porušeno jeho právo na obhajobu zaručené v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i právo zaručené v čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel vytýká okresnímu soudu, že nepřihlížel při hodnocení existence důvodů vazby k stávající důkazní situaci ve vyšetřování. Má za to, že prvoinstanční soud dostatečně nekonkretizoval vazební důvody.

Podle názoru stěžovatele ani odvolací soud se v odvolacím řízení v ústavní stížnosti napadeného usnesení nevypořádal s tvrzeními stěžovatele, která uváděl ve své stížnosti proti rozhodnutí Okresního soudu v Liberci. Stěžovatel má za to, že odvolací soud použil v odůvodnění svého rozhodnutí stejnou argumentaci jako soud prvního stupně, aniž by existenci vazebních důvodu podle ustanovení § 67 písm. a) a písm. b) tr. ř. hodnověrně a objektivně konkretizoval.

Stěžovatel ve své stížnosti dále uvedl, že by mělo být jeho trestní stíhání zastaveno, a to podle ustanovení § 172 odst. 1 písm.a) trestního řádu, neboť se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede. Podle názoru stěžovatele totiž nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle ustanovení § 128 odst. 2 a odst. 4 trestního zákona.

Stěžovatel namítl, že ani odvolací soud vůbec nekonkretizoval důvody k prodloužení lhůty trvání vazby podle § 71 odst. 2 tr. ř. a nereagoval tak na stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle názoru stěžovatele bylo jeho vzetí do vazby nepřípustné, neboť nenastaly, dle jeho mínění, konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly obavu z některého nebo i z více následků, uvedených v ustanoveních § 67 tr. ř. písm. a), b), c). Stěžovatel dále ve své stížnosti poznamenal, že se obecné soudy neřídily ve svém rozhodování základními procesními zásadami, podle kterých je zapotřebí skutečnosti nasvědčující odůvodněné obavě z následků uvedených pod písm. a), b), c) § 67 tr. ř., ale i skutečnosti svědčící proti takovému závěru, nutno vtělit do odůvodnění rozhodnutí.

Stěžovatel ve své stížnosti citoval z nálezu Ústavního soudu uveřejněném pod č. 24, sv.7, roč. 1997 ve Sbírce nálezů Ústavního soudu. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod vytváří ústavní prostor pro nezbytné zákonné omezení osobní svobody v souvislosti s rozhodováním o vazbě v trestním řízení, a to z hlediska úpravy vazebních důvodů a lhůt. Nutno je přitom uvedené ustanovení interpretovat s ohledem na ustanovení čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel uvedl, že podle § 134 odst. 2 tr. ř. je v odůvodnění usnesení třeba, jestliže to podle povahy věci přichází v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž základě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Dále uvedl, že podle shodného přesvědčení doktríny i judikatury, se některá usnesení svým významem a účinky blíží nebo prakticky rovnají rozsudku, přičemž mezi ně nutno zařadit i usnesení o vazbě.

Při posuzování uvedené věci vycházel Ústavní soud ze skutkového i právního stavu uvedené věci vyplývajícího z listinných důkazů, jakož i z písemného vyjádření obecných soudů. Ústavní soud následně neshledal stížnost stěžovatele za důvodnou.

Vazební důvod podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu byl obecnými soudy správně posouzen. Stěžovatel se zdržoval v cizině a místo jeho pobytu se nepodařilo zjistit ani poté, kdy byli vyslýcháni pracovníci společnosti, z jejíchž prostředků byl pobyt stěžovatel v cizině financován. Stěžovatel byl stíhán pro pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona a podle ustanovení § 128 odst. 2 a odst. 4 trestního zákona, přičemž k takovému jednání se vztahuje sazba trestu odnětí svobody v rozmezí od pěti do dvanácti let. Přitom pak jednání stěžovatele mělo směřovat k následku, který v rámci "získání prospěchu velkého rozsahu" je natolik rozsáhlý, že v rámci této trestní sazby hrozilo stěžovateli uložení vysokého trestu.

Vazební důvod podle ustanovení § 67 písm. b) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1998 byl spatřován výlučně v okolnosti, že bylo zjištěno vytváření písemných dokumentů důležitých pro posouzení věci v době, kdy stěžovatel a další spoluobviněná, Mgr. R. R., byli ve vazbě. K výše uvedené aktivitě došlo ze strany stěžovatele bez vědomí orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud po zvážení všech okolností daného případu, musel přisvědčit odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tom smyslu, že nebyl důvod koluzní vazby v době rozhodování spatřován v obavě, že by stěžovatel působil na svědky. Ústavní soud přesto nezjistil nijaké pochybení obecných soudů, neboť při svém rozhodování soudy vycházely z konkrétních a doložených faktů, ze kterých jednoznačně vyplývalo, že existovala důvodná obava, že by mohlo dojít k maření objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení, a proto soudy správně rozhodly, že důvod vazby podle ustanovení § 67 písm. b) tr. řádu trvá. Z písemných materiálů k uvedené věci je zřejmé, že soudy při svém rozhodování vycházely z nepochybně zjištěné skutečnosti, že došlo k podepsání listin, které měly bezprostřední souvislost se skutkem, pro který bylo sděleno obvinění, přičemž tyto doklady obsahovaly i podpisy osob, se kterými se stěžovatel podle záznamů o povolení návštěv nemohl setkat. K podpisu těchto listin došlo bez vědomí a přítomnosti orgánů Policie, přičemž v jiných případech při podepisování obchodních listin policejní orgány přítomny byly.

Obecné soudy ve svém vyjádření uvedly, že o důvodech vazby stěžovatele bylo rozhodováno nejen rozhodnutím, proti kterému stížnost směřuje. Existence důvodu koluzní vazby však nikdy nebyla dávána do souvislosti s "postojem" stěžovatele k trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Obecné soudy uvedly, že pro úplnost je třeba doplnit, že krajský soud rozhodoval o vazbě stěžovatele ještě v dalším případě, kdy dne 15. 3. 1999 (tzn. až po podání předmětné ústavní stížnosti) bylo rozhodnuto, že důvod vazby podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1998 již dán není, neboť bylo vyšetřovatelem skončeno vyšetřování a bylo přistoupeno k seznámení stěžovatele s obsahem vyšetřovacího spisu.

K námitkám stěžovatele, týkajících se důvodu vazby podle ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1998, obecné soudy Ústavnímu soudu uvedly, že stěžovatel od počátku rozhodování soudů o vazbě argumentoval shodně s obsahem své ústavní stížnosti. Dle názoru Ústavního soudu se soudy argumentací stěžovatele v odůvodnění svých rozhodnutí řádně zabývaly. Rovněž se soudy řádně při svém rozhodování zabývaly důvodností sdělení obvinění ve smyslu ustanovení § 67 odst. 2 tr. řádu. Ústavní soud po vyhodnocení všech právních skutečností, jakož i po zvážení argumentace uvedené ve spisovém materiálu, dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, když danou věc uzavřel tak, že důvody vazby podle ustanovení § 67 písm. a) a b) trestního řádu trvají. K pochybení ze strany soudu druhého stupně v daném případě rovněž nedošlo, když tento obecný soud, také s přihlédnutím k podmínkám, které stanoví § 73 odst. 1 trestního řádu pro nahrazení vazby slibem, posoudil věc tak, že nebylo možné o nabídnutém písemném slibu rozhodnout, žádost obviněného o propuštění z vazby zamítl a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Ústavní soud na základě posouzení přiloženého spisového materiálu k uvedené věci a po zvážení všech výše uvedených skutečností dospěl proto k závěru, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a že postupem obecných soudů nebylo v uvedeném případě porušeno nijaké základní právo ani svoboda stěžovatele tak, jak namítá stěžovatel.

Ústavní soud proto věc uzavřel tak, že se v daném případě jedná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně 22. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 40/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies