II. ÚS 174/98

22. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti M.Š., zastoupené JUDr. P.T., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, za účasti účastníka řízení Obvodního státního zastupitelství a Policie ČR, t a k t o :


Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :


Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v záhlaví usnesení uvedený pokyn OSZ a postupu vyšetřovatele Policie ČR, a tvrdí, že citovanými zásahy orgánů veřejné moci došlo k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, odst. 4, čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ke skutkovým okolnostem své stížnosti navrhovatelka uvedla, že byla na základě zahájeného trestního stíhání proti JUDr. L.N. předvolána vyšetřovatelem k podání svědecké výpovědi v označené trestní věci. K podání svědecké výpovědi se stěžovatelka dostavila spolu se svým právním zástupcem JUDr. T., kterému na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb udělila plnou moc k poskytnutí právní pomoci v řízení před státním orgánem ve smyslu § 1 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii.

Zásahem vyšetřovatele, jako orgánu veřejné moci, bylo však navrhovatelce znemožněno využít jejího práva na právní pomoc v řízení před státními orgány již od jeho počátku ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Z formulace tohoto článku vyplývá, že na právní pomoc má každý občan právo již od počátku řízení. Z tohoto znění navrhovatelka dovozuje, že takové právo přísluší každému občanu bez ohledu na jeho postavení v řízení či na charakter soudního řízení. V daném případě proto byl výklad cit. čl. Listiny aplikovaný vyšetřovatelem a dozorujícím státním zástupcem takový, že rozlišoval mezi právem na právní pomoc občanovi při podání vysvětlení a právem na právní pomoc při podání svědecké výpovědi. Takový přístup orgánů činných v trestním řízení je však podle názoru navrhovatelky v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny jenž stanoví, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu. Uvedený výklad je pak navíc ještě v rozporu i s čl. 37 odst. 3 Listiny, jenž stanoví, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

Navrhovatelka dále uvádí, že sice v ustanovení § 97 - 104 tr. ř. není výslovně upravena možnost, aby si svědek zvolil právního zástupce, který by byl oprávněn se účastnit jeho výslechu, není tu však ani žádný konkrétní příkaz či zákaz domáhat se uplatnění tohoto práva. Stěžovatelka proto dovozuje, že tento nedostatek právní úpravy není možné ve spojení s odkazem na nezastupitelnost svědecké výpovědi a potřebu zachování její autentičnosti ani vyloučit. Podle názoru stěžovatelky je i při respektování těchto skutečností možné poskytnout svědkovi právní pomoc při poučení svědka a dále v případech, jenž má na mysli trestní řád v ustanovení § 93 - 104 tr. ř.


V konkrétním trestním řízení však bylo žádostem některých ze svědků, domáhajících se účasti právního zástupce, vyhověno, zatímco stejná žádost jiných svědků byla odmítnuta. Do této kategorie svědků přísluší i stěžovatelka, která se tak postupem orgánů činných v trestním řízení cítí znevýhodněna. Faktické znerovnoprávnění občanů - svědků ve stejné trestní věci je jednoznačně nepřijatelné a představuje tak neodůvodněné dělení svědků na dvě skupiny s rozdílnými právy. K takovému rozlišování mezi různými svědky není oprávněn jak vyšetřovatel, tak ani státní zástupce, neboť úkolem vyšetřovatele i státního zástupce není znemožnit občanovi realizovat jeho právo na právní pomoc, nýbrž dbát na to, aby meze poskytované právní pomoci při podání svědecké výpovědi nebyly překračovány. OSZ vydalo dne 24. 2. 1998 pokyn adresovaný Policii ČR, vztahující se k ČVS MVV-2037/98 ve věci obviněného JUDr. L.N. s tím, že dozorující státní zástupkyně, shora označeného obvodního státního zastupitelství, uložila vyšetřovateli podle ustanovení § 174 odst. 2 písm. a) tr. ř., aby v průběhu výslechu svědků neumožnil účast na tomto ani jiném vyšetřovacím úkonu právním zástupcům svědků, kteří jsou aktuálně vyslýcháni vyšetřovatelem ani těch, kteří byli vyslechnuti či podle záměru vyšetřovatele vyslechnuti mají být.

Na základě shora označeného opatření bylo proto při výslechu stěžovatelky (dříve svědkyně) postupováno tak, že stěžovatelka byla v přítomnosti svého právního zástupce JUDr. T., který byl přítomen od počátku výslechu stěžovatelky, řádně poučena o svých právech a povinnostech a povinnostech v trestním řízení. Z protokolu sepsaného se stěžovatelkou jako svědkyní dne 24. 2. 1998 vyplývá, že navrhovatelka potvrdila a vzala na vědomí zákonné poučení, přičemž neuvedla, že by na její straně existovaly okolnosti pro které by mohla odepřít výpověď ve smyslu § 100 tr. ř. Po tomto poučení byla další účast právního zástupce stěžovatelky u výslechu svědkyně odmítnuta s tím, že svědecká výpověď je nezastupitelným úkonem trestního řízení, během níž právní zástupce svědka nemůže činit jakékoli úkony za vyslýchanou osobu a je třeba zachovávat autentičnost podané výpovědi. S tímto vyjádřením přítomný právní zástupce nesouhlasil a uvedl, že každý občan má právo na poskytnutí právní pomoci při všech jednáních se státními orgány, když toto právo se nepochybně vztahuje i na výslech jeho osoby jako svědka v rámci trestního řízení.
Po tomto vyjádření, jak vyplývá z protokolace, požádal přítomný právní zástupce o prozkoumání postupu vyšetřovatele a sjednání nápravy přítomnou státní zástupkyní. Na tuto žádost státní zástupkyně reagovala tím, že odkázala na svůj písemný pokyn, kterým tento postup vyšetřovateli uložila.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že postup dozorující státní zástupkyně v trestní věci, jakož i vyšetřovatele Policie ČR, v níž byla stěžovatelka vyslýchána jako svědkyně, a jejímu právnímu zástupci byla odepřena účast po celou dobu podávání svědecké výpovědi, znamená jednoznačné porušení jí uvedených článků Listiny, výslovně pak čl. 37 odst. 2 Listiny.

V této souvislosti se stěžovatelka odvolává na právní závěry Ústavního soudu, uvedené v jeho nálezu ze dne 5. 6. 1996, sp. zn. II.ÚS 98/95 ( uveřejněného pod č. 42 Sbírky nálezů a usnesení ÚS svazek 5, díl I.). Navrhovatelka sice souhlasí s konstatováním, že právní zástupce svědka nemůže do jeho výslechu zasahovat, neboť k takovému jednání mu trestní řád nepřiznává oprávnění, zdůrazňuje však skutečnost, že i v takovém případě přítomný právní zástupce může dbát na zachování zákonných práv svědka v různých situacích a umožnit tak jeho orientaci v procesních předpisech.

K zaujetí stanoviska k naznačenému právnímu problému je nutno podle názoru Ústavního soudu vycházet z právní úpravy stanovené v hlavě páté odd. II. tr. ř., kdy v ustanovení § 97 - 104 tr. ř. jsou upravena obecně práva a povinnosti svědka, jakož i okolnosti umožňující jeho výslech. Tato ustanovení vymezují přítomnost osob při výslechu svědka v pozitivním směru, tedy tak, kdo při výslechu být musí nebo má být přítomen. Zákonný zástupce svědka však v citovaných ustanoveních zmiňován není. V tomto směru zákonodárce vycházel z účelu a cíle svědecké výpovědi jako základního a nejčastěji využívaného důkazního prostředku v trestním řízení, který z hlediska své nezastupitelné funkce má mimořádný význam nejen při zjištění skutkových okolností případu, ale i v konečném rozhodování soudu. Jak již vyplývá z dikce ustanovení § 101 tr. ř. svědecká výpověď má být úplná a pravdivá, přičemž je nutné dbát především skutečnosti, aby svědek měl možnost sám souvisle vypovědět vše co o věci ví. Důraz je tedy kladen na bezprostředně získané autentické informace svědka.
Svědecká výpověď je proto chápána jako občanská povinnost, uložená zákonem, při níž má předvolaná osoba povinnost se dostavit na předvolání a jako svědek vypovídat o tom, co je mu známo o trestném činu, pachateli nebo okolnostech důležitých pro trestní řízení. Svědecká výpověď tedy obsahuje nejen sdělení konkrétních skutečností, ale i jejich zcela subjektivní hodnocení ze strany svědka, jimž může být obsah této výpovědi po informativní stránce zabarven nebo i zkreslen. Pro kvalitu svědecké výpovědi jako takovou je proto nutné zachytit do protokolu způsob vyjadřování svědka, jeho bezprostřední reakce. Každá vnější okolnost, působící korigujícím tlakem na toto samostatné svědecké vystoupení, ovlivňuje zcela bezpečně kvalitu svědecké výpovědi a tím i její použitelnost jako důkazního prostředku v trestním řízení. Korigujícím tlakem je myšlen nejen psychický nátlak či jiný přístup vyšetřujícího orgánu, ale případně i přítomnost právního zástupce, jehož výraz příp. i mimická gesta by do výslechu svědka rušivým způsobem zasahovala.

Povinností orgánů činných v trestním řízení (v daném případě v přípravném řízení) je shromáždit a zabezpečit soubor objektivních a kvalitních důkazů, a to způsobem jakým samozřejmě v rámci zákon a uznají za vhodné.

V daném případě bylo právnímu zástupci stěžovatelky vyšetřovatelem a dozorující státní zástupkyní umožněno, aby právní zástupce byl přítomen náležitému a dostatečnému poučení své mandantky a bezprostředně po výslechu mu byla rovněž nabídnuta možnost spolu se svědkyní zápis o podané svědecké výpovědi přečíst dříve než ji tato podepíše. Jak vyplývá z úředního záznamu, sepsaného dne 24. 2. 1998, konstatovala státní zástupkyně nad rámec protokolu o výslechu svědka, že právnímu zástupci stěžovatelky byla, mimo oprávnění poskytnout navrhovatelce právní pomoc před započetím výslechu, rovněž dána možnost, aby vyčkal ukončení výslechu a případně poskytl stěžovatelce právní pomoc při kontrole protokolu a jeho podpisu. Této možnosti však právní zástupce stěžovatelky nevyužil.





Jak z výše uvedeného vyplývá, bylo navrhovatelce umožněno poskytnutí právní pomoci jím zvoleným právním zástupcem ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny v nejširším možném výkladu citovaného ustanovení a nevyužití této možnosti jak stěžovatelkou, tak i jejím právním zástupcem nelze považovat za porušení ústavnosti či shora citovaných článků Listiny. Takovýto výklad dotčeného ustanovení Listiny není rovněž v názorovém rozporu se stanoviskem Ústavního soudu, vysloveném v nálezu sp. zn. II.ÚS 98/95. Ze všech shora citovaných důvodů je proto nutno podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 22. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 174/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies